Flakotaso

Oproti loňskému doslova mrtvolně křečovitému předávání to byl postup o hodně vpřed. Hvězdu přidám zejména za to, že ani proti jedné oceněné kategorii v podstatě nemám námitek - Lábus, Bláhovec, Schmitzer, Štrba atd. Moravec taky překvapivě nahodil pár slušných hlášek, trapnosti málo. Obešel bych se bez toho představování nominací na nejlepší film, které se skládá v podstatě jenom z několika nicneříkajících nadšených výkřiků z úst kritiků. Celkově letos jako uměřenější protiváha Českému lvu cajk.

Méně známý, ale vizuálně překrásný Dreyerův film. Realistická estetika blízká snad k Renoirovi, občas jsem tam viděl i Bergmana. Škoda, že Dreyer potom ve 30.letech skoro netočil, docela by mě zajímalo, jak by ty filmy vypadaly.

Mělo to náběh na něco docela zajímavého a originálního, ale zhruba po polovině se ztratí tempo a scénář začne zabředávat do čím dál otravnějších klišé. Posledních dvacet minut už nezbývá než čekat, kolik "závěrečných" scén je ještě připraveno. Jinak je to docela čistě natočené, režisérská dvojice má řemeslo indie filmů v ruce, ale nejlepší na celé Ruby Sparks je (bohužel) dvojice Annette Bening a Antonio Banderas - nesympatická Zoe Kazan (roli femme fatale si mohla jako autorka scénáře napsat opravdu jenom sama) a prvoplánově obsazený Paul Dano opravdu příliš nefungují.

(spadlá čelist) Tak druhá část mě naprosto vyrazila dech. Trochu jsem Triera podcenil :).

Koutský: "Lžeme míň než Otakar Vávra." Aha.

Dějově naprosto vyprázdněný film, minimum dialogů, nedivím se, že to tady většina lidí nedokázala strávit :). Navíc je tady naprosto unikátní Milotova kamera, který na širokoúhlém formátu tvoří zcela abstraktní a odvázané obrazové kompozice a k tomu množství jazzu, naštěstí žádný dobový pop nebo country, jak tvrdí Březina v Lexikonu českého filmu (ano, odtud jsou všechny ty zcestné tzv. "oficiální texty distributora" na ČSFD). Samozřejmě to nemá takovou lehkost a atmosféru jako ostatní šedesátková díla, popravdě je to občas docela křečovité v tom, jak si Ivo Novák hraje na těžce avantgardního režiséra, ale špatný film to rozhodně není - formálně rozhodně ne, ale děj tady, jak už bylo řečeno, opravdu nečekejte.

Jak je u Petrovičových filmů zvykem, i Skupinový portrét s dámou je nejpůsobivější v momentech, kdy hraje hudba - na její výběr a spojení s obrazem má tento rejža opravdu skvělý cit. Samotný příběh je ale podáván poněkud zvláštním způsobem. Důraz není kladen na nějaké podrobné vykreslování situace, ale spíše na podávání jednotlivých scén jako jakýchsi vybraných atmosférických okamžiků, které jsou součástí širšího období a kontextu - na to se už ale Petrovič nezaměřuje. Tento styl podávání informací může mít vzhledem k divákovi pozitivní i negativní účinky, u mě to zůstalo tak nějak na půli cesty. Na filmu je mimo jiné zajímavá i kombinace jugoslávských a německých "fassbinderovských" herců, vidět v jednom filmu Raaba a Zeplichala společně s Batou Živojinovičem nebo Milenou Dravič je opravdu nezvyklý zážitek.

Slabé, nabubřelé a neoriginální. Zombie byli naposledy v módě v 80. letech, nebo tak nějak. Pouze pro zatvrzelé milovníky nekonečných revivalů. Indie i za cenu toho, že je to hovadina - hlavně, že jsme nezávislí a umíme z diegetické hudby ve sluchátkách udělat přechod do nediegetické. Pche.

Výtečný seminář, následující hra mě potom docela zklamala.

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou.