El Pistolero

Od „Casina Royale“, kde se objevil uhrančivý Mikkelsen, mám v nových bondovkách problém se záporáky. Amalric v „Quantum of Solace“ mě ničím nezaujal. Vychvalovaný Bardem ve „Skyfall“ byl naopak nepřehlédnutelný ažaž a do role mi moc nepasoval. A Waltz ve „Spectre“? Skvělý herec, ale jak se tvůrcům podařilo napsat jeho postavu tak, že měsíc po projekci si ani nemůžu vzpomenout, že tam hrál, je mi záhadou. Celkově v tomto filmu chybí scény, které se vryjí do paměti.

Tak tohle jsem nečekal. Přiznávám, že jsem původní komentář psal asi 30 minut před koncem filmu, kdy už to vypadalo, že Scorseseho rouhačství dosáhlo vrcholu, když se Kristus místo ukřižování rozhodl pro rodinný život prostého tesaře. Pak jsem to musel celé přepsat. Závěrečné „Dokonáno jest“ mě odrovnalo a musím říct, že i věřící člověk může považovat „Poslední pokušení Krista“ za skvost. Dafoe coby Ježíš fantastický. A Scorsese je démon.

Strhující začátek, perfektní titulky s hitem od Adele a pak – hodina nudy. Naštěstí to zachraňuje skvostná druhá půle filmu. Scény v metru a ve skotské vrchovině jsou filmařskými orgiemi. Podobně jako v případě nedávno viděných nových „Star Wars“ mám zásadní problém s padouchem, Bardem se mi v té roli nelíbil. Ale jak to tak čtu, tak jsem možná jediný.

Noirovka s Harrisonem Fordem ve sci-fi hávu? Proč ne. Všechno má svůj čas, a tak jsem se já i konečně dostal k této uctívané klasice. A musím říct, že legendy nelhaly. Jde o mimořádný vizuální skvost s filozofickým přesahem a depresivní atmosférou, podpořený omamnou hudební složkou. Všeobecné nadšení ale úplně nesdílím, trochu jsem se nudil a čekal ještě o něco víc.

První dva díly vtahují do děje jen velmi pozvolna, poté ovšem nastane průlom a divák, nevěda jak vlastně, se stane zajatcem a (ne)dobrovolným účastníkem této hry – „Hry o trůny“. Konečně seriál, u kterého mám po skončení každé jedné epizody nutkání pustit si další. A konečně kvalitní fantasy dílo. Díkybohu za HBO.

Podobně jako třeba v případě Tarkovského „Stalkera“ nejsem ani u „Sedmé pečeti“ dost dobře schopen formulovat, čím mě slavný film zaujal, protože jsem většinu stopáže stejně jen omámeně civěl na obrazovku a moc nechápal. Je v tom jakési fluidum, které způsobuje, že ten snímek je i po letech velmi silný a nenechá vás chladným. Stran nějakých intelektuálských póz prostě cítíte, že sledujete něco nevšedního.

Scorsese prostě nestárne a i ve svých 70 letech dokáže natočit film o drogách, sexu a rockenrollu. DiCaprio znovu vládne a je výsměch, že toho Oscara ještě nedostal. Nepřestávám být fascinován množstvím ikonických scén ve filmu s tématem, kterému vlastně pořádně rozumí jen ekonomové a makléři. Lepší a zábavnější s každým zhlédnutím.

Harrelsonovo ztvárnění tak trochu nerudného táty od rodiny, Fukunagova režie, hudba, příběh, louisianské lokace, atmosféra... Všechno top, na vysoké úrovni. Ale čím by „Temný případ“ byl bez Matthewa McConaugheye? To, co tenhle chlap, kterého měl filmový svět ještě donedávna zafixovaného jako hezouna z průměrných romcomů, zde předvádí, nemá v seriálovém prostředí obdoby. Relevantní je kromě geniální první série už jen ta třetí. Druhá má výborného Farrella, ale je dost jiná a trochu zvláštní, čtvrtá série s Foster je pak úplně mimo a neměla nikdy vzniknout.

Zničí, naštve, vyčerpá, zanechá brouka v hlavě. A vryje se hluboko do paměti. Takové jsou vedlejší účinky „Lost Highway“. Ať už jde o geniální dílo, které dokáží v celém jeho spektru vstřebat jen vyvolení, surrealistický experiment nebo prachobyčejný Lynchův výsměch filmovým spekulantům, jedno je jisté: tohle je magie. Noční můra, která vám nedá spát.

Profesionálnější než „Hedvábná stezka“ i „Afrika“, avšak v plné své kráse tento cestovatelský dokument/veselohra vynikne teprve v seriálovém zpracování. Film je jen takový krátký prostřih, který klouže po povrchu, až seriál je tou pravou dobrodružnou odyseou. Polští Bolek a Lolek a nesmrtelný motorkář Marek ze Slovenska byli divácky vděčnou volbou.