Polux

4/10 | Na papíře to nevypadalo vůbec špatně - provařená černo-bílá premisa po vzoru klasiky z 60s Guess Who's Coming to Dinner, ještě k tomu "vylepšená" o slibný náboženský prvek, jehož situačně komický potenciál je značný, před kamerou se vedle sebe postavily dlouholeté komediální jistoty v podobě Hilla a Murphyho (přičemž nelze opomenout také Duchovnyho), tudíž o spoustu nekorektního humoru a trefnou satiru na současnou sociálně-spravedlivou společnost neměla být nouze a za kamerou (respektive psacím stolem) režijního debutanta Barrise jistil režijní skoro-debutant Hill, jehož pár let stará autorská prvotina se docela povedla, takže šance na zábavnou romcom žánrovku tady rozhodně byla. Namísto pobaveného úsměvu (natož upřímného smíchu) ovšem film u diváků (jako už poněkolikáté) tak akorát vyvolá polemiku nad nezvládnutou/absentující dramaturgií panující v Netflixu, protože výsledkem je nudná, nevtipná, zdlouhavá a šablonovitá žánrová marnost, místy přecházející až v zoufale bolestivou křeč. | Hill zde předvádí svou tradiční charakterovou škatulku, ovšem v mnohem méně vtipné, sarkastické, vulgární a sexistické verzi, než je u něj obvyklé, což je zklamání. S London navíc mezi sebou nemají v podstatě žádnou chemii a jejich partnerský vztah ve filmu působí, že existuje jen proto, že to tak stálo ve scénáři. Zatímco třeba v Knocked Up se tomu, jak se názorově/hodnotově/společensky nesourodá dvojice dá dohromady, věnuje skutečně významná část stopáže, tady po prvotním setkání následuje střih "o půl roku později" a prakticky až do konce filmu se divák nedočká smysluplného vysvětlení, proč jsou ti dva vůbec/stále spolu. Korunu tomu pak dává "povinné" usmiřovací finále, ve kterém si, štěstí potomkům nepřející, rodiče dojemně uvědomí svou chybu a přestanou svým ratolestem stát v cestě, přicházející stejně nečekaně a nevěrohodně, jako celá ve filmu popisovaná romance. A co hůře, Murphy je při vzpomínce na všechny jeho stand-up výstupy u takto, na jakékoliv vtipné situace, vděčného tématu proklatě nevyužit a Duchovny je zde, bohužel, vysloveně už jen do počtu. Fakt, že veškeré rasové/náboženské/genderové rádoby vtipné konfrontace ve filmu spadají do kategorie bezzubé/odbyté/směšné/trapné v čele s klíčovou scénou v podobných žánrovkách a totiž s rodičovskou seznamovačkou při obědě/večeři, je pak už jen smutnou vizitkou všech zúčastněných. Zkrátka viděno a obratem zapomenuto:-(. | P.S. Pokud někoho zajímá uvedené téma (romantická dvojice vs rodiče vs nejrůznější předsudky), tak udělá nesrovnatelně lépe, pokud ty zdejší dvě hodiny čistého času stráví opakovaným sledováním legendární obědové scénky Hill vs Ice Cube v 22 Jump Street (s neméně legendárním kancelářským dodatkem k tomu), která je vtipností, načasováním, dialogy i hereckými výkony úplně někde jinde, než tenhle streamovací nedodělek. | PeZet

8/10 | V rámci série sice naprosto nepodstatný/nadbytečný epizodní filler, který (jak už to tak u typických fillerů obvykle bývá:-)) jen navyšuje celkovou stopáž, aniž by vlastní děj jakkoliv posunul vpřed, ovšem po stránce emocionálního zásahu a síly diváckého zážitku jeden z nejlepších fillerů v sériích obecně, pokud ne přímo ten úplně nejlepší. Kdo by to byl předem tušil, že se něčeho podobného diváci dočkají zrovna ve videoherní adaptaci, která staví především na nelítostném a nerovném boji s nakaženými a ostatními přeživšími v post-apokalyptickém prostředí. Nicméně i přes vysoké kvality, kterými třetí epizoda rozhodně disponuje, je potřeba mít na paměti, že jde stále jen o filler, který skutečně podstatným událostem v sérii jen zbytečně umenšuje, už tak omezený, devítidílný prostor. | Už před premiérou první epizody se proslýchalo, že oproti herní předloze nebude série klást až tak moc silný důraz na akční stránku věci ve prospěch soustředění se na jednotlivé postavy a budování vztahů mezi nimi a obecně na dramatický aspekt celého vyprávění spíše z hereckého hlediska, než z toho fyzického (s ohledem na angažování Mazina a jeho předchozí počin Chernobyl se to dalo tak trochu předem očekávat), současně s tím také v sérii dojde k rozvedení některých dějových linek nad rámec herní předlohy (epizodický formát je k tomu více než vhodný) a k přepracování určitých příběhových prvků (vcelku logicky, protože to co funguje příslušným způsobem ve hře, pochopitelně nemusí fungovat stejně adekvátně v sérii), což s sebou pro vybranou skupinu diváků, důvěrně znalých předlohy, nevyhnutelně přinese nějaké ty kontroverze, případně rovnou negativa. | Pokud se pomine fungování zdejšího fikčního světa stran způsobu, jakým se houbová nákaza šíří mezi obyvatelstvem (lidské kousnutí namísto houbových spor) a řada retrospektivních sekvencí, poodhalujících samotné počátky pandemie (na které dojde i tentokrát, byť nově jen formou mluveného slova), tak se Mazin s Druckmannem ve třetí epizodě poprvé skutečně výrazně (pro někoho možná až zásadně) odklánějí od herní předlohy (respektive příběhu) a pouští se tady v rámci série na dosud neprobádané území, což je na jednu stranu obdivuhodné a na druhou stranu až-tak-úplně-nikoliv. Zatímco totiž ve hře se Joel a Ellie při svém strastiplném putování setkávají pouze s paranoiou/osamělostí trpícím Billem, který je svým nevypočitatelným chováním donutí se poprvé semknout, přičemž osud zesnulého Franka zůstává jak pro ně, tak pro hráče tajemstvím, zde se podstatná část vyprávění věnuje svéráznému soužití Billa a Franka v průběhu věků v melancholicko-romanticky-tragickém podání, aniž by se s nimi Joel s Ellie vůbec potkali, tudíž na jejich vzájemný vztah nemá tato zastávka na cestě žádný vliv, o dramatických a divácky vděčných událostech, spojených s uvedeným setkáním ve hře, které zde pak logicky absentují, ani nemluvě. | Nicméně přes fakt, že se třetí epizoda dějově vydala ve velké míře trochu nečekaným směrem, tvůrci nezapomínají divákům připomenout, že se stále pohybujeme ve fanoušky důvěrně známém světě, hned několika příběhovými prvky, zrcadlícími herní předobraz. Po zpustošené městské zástavbě se konečně dostáváme do volné přírody a na stejně chátrající venkov. Zdejší post-apokalyptická iluze je nadále vynikající a je vzrušující s každou novou epizodou odhalovat další a další výmluvná svědectví o konci lidské civilizace. Motiv, pokud možno opatrného, průzkumu prostředí s cílem najít/získat nějaké zásoby/vybavení a zejména munici (což nejednou skončí střetem s nakaženými/přeživšími) představuje ve hře důležitou součást hratelnosti a zde se jej povedlo zdařile přenést na obrazovku. Scéna s nakaženým, uvězněným ve sklepě, pak pěkně demonstruje, že byť je Ellie ve své podstatě stále dítě, pokud to situace vyžaduje, dokáže být stejně chladnokrevná a nemilosrdná, jako v tomto světě musí být všichni, kteří hodlají přežít. | Prim ve třetí epizodě ovšem hrají příběhové peripetie partnerské dvojice Billa a Franka a přestože jde pro fanoušky hry o neplánovanou a nutno přiznat i nevyžádanou odbočku, z pohledu celkového zpracování a diváckého zážitku, který divákům doručuje, funguje tahle nevšední post-apokalyptická love story výborně. Nepochybnou zásluhu na tom mají hostující Offerman a Bartlett, jejichž civilní herecké výkony napomáhají tvůrcům představit divákům malinko odlišný, ovšem neméně pozoruhodný a poutavý, náhled na celosvětovou pandemií zdevastovaný svět. Některé pasáže jsou až nečekaně dojemné (celá sekvence "poslední den v životě"), jiné naopak vtipné (setkání s Joelem a Tess - fajn nápad, jak Torv nakrátko vrátit zpět na scénu), nebo napínavé (noční přepadení opevněného obydlí skupinou přeživších), přičemž závěrečná atmosférická scéna s titulním songem, vracející příběhovou linku série zpět k událostem známým ze hry, dává celé Billově a Frankově společné životní cestě hořkosladkou tečku. | Celkově se třetí epizodou hezky ukázalo, že se Mazin a Druckmann i v rámci tak populárního (publikum) a prioritního (studio) projektu nebojí stran vyprávění a použitých motivů experimentovat a přes relativní přímočarost předlohy jsou schopni přijít s kreativními způsoby, jak diváka v sérii ne/příjemně potěšit/překvapit. Podařilo se a je to zajímavá zkušenost, ale příště už by bylo záhodno se opět soustředit na to podstatné, čím se tato značka na herním poli proslavila. | PeZet

5/10 | Trailery docela jasně naznačovaly po stránce produkčních kvalit skromnější verzi loňské, ve všech směrech zaměnitelné, žánrovky The Lost City a to nejen tím, že neohrožená Lopez/Bullock při svém boji s anonymní a malinko neschopnou bandou pirátů/žoldáků v exotické lokalitě stráví většinu filmu v jedněch slušivých, postupem času (na všech k divácké potěše určených místech) se rozpadajících, šatech v doprovodu Duhamela/Tatuma v roli neschopné silnější polovičky/snaživého sidekicka, ale i celkovým pojetím ve stylu nenáročné romanticko-komediálně-dobrodružné záležitosti z ranku žánrových klasik (kterýkoliv Indy, The Mummy a pochopitelně Romancing the Stone), přičemž bude své, minimálně na papíře, mnohem méně hvězdné obsazení divákům v akčních scénách vynahrazovat eRkovým ratingem a možná obecně svižnějším tempem (vzhledem k trochu střídmější stopáži). | Dobrou zprávou je fakt, že co trailer sliboval, to výsledný film víceméně dodal a pokud někomu ke slušnému zážitku stačí výše uvedený koncept ("dva ne/známí lidé si k sobě, navzdory nepříznivým okolnostem a nebezpečnému okolí, ne/ochotně hledají cestu"), bude při sledování filmu v podstatě spokojen. Tvůrci se sice drží zavedených dějových škatulek poměrně důsledně, ale příležitostně si dovolí vyrukovat s určitou příběhovou variací (ústřední dvojice je dlouholetý pár, tudíž se vzájemně důvěrně zná a nemá problém spolu hned od začátku tu více, tu méně úspěšně spolupracovat) a nějakého toho překvapení, stran postranních motivací a temných tajemství některých zde přítomných postav, se divák v průběhu děje také dočká. Zbytek filmu je pak složen z tradičních stavebních prvků všech podobných žánrovek, tudíž nechybějí dialogové přestřelky mezi hlavními postavami, rádobyvtipné vedlejší postavy, divácky vděčné scény likvidace bezejmenných záporáků pokud možno humorným (pro diváka) a bolestivým (pro danou postavu) způsobem a pochopitelně dojde řada také na přestřelky, honičky a občasné výbuchy, to vše pak v atraktivním prostředí turisty ne/dotčeného ráje. | Špatnou zprávou je fakt, že dvojice Lopez a Duhamel má přece jenom stran sympatičnosti/souhry/zábavnosti do tandemu Bullock s Tatumem daleko, dávkování vtipných situací (prvotní konfrontace se záporáky v koupelně je zdaleka nejlepší scénou v celém filmu) i akčních momentů (eRkový rating je naprosto nevyužitý a vlastně vůbec netuším, za co jej film získal) je během filmu, bohužel, docela uměřené, naivita/stupidita všech pirátů a to včetně toho hlavního se už pohybuje za hranicí uvěřitelnosti i v rámci daného žánru (ve kterém se na logiku, pravděpodobnost a fyzikální zákony obecně příliš nehledí), vedlejší postavy nejsou dostatečně komické/zajímavé/výstřední na to, aby byly zábavné, hlavní záporák v podání Kravitze je ještě nevýraznější, než byl na stejné pozici Radcliff a k tomu tady citelně chybí nějaká podobná sebeparodická perlička jakou bylo vystoupení Pitta. V souhrnu se tak jedná o skrz naskrz průměrnou spotřebku, která sice neurazí, ale ani nenadchne a z hlavy se divákovi vytratí ještě před tím, než doběhnou závěrečné titulky. | PeZet

6/10 | Jo, jo, když nějaká automobilka vyrobí auto, jehož základní vybavení nezahrnuje brzdy a pošle ho bez obav do světa, protože co by se asi tak mohlo stát nebo vyloženě pokazit:-), tak to může dopadnout jen jedním (pro bezprostřední okolí dost nepříjemným) způsobem. A stejně tak je tomu také s korporacemi, v níž zaměstnancům a kravaťákům přijde jako přímo vynikající nápad vyrobit prototyp sympatického babysitter androida se silou větší, než má dospělý člověk a zevnějškem ala RoboCopLolita (nejen marketingově smrtící kombinace:-)), vybavit jej umělou inteligencí (průběžné sebezdokonalování a dříve nebo později nevyhnutelné sebeuvědomění zdarma v ceně!), okamžitě jej betatestovat na skutečných dětech (zvířata už nejsou v módě a dospělí lidé stojí majlant, tak co kravaťák nadělá:-)) a neobtěžovat se při tom mu do firmwaru během vývoje naprogramovat alespoň základní zákony robotiky (nepodstatné softwarové bugy a glitche má dnes přece kdeco a neexistuje nic, co by nespravil malinký update, nebo ne:-)?). | Režírující Johnstone se k filmu navrací po téměř dekádu dlouhé pauze a čistě po řemeslné stránce tady odvádí standardní práci, jejíž výsledkem je slušná a místy docela zábavná žánrovka, ve které je sice od každého filmařsky vděčného příběhového prvku (strach, drama, akce, napětí, humor) něco, ale vlastně nic z toho není zpracováno dostatečně do hloubky jak co do vyhrazeného prostoru ve filmu, tak co do rozvedení tématu jakýmkoliv neotřelým způsobem (strašidelné scény nejsou až tak strašidelné, jak by mohly být, napínavé scény nejsou až tak napínavé, jak by mohly být, dramatické scény nejsou až tak dramatické jak by mohly být, akční scény nejsou až tak akční, jak by mohly být a tak by se dalo v popisu filmu ještě nějakou dobu pokračovat), takže v souhrnu se jedná o ničím nevynikající, ale na druhou stranu nenáročnou a vcelku obstojnou spotřební záležitost, ideálně vhodnou na jeden víkendový večer. | Film zkrátka působí jako průměrná - celovečerní - epizoda v 90s (respektive v 60s) populární fantasy/sci-fi/hororové série The Outer Limits jen s několika dílčími rozdíly, které ovšem, možná trochu překvapivě, příliš nehovoří ve prospěch Johnstoneova filmu. Daná série se ve většině svých epizod pyšnila na poli zmíněných žánrů již mnohokrát prozkoumanou premisou, očekávatelným/předvídatelným rámcovým dějem, nízkonákladovým zpracováním (většina děje se odehrávala v interiérech, exteriérů bylo nemnoho a nepůsobily nijak honosně) a s tím souvisejícími průměrnými produkčními kvalitami (kamera, střih, hudba, triky, výprava, kostýmy, atd.). | To vše je přítomno i zde, ale zatímco charakteristiky Johnstoneova filmu tímto v podstatě končí, uvedená série nadto divákům nabízela snahu o určitý myšlenkový přesah, nebo alespoň pokus o zpracování tradičního tématu (robotika, umělá inteligence, lidské vědomí, morálka, spravedlnost, společenské zřízení, zákony, duch ve stroji, atd.) nějakým novým/jiným/zajímavým způsobem, častokrát zábavný plot twist a v mnoha případech skvělé finále, které korunovalo příslušnou epizodu překvapivou/neobvyklou/výmluvnou/nadčasovou pointou. Nic z toho tady divák, bohužel, nenalezne a jedinou oblastí, ve které film svého sériového konkurenta převyšuje, je triková stránka, což je (vzhledem k časovému rozestupu obou děl) vcelku pochopitelné. | Příběh i samotný děj nemá, bohužel, diváka moc čím překvapit, protože podobná látka se dočkala zpracování v nejrůznějších filmech i sériích už nesčetněkrát a tvůrci k dosavadní šabloně nedodávají prakticky nic navíc, což je nemilé překvapení a nemalé zklamání zároveň, jelikož scénář zde měla na starosti Cooper, jakožto autorka předloňského, parádního, hitu Malignant. Totéž se naneštěstí týká i technicko-realizační stránky věci a divák se tak ve filmu nedočká žádných povedených kamerových záběrů, nápaditého střihu, nebo nějakých audiovizuálně stylových scén. V traileru proklamovaná taneční vsuvka je v tomto ohledu sice světlá/stylová výjimka, ale ve filmu působí poměrně samoúčelně vzhledem k tomu, že její přítomnost v ději nemá vlastně žádné logické opodstatnění a navíc se ve filmu vyskytuje v přesně té samé podobě, v jaké byla prezentována v traileru (tj. na ploše pouhých pár vteřin). | K tomu ve filmu není nouze o spousty klišé všech podobných žánrovek (když se na začátku filmu objeví na scéně dálkově ovládaný robot, tak je naprosto jasné, jak bude finální konfrontace s androidem na konci filmu vypadat, osud nesympatické sousedky je zpečetěn obratem poté, co se na androida zle podívá, nespokojený zaměstnanec, toho času zloděj know-how, to má taktéž předem spočítané, atd.), konkrétní důvody, jak přesně dojde ke "zkratu" (a z nevinného ochranitelského androida, určeného pro hlídání dětí, se najednou stane záporácká figura, vyznávající koncept "konečného řešení" vůči všem lidem ve svém okolí, přičemž průběžně s tím se ze spotřebního produktu opět znenadání stane ultimátní hackovací nástroj, na dálku ovládající jakékoliv elektronické zařízení v dosahu), nejsou pro tvůrce natolik zásadní/důležité, aby jim ve filmu věnovali alespoň stručný dialog, natož rovnou obsáhlejší scénu a prostomyslnost prakticky všech přítomných postav (od hlavní postavy v roli nezkušené dětské opatrovnice, přes sociální pracovnici až po policejní složky) vůči neotestovanému prototypu s extrémní fyzickou silou (!) a inteligencí (!!) a jeho nekontrolovaných interakcích s dětmi (!!!) je vskutku neuvěřitelná (jelikož není v ději dostatečně zdůvodněna/vysvětlena). | Vyslovenou pochvalu si tak, kromě uvěřitelného zpodobnění zdejšího umělohmotného antagonisty, zaslouží snad jen obsazení. Titulní dvojice Williams a McGraw předvádí zdařilé herecké výkony, zábavnou figuru vystřihl Chieng v roli ukázkově bezskrupulózního/oportunistického/kapitalistického šéfa korporace a taktéž Donald představující Model 3 Generative Androida se náramně předvedla (zvláště v taneční scéně, ve které naplno zužitkovala svou pohybovou průpravu), nicméně zdaleka nejlepší herecký projev má na svědomí rozhodně Davis, která se zhostila elektronicky "vylepšeného" hlasu vzpurného androida. Celkově jde o slušnou práci, ale po více než povedených trailerech jsem doufal v malinko vytříbenější zážitek. | PeZet

8/10 | Pokud to takhle půjde dál, tak Mazin a Druckmann nakonec udělají houbám u diváků podobnou "službu" jakou udělali Spielberg a Benchley svého času pro žraloky:-). I ve druhé epizodě se pokračuje v nastoleném trendu, takže nadále panuje spokojenost. Příběh jako takový je stále v podstatě na začátku, takže vysloveně strhující emocionální momenty zde divák nenalezne (na to dojde řada v pozdějších dílech), nicméně hned několika napínavých, humorných, dramatických a akčních scén se tady divák nepochybně dočká. | Výborná historická předtitulkovka, dále rozvádějící samotné počátky pandemie, je chytrý nápad, jak jednak diváky podrobněji seznámit s hlavním mykologickým antagonistou celé série a jednak sledovat postupný marný boj s nákazou a navazující úplný rozpad společnosti, tedy události, o které byli hráči v předloze bohužel ochuzeni. Ve hře samozřejmě podobný postup (rodinný prolog a následné přeskočení celého průběhu pandemie k současnému dění) dával smysl, protože hráč ovládá konkrétní postavy a nadbytečné cinematic in-game scény by jen zdržovaly od hraní, v sérii naopak dává dokonalý smysl se uvedeným záležitostem věnovat. Je proto pozitivní, že se Mazin s Druckmannem touto cestou i ve druhé epizodě vydali a nešlo si při sledování úvodu okamžitě nevzpomenout na Mazinův Chernobyl, ve kterém je divák svědkem ekologické katastrofy s podobným, přísně procedurálně-analytickým, odstupem. Doufám, že oba tvůrci budou v tomto konceptu v nadcházejících epizodách dále pokračovat, protože jde o přirozený způsob, jak postupně každým dalším dílem o něco rozšířit dosavadní fikční svět dané hry. | Poslední záběr první epizody parádně nalákal na, ze hry důvěrně známý, post-apokalyptický svět a druhá epizoda v tomto směru slibný potenciál dokázala více než naplnit. Zdejší scenérie pomalu chátrajících výdobytků lidské civilizace a všudypřítomné přírody, která v mezidobí znovu převzala nadvládu nad veškerou, lidmi opuštěnou, krajinou, působí skvěle atmosféricky, naprosto uvěřitelně a patřičně velkoryse. V tomto ohledu jsou zkrátka prakticky dokonalé a skutečně vypadají jakoby vypadly přímo ze hry. | Taktéž vzájemná souhra mezi Pascalem a Ramsey nadále funguje na skvělé úrovni a byť zevnějškem oba svým předobrazům příliš věrní nejsou, nejde o žádný výrazný nedostatek, protože tím podstatným a totiž svým hereckým projevem určitě ano a společně se jim zdárně daří budovat podobnou vztahovou dynamiku mezi oběma postavami, kterou se pyšní herní předloha. Torv, jak se dalo předem vytušit, dostala tentokrát mnohem více prostoru a taktéž jej využila naplno, zvláště její dramatický odchod ze scény stojí opravdu za to. | Očekávaný (jelikož prvotní v této sérii) vyhrocený střet s nakaženými je sice svým rozsahem relativně skromný, ale o to sugestivnější. Ve druhé epizodě má tak divák poprvé šanci si zdejší monstra důkladně prohlédnout, zde konkrétně ve hře obávaného clickera, a ocenit jejich povedený design, spolu s typickou pohybovou choreografií a nezaměnitelným vokálním projevem (ze kterého ve hře běhal mráz po zádech:-)). | Oproti první epizodě přišla řeč i na herní dodatek Left Behind a přestože šlo o docela nenápadnou zmínku, vzhledem k jejímu trochu překvapivému obsahu (tj. zamlčení Riley před Joelem a Tess) lze předpokládat, že se tvůrci k osvětlení toho, za jakých dramatických okolností došlo k nakažení Ellie, v průběhu série ještě (předpokládám, že dokonce opakovaně) vrátí. | V souhrnu je sice druhá epizoda komorní záležitostí jak co do počtu lokací, tak co do počtu zde vyskytujících se postav a stejně tak prezentovaných událostí ze hry, kterým se na ploše jednoho dílu věnuje, ale celková řemeslná i umělecká kvalita, nastolená první epizodou, je tady naštěstí zachována, takže nezbývá, než se těšit na další vývoj událostí (a rozhodně je nač se těšit) a při tom doufat, že současná výborná forma tvůrcům v sérii vydrží co nejdéle. | PeZet

6/10 | Slušná nízkorozpočtová variace (zlí jazykové by asi spíše použili termíny "nestoudná" a "vykrádačka") na Burtonovu nestárnoucí klasiku Sleepy Hollow (ta spřízněnost názvů obou filmů rozhodně nebude náhoda:-)), která nad rámec očekávané žánrové škatulky přidává docela šikovnou provázanost s dílem E.A.P. jako takovým. Fakt, že je film tematicky a do určité míry také svou premisou (E.A.P. v době svého působení na vojenské akademii v roli kadeta vyšetřuje zapeklitý případ (sebe)vraždy v uzavřené komunitě, jen prostředí akademie je v tomto případě nahrazeno poloprázdnou vesnicí uprostřed ničeho) podobný Cooperovu nedávnému kusu The Pale Blue Eye je sice zajímavý, ale dějově se zde tvůrci vydávají trochu jiným směrem, neukotveným tolik v realitě. Použitím nadpřirozených prvků má film mnohem blíže ke zmiňovanému Sleepy Hollow, respektive k literárním počinům samotného E.A.P., které se přímo propisují do vlastního příběhu jak v podobě nejrůznějších odkazů, tak i konkrétních dějotvorných prvků (ptačí všežravec v názvu filmu rovněž není žádná náhoda:-)). | Co je ovšem na filmu hodné pozornosti je překvapivá skutečnost, že v mnoha ohledech, ve kterých slavnější souputník částečně nebo rovnou na plné čáře selhává, jeho skromnější soupeř předvádí více než sebevědomý výkon. Po dekádu dlouhé pauze se k filmu navrátivší Hutton divákům servíruje povedenou žánrovku, ve které funguje tísnivá a paranoidní atmosféra, budování napětí, strašidelné scény, detektivní linka, "šokující" plot twistové momenty, i ty akční vsuvky (byť jich ve filmu není nijak velké množství) jsou ucházející a stopáž toho všeho je tak akorát. Stran obsazení a produkčních hodnot se sice Hatton nemůže Cooperovi rovnat, ale Moseley v hlavní roli není vůbec špatný a Zanetti jako zdejší nevypočitatelná femme fatale má také něco do sebe (a její podobnost s Ricci pochopitelně není vůbec na škodu, i když Ricci je samozřejmě jen jedna:-)), plus po stránce dobové výpravy a kostýmů se rovněž nejedná o nějakou marnou záležitost. Celkově nečekaně fajn zážitek a hodně slušná práce. | PeZet

6/10 | Tak přece jen se platnost nepsaného pravidla "kdo je bez roušky, ten bude (brzy) bez života" konečně beze všech pochybností potvrdila:-). Sice trochu nenápadná, ale hodně slušná žánrová záležitost, která ovšem bohužel není ve výsledku až tak dotažená, jak by bylo záhodno a jak naznačuje slibná první polovina filmu a v závěru proto malinko lapá po dechu. Přesto však docela příjemné hororové překvapení rovnou zkraje roku, které dokazuje hned několik filmově-teoretických předpokladů. | Předně je dobrou zprávou fakt, hororový veterán Williamson stále ještě neztratil formu a dokáže i po více než 25 letech od svého nejlepšího a zároveň nejslavnějšího kusu a totiž prvního Screamu přijít se slušným scénářem, který není celý jen o tom, že někdo s dlouhým a ostrým nožem v ruce chce někoho jiného bez něj nedobrovolně seznámit se základní lekcí z lidské anatomie. Protože podobných historek jako přes kopírák jsou každým rokem ke zhlédnutí vyloženě tuny a naprostá většina z nich nestojí za jakoukoliv diváckou pozornost. | Dále pak je možné konstatovat, že Hyams je schopen natočit i povedený film za předpokladu, že má k dispozici povedený scénář. Už Hyamsův předchozí počin Alone ukázal, že po řemeslné stránce nemá problém a pokud jsou mu okolnosti příznivě nakloněny (jinak řečeno scénář není vysloveně brak:-)), zvládne natočit nenáročnou žánrovku relativně obstojných kvalit a v tomto případě tomu naštěstí není jinak. | Pokračovat lze pozitivním pozorováním stran technické realizace filmu. Populární metoda roztřesené kamery ve vypjatých momentech důsledně sledující herce z bezprostřední blízkosti (takže sem tam nějaký čas trvá, než se divák zorientuje, co se v dané scéně právě přesně děje) a obecně značně kontaktní souboje přítomných postav s tajemným záporákem mohou skvěle fungovat nejen v akčním žánru (ve kterém se toto pojetí stalo už víceméně standardem), ale i na poli hororu. Záporák dostával pořádně do těla už v sérii Scream (duchovní otec Williamson se tady zkrátka nezapře:-)), ale takového nepěkného zacházení ze strany potenciálních obětí, jakému je nucen čelit zdejší nadšený fanoušek kuchyňského náčiní, se nedostalo Ghostfaceovi snad ve všech dílech Screamu dohromady:-)). | V rámci příběhu se pro změnu opět potvrdilo, že pro povedenou žánrovku nejsou potřeba hordy nezajímavých/otravných vedlejších postav určených k okamžité spotřebě, totiž likvidaci a šikovnému tvůrci vystačí jen doslova hrstka postav na to, aby rozehrál vydařené slasherové divadlo. Stejně pak to, že dobrý záporák nepotřebuje žádnou unikátní masku, aby ve filmu dobře fungoval. | Film je trochu podobný loňskému hitu Barbarian, nebo předloňskému hitu Malignant, respektive když už jsme u toho Williamsona, tak také sérii Scream, přestože Hyamsovi se až takových kvalitativních výsledků dosáhnout bohužel nepodařilo. Hyams s Williamsonem se totiž také pouštějí do určitého žánrového cvičení, které v jistých ohledech boří zažité konvence a v jiných se jich naopak věrně drží. Tudíž se divák v průběhu děje dočká pár příjemných překvapení, nesmí chybět několik povinných jump scare momentů a nějaké ty hrátky s kamerovými úhly a střihem scén se tady také najdou (nejde ovšem o nic, co by stálo vyloženě za pozornost, na rozdíl od zmíněných předchůdců). | Naneštěstí zdaleka ne vše se Hyamsovi podobným způsobem podařilo. Nedávno proběhlá pandemie se do filmu už několikrát tu více, tu méně výrazně otiskla, tentokrát padla volba na horor a tehdejší situace se propsala přímo do pointy filmu, což možná nebyl úplně šťastný nápad, protože motivace záporáka nepůsobí moc uvěřitelně, právě naopak. Kromě osamocené a dost zábavné epizody s autostopem se zde humor nebo popkulturní hlášky nekonají a je to škoda. I proto, že hlavní postava není nijak zvlášť sympatická. Přítomný gore faktor je vcelku fajn, ale na druhou stranu není až tak propracovaný, jak bych od díla, za kterým stojí Williamson, očekával. Stopáž je sice rozumně střídmá, přesto tempo ke konci filmu spíše zpomaluje namísto toho, aby gradovalo a samotné finále stran závěrečné konfrontace přeživších postav se záporákem je malinko odbyté. Šance na skvělou žánrovku sice proměněna nebyla, celkově ale jde o více než slušný hororový příspěvek. | PeZet

6/10 | Má nepravidelně pravidelná série prvotního seznamování se s režisérskými osobnostmi poněkud umělečtějšího ražení, započatá v loňském roce, který byl na pokleslé žánrovky a nenáročné blockbustery značně podvyživený, pokračuje tentokrát s tvorbou Fielda a jeho nejnovějším počinem o nelehkém životě fiktivní multi-talentované a (jak také jinak) geniální umělkyně, toho času dirigentky symfonického orchestru, která se (jak také jinak) z kariérního vrcholu a doprovodné záře reflektorů postupně "propracuje" když už ne na samotné dno, tak rozhodně do propasti (protože nepěkná tajemství se nevyhýbají ani výjimečným osobnostem (možná právě naopak) a když už se má něco v osobním a/nebo profesním životě pokazit, tak se to také pokazí a se vším všudy). | Zatímco ovšem v případě loňského Östlundova Triangle Of Sadness nebo Trierova The Worst Person In The World jiskra přeskočila, stran Fieldovy psychologicko-dramatické studie na téma "from hero to zero" se to tak úplně nestalo a tudíž zase pro jednou půjdu z pohledu hodnocení filmu proti všeobecnému proudu. Jistě, Blanchett v hlavní roli nepochybně předvádí parádní herecký výkon (což ale není žádné překvapení, protože kdy naposledy se stalo, že tomu tak v nějakém filmu, ve kterém se objevila, nebylo?) a kdyby to v jejím případě skončilo nějakou tou hodnotnou cenou, asi by se proti tomu nedalo nic namítat, vybrané koncertní sekvence (respektive nahrávací seance:-)) s přednesem klasické hudby z rukou mnohočlenného souboru jsou působivé (jak už to na podobných kulturních akcích bývá) a celkově je OST povedený (aby ne, když za ním stojí někdo s Oscarem za zády), ale bohužel samotný příběh ani zvolené téma mne svým podáním příliš nestrhlo a hlavní postava mne jak svými životními peripetiemi, tak svým charakterovým profilem až tak nezaujala. | Škoda, že se film soustředí prakticky výhradně jen na jednu konkrétní uměleckou stránku hlavní postavy, přestože hned v úvodu vyprávění je divák seznámen s celou její úctyhodnou profesionální kariérou a je mu odhaleno, že kromě vedoucí symfonického orchestru je taktéž skladatelkou, hudební teoretičkou, klavírní virtuoskou, přednášející na akademické půdě a dost pravděpodobně i spisovatelkou své vlastní autobiografie. Rozumím, že se Field zkrátka rozhodl věnovat se jen jednomu uměleckému oboru a zbytek činností tak slouží jen pro dokreslení charakteru, ale přiznávám se, že téma dirigování orchestru mi není nijak zvlášť blízké a pokud by se hlavní postava ve filmu primárně věnovala čemukoliv jinému z uvedeného výčtu, ocenil bych to mnohem více. | Současně s tím jsem vůči hlavní postavě a jejího pohnutého osudu až do konce filmu nepocítil v podstatě žádnou emocionální angažovanost, nejen z důvodu jejího toxického chování (sexuální klientelismus, bossing, stalking, atd.), které je zpočátku v náznacích a později napřímo ve filmu prezentováno, ale rovněž proto, že podobných historek o (sebe)destruktivním chování výjimečně nadaného jedince tady už bylo nespočet, jen tentokrát byl motiv nelehkého vypořádání se s vlastním géniem, případně obtížné snahy prosadit se ve vysoce konkurenčním prostředí, nahrazen motivem zneužívání moci, sexuální posedlosti, ztráty kariérního postavení a postupného rozpadu osobnosti (a i tyto prvky již byly v minulost nejednou zpracovány). | Field rozehrává spousty vděčných témat a motivů, které by samy o sobě vystačily na samostatný film a možná proto tady není dostatečný prostor na to, aby se některému z nich, přes nadstandardní stopáž, věnoval trochu více do hloubky. Přitom samotná příběhová linka o vztahu s bývalou studentkou/milenkou, s manželkou a dítětem, nebo s asistentkou/bývalou milenkou, případně s novou členkou sboru, by skýtala neméně slibný potenciál na poli psychologického dramatu, aniž by potřebovala čímkoliv dalším dějotvorným doplnit. K tomu navíc Field přidává populární sociálně kritická témata (sexismus, cancel culture, kariérismus, atd.) a byť jsou rozprostřena v celém filmu a děj je na nich z podstatné části založen, působí jakoby zde byla jen tak mimochodem, což vlastně platí pro většinu ve filmu prezentovaných zásadních událostí. Přestože je divák v příběhu svědkem tu větších, tu menších dopadů jednotlivých situací na osobní/profesní život hlavní postavy a současně na její nejbližší okolí, film je podává způsobem, jako by nešlo o nic moc více, než nevýznamnou překážku na cestě. | Film samozřejmě stojí za pozornost i kdyby to bylo jen kvůli hereckému koncertu (ehm:-)) Blanchett a jsem nakonec rád, že jsem jej v rámci doplňování vlastního filmového vzdělání viděl, nicméně nemám potřebu si to ještě někdy v budoucnu zopakovat. Na rozdíl třeba od zmíněné dvojice Triangle Of Sadness a The Worst Person In The World. Tak možná příště budu mít zase o něco větší štěstí. | PeZet

7/10 | Povedená fantasy detektivka s coming of age prvky, se zábavnou hlavní postavou v hlavní roli a s příměsí školní atmosféry připomínající sérii filmů o HP, plnou kouzel, uniforem a roztodivných tvorů (podobnost zde asi nebude čistě náhodná), která vychází z dlouholeté a značně populární předlohy, což sebou, s ohledem na tvůrci zvolenou formu vyprávění, přináší jistá nemalá pozitiva, ale současně s tím i nějaké ty drobné vady na kráse. | Série samozřejmě do značné míry stojí a padá na titulní postavě a její herecké představitelce. Postava Wednesday jako taková má z celé rodiny zdaleka největší komediálně dramatický potenciál (jak ukázala již Ricci ve dvojici filmových adaptací z 90s), takže nápad se v seriálové adaptaci soustředit právě na její osobu byl ze strany tvůrců skvělý tah. Podobní asociálové, kteří se vymykají představám a pravidlům svého okolí a žijí ve svém vlastním světě, jsou totiž obvykle bohatou studnicí všelijakých humorných okamžiků (viz Forrest Gump, The Big Bang Theory, atd.) a tady tomu naštěstí není jinak, bonusem navíc je k tomu nekompromisní asertivita a ego titulní postavy, díky čemuž je její neustálé glosování/dissování všeho a všech (ideálně formou dobře mířených one-linerů) v blízkém i vzdáleném okolí:-) po většinu času značně zábavné. Kromě toho je Wednesday chytrá, vtipná, cílevědomá, fyzicky zdatná a ovládá boj beze zbraní i s nimi na takové úrovni, že nemá daleko k pozici ukázkové Mary Sue. Naštěstí si tohoto faktu jsou tvůrci vědomi a v průběhu děje se Wednesday ocitne několikrát v situaci, kdy se následně ukáže, že její předpoklad nakonec nebyl správný. | Neméně zdařilý tah tvůrců pak nastal v rámci obsazení, protože Ortega je v hlavní roli skutečně skvělá (v letošním roce se jí slušně dařilo i na filmovém poli a jak ve Screamu, tak později v X předvedla taktéž povšimnutí hodný výkon) a ani zbytek castingu za ní příliš nezaostává. Na Zeta-Jones, Guzmána, Christie a Ricci (velký palec nahoru, že si na ni tvůrci vzpomněli nejen symbolicky:-)) je tradičně spolehnutí, nicméně pochvalu zaslouží především Myers jako "best roomie ever":-), jelikož daný typ postavy je obvykle dost obtížné správně vybalancovat stran úrovně roztomilosti/otravnosti, v jejím případě se to povedlo téměř dokonale. Úplně nejlepší ze všech je ale pochopitelně John Doe na poli separovaných končetin, alias Thing, který si krade celou sérii s přehledem pro sebe a vůbec bych se nebránil nějakému spin-offu čistě jen o něm:-). Silnou stránkou série je i vlastní, patřičně komplikovaná, detektivní linka (byť odhalit identitu hlavního padoucha nedá příliš práce, mně se to podařilo někdy během druhého dílu:-)). | Zasazení děje do vysloveně nadpřirozeného prostředí je na první pohled atraktivní, ale částečně popírá jednu z velkých předností, kterou se Addamsovic rodina pyšnila, protože "vystupovala z řady" díky tomu, že její okolí bylo "normální" a každá zvláštnost/odlišnost jednotlivých členů rodiny tak o to více nabyla na důrazu. Zde je hlavní postava paradoxně nejméně výstřední ze všech a vlastně tak, s ohledem na všechny ostatní postavy, se kterými přichází na škole do styku, vyvstává otázka, na základě čeho přesně spadá do kategorie "vyhnanců" (introverze, sarkasmus, pesimismus a obliba černé barvy je v dnešní době "trendy" pro kdekdo), jelikož při přímém srovnání s nimi působí vcelku obyčejně a "normálně". Tímto ovšem neduhy nekončí, protože na škole pobývají vyloženě monstra se vším všudy, aniž by to mnoha lidem v městečku, kteří s nimi přijdou do styku, připadlo zvláštní/neobvyklé/šokující. Na rozdíl od světa HP, ve kterém izolovanost a občasné průniky nadpřirozena do naší reality s patřičnými důsledky/efekty fungovaly mnohem lépe. | Burtonův specifický rukopis, ať už v rámci vizuálu (kamerové úhly, nasvícení, atd.) nebo ve stylu vyprávění není, z mého pohledu, v sérii poznat ani náhodou a kdyby jeho jméno nefigurovalo v titulcích, vůbec by mě nenapadlo sérii s jeho osobou jakkoliv spojovat. Jediný prvek, kterým se série nějakým způsobem přibližuje Burtonovým filmům, je Elfmanova hudba v čele s typicky rozverně ponurým hlavním hudebním motivem, což je rozhodně škoda. Oběma Sonnenfeldovým filmům z 90s se série svým celkovým stylem taktéž nijak zvlášť nepřibližuje, ale předpokládám, že tady ani žádné takové ambice ze strany tvůrců nebyly. Přesto se v souhrnu jedná o hodně příjemnou záležitost, přičemž v nadcházející sezóně dostanou větší prostor rodiče a lze očekávat i zbytek rodiny (Fester, Lurch, atd.), takže nezbývá, než se těšit na příště. | PeZet

8/10 | Herní TLOU je výkladní skříní herní platformy PS, potažmo obecně Sony a svým celkově navýsost filmovým pojetím (tak jako všechny počiny studia Naughty Dog) si o adaptaci, ať už na poli filmu nebo série, vysloveně říkalo už v čase svého uvedení dekádu zpátky (a také se o tom od té doby hojně spekulovalo). Takže otázkou nebylo zda (vůbec), ale kdy (konečně). Trvalo to jen mrzkých deset let a volba padla na nejen poslední dobou oblíbenou formu mini-série. | Vzhledem k faktu, že v současné době se produkčními kvalitami, respektive rozpočty pro jednotlivé epizody, mohou série s blockbustery směle rovnat a naopak má epizodický formát oproti tomu celovečernímu výhodu násobně většího časového prostoru pro rozvedení postav a vztahů mezi nimi a samozřejmě i děje jako takového, to byla správná volba. Další trefou do černého byl fakt, že někoho v Sony napadlo spojit své síly s HBO, nechat Naughty Dog na projektu vydatně spolupracovat a především jej svěřit do rukou na jedné straně Mazina, stojícího za dechberoucí peckou Chernobyl a na druhé straně duchovního otce celé značky Druckmanna. | Stran klíčového prvku a totiž castingu ústřední dvojice to na papíře vypadalo všelijak, přece jen Baker a Johnson jsou jen jedni, a pokud Pascal obecně působil jako (když už jsme u toho Chernobylu:-)) "not great, not terrible" varianta, pak Ramsey mnozí fanoušci předlohy považovali za vyložený omyl, případně rovnou za pohromu. V mém případě předem zafungovalo Mandalorianem poháněné fanouškovství, takže na Pascala jsem se hodně těšil a v rámci příprav na TLOU jsem loni záměrně zhlédl Catherine Called Birdy, abych Ramsey patřičně "prověřil", přičemž výsledkem mé tehdejší "studie" bylo poznání, že na to (adekvátně ztvárnit Ellie) bez problémů má, takže k TLOU jsem z tohoto pohledu přistupoval bez obav a po první epizodě mohu konstatovat, že naštěstí i v tomto ohledu se ukázalo, že výběrem Pascala a Ramsey šlo o více než šťastnou volbu tvůrců, protože má očekávání se potvrdila a oba hrají přímo skvěle. V první epizodě sice ještě neměli přespříliš společných scén, ale působí herecky dost sehraně a chemie mezi nimi rozhodně funguje, takže nezbývá, než se těšit, co předvedou v dalších dílech. | Casting je ovšem jedna věc a celkové pojetí (zejména předloze se podobající atmosféra) zase věc druhá. Naštěstí i v tomto případě není důvod si na cokoliv stěžovat, právě naopak. DNA hry se tvůrcům podařilo na obrazovku přenést téměř dokonale. Už úvodní titulková sekvence rozrůstajícího se podhoubí, připomínající slavnou "skládací mapu" z Game Of Thrones, podbarvená geniálním hudebním motivem od Santaolally (který spolupracoval na celém OST a nedodal pouze svou proslulou znělku, což je další velké plus), skvěle navodí patřičnou atmosféru a pozitivní dojem plynule pokračuje i během samotného děje. Audiovizuál za doprovodu tematických lokací, kostýmů a celkově výpravy nemá chybu, přičemž některé sekvence vypadají přesně tak, jak jsem si při hraní hry spousty let zpátky představoval, že by v potenciální filmové nebo sériové adaptaci měly ideálně vypadat. | Další silná stránka série spočívá v chytrém způsobu převedení hry na obrazovku, což zdaleka není pravidlo nejen v případě her, ale i jiných zdrojových formátů, které disponují svými specifiky (divadlo, knihy, komiksy, atd). Některé dialogy, respektive momenty, jsou ze hry převzaty jedna k jedné (předpokládám jako jisté pomrknutí tvůrců na fanoušky), jindy je pro hry znalé diváky doplněn tu větší, tu menší dějový dodatek, zasazující určité události do širšího kontextu (epizodický formát je ke smysluplnému rozšiřování původního příběhu jako stvořený) a někdy je pro změnu situace vyobrazená ve hře zde vykreslena úplně jinak (a ničemu to nevadí, protože vyznění scény odpovídá předloze). Tomu se říká umění zdařilé adaptace a nikoliv otrocké kopírování scény po scéně, nebo naopak vydání se směrem naprosté volnosti vůči předloze, kdy pak vyvstává otázka, jaký má adaptace vlastně smysl, pakliže nemá s původním dílem téměř/vůbec nic společného. | Nepodstatné výtky vůči první epizodě směřují k opomenutí událostí a postav z povedeného herně-dodatkového Left Behind (doufám, že na ně dojde řada v dalších dílech alespoň formou několika flashbacků) a k "vyhlášenému" konci herního prologu (modří už vědí:-)), který je v této verzi sice také působivý, ale podobného drtivého emocionálního dopadu, jaký se podařilo vyvolat hře (minimálně v mém případě), jsem se tady nedočkal a má citová angažovanost stran Joela nebyla na tak vysokém levelu (ehm:-)), jaký bych očekával. Plus malinká nevýhoda pro fanoušky předlohy pochopitelně spočívá v tom, že zkrátka daný příběh znají téměř/doslova nazpaměť (mě z toho nevyjímaje) a bohužel jsou tak ochuzeni o kouzlo nečekaného a neobjeveného, které divákům neznalým hry vedle vlastních kvalit díla dále umocňuje jejich zážitek. | Celkově ovšem po první epizodě převládá spokojenost a úplně poslední "lákající" záběr epizody, který jako by vypadl přímo ze hry, naznačuje a současně slibuje mnohé, tak snad prvotní veskrze pozitivní dojmy budou v dalších dílech jen nabírat na síle a nikoliv naopak. Potenciál tady rozhodně je a prozatím to vypadá, že bude také naplněn. | PeZet