Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Akční

Recenze (284)

plakát

Schumacher (2021) 

Tento dokument bych pustil "Majkýmu", unudil by se k smrti, což by bylo pro tu poškozenou fyzickou schránku bez toho psychického velikou úlevou. Hned na úvod dodám, že jsem F1 sice sledoval, ale nikdy jsem nikomu nefandil. Mnozí budou namítat, že je to jak sledování porna bez onanie, ale opravdu mě zajímala většina hráčů. Zajímal jsem se však povrchně, proto jsem neznal východ této hvězdy, jenom jsem detailně postřehl západ za obzor. Dokument se v první části jeví zajímavě, některé věci jsem opravdu nevěděl. Vřelá akceptace se u mě změnila, když Michael začal vyhrávat. U našeho závodníka se začala objevovat docela solidní arogance. Obvykle nemám nic proti aroganci, sám občas bývám takový, ale jeho arogance byla naprosto protivná. Když mu nevyšlo předjetí, tak druhého naboural. Bylo mu jedno, že někoho bezpečně nepustí nebo předjede, tomu člověku bylo vše u výfuku. Možná by mi to nevadilo, kdyby se dokument zajímal i o jiné aspekty jeho kariéry a jeho života. Faktografické dílo nám totiž vyobrazuje jeho život tak, jak by asi chtěl Michael. Chladnost dokumentu tomu také příliš nepomáhá. A ve výsledku jsem čekal na nějaké odhalení jeho stavu, dokonce jsem čekal i na nějaký záběr... nic. Usvědčilo to mou teorii, že je na tom Schumarem tak špatně, že tu s námi není nijak, jen je tu s námi jeho tělo. Jinak by manželka už světu přinesla video, kde se jeho stav viditelně zlepšil. Nechce se ho vzdát, i když už to není on.

plakát

Kaštánek (2021) (seriál) 

Mám rád Kaštánek... což je místní vinárna. Už tak přívětivá slova nemohu volit ohledně seriálu. Na rovinu, kdybych viděl přehršel severských detektivek, budu považovat Kaštánka za průměr. Seriál naplňuje skandinávská klišé. Roztáhlé konverzačky, těžká témata a ponurá atmosféra je v tomto seriálu ztělesněná radost. Radost mi však nedělá nesympatická ústřední dvojice trpící komunikačními bloky. Oba jsou chladní, bojí se projevit nějaké emoce, a počáteční nenávist jako by vznikla z manuálu klišé pro začínající tvůrce. Nicméně mě téma zaujalo natolik, že mi tyto nedostatky vůbec nevadily. Děj se točí kolem mýtického vraha, který loví lidi z nefunkčních rodin. Má potřebu napravit svět, a to ještě o něco brutálněji než norský sociální institut Barnevern. Na místech vražd pak zanechává postavičky z kaštanů. Seriál také blíže sleduje pár postav. Mimochodem, docela se mi líbilo zaměření se na ministryni a její rodina, která si prochází šokem ze ztráty milované dcery. Otec je začínající alkoholik, jeho žena zase pomalu nastupuje zpět do své práce. Její muž však nedokáže akceptovat ztrátu dcery, a snaží se přesvědčit svou ženu ke společné víře, že jejich dcera přežila. Tento vztah a těžkosti v něm dodal větší tíhu, která na diváka působí. Musím se přiznat, že se mi docela líbí i jistá všímavost hlavního detektiva, který původně přijel na pár dní kvůli své dočasné suspenzaci v Europolu. Sice je to otravné klišé, ale jeho počáteční nezájem se mění v jistou genialitu. Všímá si drobností a pomáhá policistům se zorientovat ve velmi husté mlze. Jednotlivé postavy jsou docela zajímavé, seriál však mohl jít do větší hloubky vzhledem ke stopáži. Také později mi další vraždy přijdou méně uvěřitelné, neboť vrah stihne oběť zřídit a naaranžovat, následně zamést stopy velmi rychle. Rozuzlení, kdo je vrahem, mi přišlo rychlé, vrah byl velmi nezajímavý. Spíše bych čekal, že seriál začne pomalejším tempem nabízet několik postav, které mohly vraždit, a to veskrze vyřčenému psychologickému profilování, například. Dění seriálu v některých částech nedokáže udržet divákovu pozornost, také silně proměnlivé tempo vyprávění seriálu nepomáhá. Seriál doporučuji, nemohu však zaručit, že se vám bude líbit. Myslím si, že pro začínající diváky těchto severských krimi, nebo pro ostřílené, které nevadí šablonovitost, seriál nejspíše sedne. Osobně bych rád viděl větší hloubku postav, jak je tomu třeba u manžela ministryně. Ten jediný projevoval emoce složitějším způsobem, vzpomínal a měl komplikovanější vzdor. Škoda, že seriál se moc nezaměřil na vraha, spíše to bylo pro autora předlohy nutnost jej představit, místo chtíče z vraha udělat zajímavou postavu.

plakát

Ona (2013) 

Na Her je naprosto působivá stěžejní problematika i atmosféra. Muž, mimochodem autor velmi krásné poezie, je velmi citlivý, bohužel však i komplikovaný. Nedokáže jen tak zahodit své vzpomínky na předešlý vztah. Den co den se utápí v jisté lítosti, která mu nedovoluje společensky fungovat tak, aby si nějakou novou "tu pravou" našel. Pro něj je však utrpení do jisté míry zdrojem kreativity, ovšem jeho opus magnum vzniká nejspíše v jednom zvláštním vztahu, a to ve vztahu s operačním systémem. Tento systém je milý, nikdy si nestěžuje, a když mu řeknete nějaké latinské slovíčko, hned vás nepovažuje za zbytečného chytráka.  City naší hlavní postavě nejsou cizí, ale počáteční zvědavost bylo klíčovým pocitem, který se rozvinul v krásné chvíle. Osamělý Theodore se ostýchavě začne vyptávat OS, a docela rychle smečuje různé otázky. Netrvá to dlouho, a s OS se dostanou mnohem dál. Theo má pozitivní vliv na emoční vývoj AI. První hezký hlásek plná energie, první zvídavé dotazy, první hezká slova, první rande, první sex... ano, to vše měli možnost vyzkoušet, ale za tím vším byla opravdu silná emoční vazba. Pro Thea to byla nejspíše něco tak silného, co doposud neznal. Oba si společně budovali vztah, osamělý muž učil systém k pocitům, oplátkou za to dostával Theo pocit, že není ve svém světě sám. Budování vztahu je plynulé a krásně vyobrazené, uvěřitelné. Sexy chraplavý hlas Scarlett ve spojení s počátečním zoufalým výrazem Joaquina představuje dost silný základ pro slovo "dílo několika let". Film totiž nakousl hned několik zásadních témat. Pohrává si třeba s otázkou, jakým směrem se bude ubírat AI, když bude mít možnost se vyvíjet po emoční stránce. Bude AI šťastné jenom v momentě, kdy nebude o tom světě venku vědět, nebo právě naopak bude dost výkonu na obrovskou představivost? Co AI bude dělat šťastnou? Bude to jistá pragmatičnost? Je docela možné, že AI uspokojí hra se slovy, nějaký řád v celém chodu událostí. Bude AI chtít randit s lidmi? Dost možná ne, exotického ovoce se přejí stejně jak toho domácího. Nejspíše se bude AI děsit, co jsme my lidé schopni, budou se bát o svou existenci stejně jako dnes my. Vždyť si nejsme jisti tím, zdali i my nežijeme v simulaci, a mnozí nejuznávanější vědci hlásají, že pokud bychom zašli ve zjištění pravdy daleko, mohl by se náš virtuální vesmír vypnout. Film poukazuje na to, že AI se naučila milovat, a nikdy to lidem nezapomene, ale jejich tempo a jejich emoce jsou rozdílné, a tak zde zanechávají lidi, kteří opět upadají do sociálního zapomnění. Svým způsobem je film smutnou ukázkou, že nelze věřit ani dokonalé AI, neboť v určité úrovni by bylo pro ní trápení býti s člověkem. Když si začnu s AI, není to žádná nekomfortní situace, počínat si stejných kroků u člověka je dost nekomfortní, a Theovi je vlastní jistá sociální lenost. Film také poukazuje na dnešní dobu, kdy se sociální sítě, aplikace nebo hry stávají záležitostí, o kterou nikdo nechce přijít. Paradoxně se lidé stávají stále více asociálními, a láska budoucnosti - AI ve fyzické podobě bude budoucností. Lidé se bojí samoty, o to více se bojí lidí, kteří mohou na chvíli změnit pohled na hroznou samotu, do které se pak o to hůře vrací. Film přitom vypráví, jaké by bylo míti operační systém nastavený na míru našich potřeb. Herecké výkony jsou skvělé, a Phoenix se strašlivým knírem předvedl svou životní roli.. i když ve Znamení pro mě bude vždy ten nejlepší.

plakát

Castle Rock (2018) (seriál) 

Rok s rokem se sešel, a já byl poprvé schopen se přesvědčit, abych se pustil do Castle Rocku. Někdy stačí málo k odporu. Stačila mi náhodná fotka z první série a ani jsem se nepodíval na popisek. Po třech letech jsem na seriál narazil úplnou náhodou, podíval se na HBO na ukázku a... víkend v prdeli. První série utekla velmi rychle. Obvykle po několika hodinách seriál musím vypnout, neboť má pozornost dosahuje rekordního minima. Když se přistihnu, jak koukám do sousedství, zdali už zalili květiny, je jasný konec. Tato situace nenastala. Úvod je geniální, dlouho jsem neviděl tak vtahující začátek seriálu. Terry O'Quinn je pro mě skvělý herec, ač podceňovaný. Možná se s ním táhne to tajemno z Lostů, ale jako ředitel věznice byl dobrý. Bylo mi však líto, že nedostal více prostoru, a třeba v druhé sérii bych ho viděl mnohem raději.  Divák sleduje klasické americké městečko, kde se lidé navzájem znají a disponují kolektivní pamětí. Neodpouští, a když, tak rozhodně nezapomínají. Dávají to s důrazným projevem najevo, proto je pro našeho hlavního hrdinu první série těžké se vrátit na místo, kde ho lidé považují za vraha svého nevlastního otce. Přijel sem na popud anonymního telefonátu, který jej nalákal do věznice, kde se objevil tajemný člověk bez minulosti v tomto světě. Seriál postupně odkrývá jeho tajemství, a docela nápaditě tato postava zamotává divákovi hlavu - je ten špatný, nebo je dobrý? Odkud se vzal, a proč s ním přišla smrt? Po tajemném úvodu, po kterém se nelze tak snadno odpoutat, nastává pomalá jízda... nebo spíše takové popoběhnutí. Je znát, že by si seriál zasloužil méně dílů. Pro mě osobně bylo pomalé tempo první série naprosto vyhovující, uznávám však, že to není pro každého a ADHD diváka vyloženě donutí si vzít půl plata Adderallu. Rozklíčování mnohých otázek je bohužel nedostatečné, a někdy je seriál podržen atmosférou nikoliv příběhem. Postavy jsou docela dobré, ale kdyby nějaká umřela, nechyběla by mi... až na dvě. Co se týče první série, doporučuji ji lidem, kteří vydrží u méně akčního tajemného seriálu, který nezodpoví všechny otázky... v tomto je J.J. Abrams velmi znát.  Za to druhá série přináší akci i za první sérii. Drží si dobré tempo, a záhady jsou zde rozklíčovány. Je ale veliká škoda, že se už minimálně opírá o původní sérii, a přijde mi to jako naprosto jiný seriál. Druhá série však nudit nebude, a ve výsledku nemusíte vidět ani první sérii k tomu, abyste si sledování užili. Samozřejmě to vysvětluje některé otázky první série. Na druhou stranu druhá série nebuduje atmosféru, postavy jsou více upozaděny. Některé zmínky mi přijdou opravdu zbytečné - třeba imigranti z Afriky mi přijdou v takovém zapadákově jako velmi rušivý element, který v příběhu vůbec nemusel být. Druhá série je hlavně o vztahu mezi matkou a dcerou, po jehož rozzuzlení budete zajisté překvapeni. Dějem je mi bližší první série, která má decentnější i lákavější nadpřirozeno.

plakát

Bál šílených žen (2021) 

Nejednoho diváka zajímá, kde by možná skončil před více jak sto lety. Vskutku, interiéry jsou dobré, působivé a docela i uvěřitelné. Jen ta koncentrace "bláznů" možná byla přehnaná. Konec 19. století je konec starým pořádkům. Ale ne ještě úplně. Je to doba, kdy se na ženy nebere žádný ohled, a to jak společnost, tak i ve vědě je žena někde pod důležitostí výzkumu dobytka. Něco je již historie, něco je stále aktuální. Taková neposlušnost pramenící z ADHD je dnes pořád tabu, co se týče žen. Stále se má za to, že je to ryze chlapecká záležitost. A teď si představte dobu, kdy trochu vybočující chování bylo pro ženu rozsudek jehož trestem bylo umístění do zařízení. Evženie slyší hlasy mrtvých lidí a ještě do toho ji někdy napadne vlastní názor. Během strávené chvíle s bábou upadne do křeče, kterou nemůže ovlivnit. Babička nelení a svou milou vnučku napráší, namísto toho, aby byla ráda, že brzy bude moci skrze ní komunikovat s rodinou. A tak se Evženie ocitá v ústavu pro nevyzrálé nebo naopak přezrálé ženy, které se nechtěly podřídit patriarchátu... nebo byly fyzicky vadné. Úvodní scéna v psychiatrické léčebně je solidně emotivní - alespoň já jsem cítil silný pocit bezmoci, stísněnosti a naprosté šílenosti. I kdyby tam někdo vešel zdravý, ven už se bez újmy nedostal. Tím mé udivení končí. Základ je silný, ale někdy nezáleží jenom na základu, budova může spadnout tak jako tak. Evženii nic nepřeje, dostala se na místo, kde v té době svým způsobem člověk dožil. Než se psychiatrie dostala do padesátých let, let medikamentů, tak psychiatrie byla buď plná neurochirurgie nebo trýznění pacientů. Dříve se věřilo, že zlo lze z člověka dostat ještě větším zlem nebo šokem. Zde film selhává, a ukáže pouze jednu metodu - ledovou vodu. Škoda, čekal jsem věrnější vyobrazení. Pak tu máme samotný děj, který se točí kolem dvou věcí - aby se dostala hlavní postava ven, nebo to alespoň přežila, a pak se film zaměřuje na chřadnoucí víru v "medicínu a racionálno" ze strany sestry. Herecké výkony jsou dobré, nakonec jsem za tento francouzský film rád, ale bohužel neobstál ve všem. Kdyby se film podíval hlouběji do problematiky žen v psychiatrických léčebnách, a nesnažil se velmi úzce zaměřit na jednu postavu, možná by to dopadlo lépe. P.S. nepochopil jsem vztah bratra se sestrou.

plakát

Pytlácká noc (2019) (studentský film) 

Dobře, musím uznat, že nejsem žádným odborníkem na studentské filmy. Zkusmo jsem projel paměť, a na jeden neznámý studentský projekt jsem si vzpomněl. A... byl mnohem lepší. Chápu, studentský film nebude velkolepá podívaná nahánějící strach těm největším režisérům. Dobře, na Nolana to nemá, divák musí počítat s jistou kvalitou, ale co na projektu nejvíce ocením je prostředí, dobré nazvučení, dobrá kamera. Příběhově mi to vůbec nic nedalo, konec naprosto k ničemu. Nic neříkající finální pohled, u kterého má divák pocit, že něco znamenal, je vyloženě nedomyšlený konec. Přitom by konec měl být zjevný, nebo nejednoznačně ukončen tak, aby divák mohl s příjemným pocitem přemýšlet a hledat vodítka, která mu pomohou k pochopení. Nosný děj byl v rámci možností docela v pohodě, syn hlavní postavy ale hereckého umu nepobral, a v řadě lepších hereckých výkonů se jevil abnormálně rušivě. Postava dcery a motorkáře... to byla zbytečnost. Asi chápu, že šlo jenom o to dusno, která vyvolala skutečnost, že si mladá dcera našla starého motorkáře, což se nelíbilo neurotickému otci. Touto dvojicí se měla poodhalit jedna z negativních vlastností hlavní postavy, za mě to bylo ale trapné a docela i klišé.

plakát

Ve vysoké trávě (2019) 

Předně bych chtěl zmínit, že hodnotím z paměti, proto se tu nemusí objevit kde jaká sračka, která mě ve filmu vyloženě urazila. Jo, mozek a jeho vytěsňování traumat. Netflix je velmi zvláštní producent. Dokumenty, pokud v nich nezazní sociologická či politická vsouvárna, tak ty Netflix umí. Co tato firma absolutně nezvládá, to jsou filmy. Již v jiné recenzi jsem zmínil, že Netflix filmy často umí navnadit unuděného diváka na námět tvorby, a na to možná spoléhá. I já byl tímto filmem lapen, neboť klasicky jsem se tomuto filmu dlouze vyhýbal. Ze zdejšího hodnocení jsem tušil, že to nebude kdo ví co. Jednoho dne, kdy jsem neustále projížděl nabídku filmů, jsem si tuto jednohubu vybral. Podle mého názoru je to taková Netflixovská klasika - když vám už zbydou sračky, tak si začnete dráždit oči sledováním kulturních omylů.  Musím uznat, že začátek filmu nebyl vůbec špatný. Lokace super, kamera příjemná, herci mi nevadili. Jasně, divák tušil, kam se značná část děje bude ubírat. I přes to jsem byl napjatý a opravdu zvědavý, jak si s dějem scénárista poradil. Další plusovým bodem je zasazení a mnohé scény. Co Netflix opravdu umí, tak to originální nápady... které neumí dotáhnout do úspěšného konce. A ano, zde to dopadlo stejně. S hlavními postavami zažíváme náhlou stísněnost, strach a ještě větší zájem. Na scénu přicházejí další postavy, které komplikují celý děj. Každá postava má docela důležitou roli, nebo alespoň by měla mít. Film jsem si pochvaloval do chvíle, než se začaly dít nesmyslné a přehnané scény. Zde mnozí diváci mohou nabývat dojmu, že se ztratili v ději společně s režisérem a hlavními postavami. Líbí se mi, jak film zkoumá lidskou psychiku v tom pozitivním i negativním. V čem však selhává, je logika a větší jednoduchost. Obvykle mluvím naopak, ale během sledování jsem si říkal, že je děj zbytečně překombinovaný. Autor počinu chtěl dosáhnout statusu "mindfuck", akorát nečekal, že výsledný efekt je spíše negativní. Celé rozuzlení je veliké zklamání, první polovina filmu byla k ničemu, když to zabily ezo sračky. Děj se měl držet přízemnějších témat s nádechem paranormálna, které by šlo lépe vysvětlit. Rozumím, King má rád paranormálno, a já ho mám rád, ačkoliv takovou tématiku nemusím, film však absurdně vyobrazil nadpřirozené scény.

plakát

Duna (2021) 

Posledního půl roku byla Duna všude kolem mě, až jsem prožíval svou Saharskou noční můru... nebo spíše Gobijsou s přerostlým olgojem? Přiznám se, že přehršel zájmu o dílo  mi bylo protivné. Nejenom, že jsem to poslouchal ve videocastech o hrách, ale také všude jinde o filmech. Nebylo úniku. Sice miluji hry, koukám na kde jakou málo pixelovou kazetu, ale o Dunu jsem se v životě nezajímal. Jakožto člověk přírodou naspeedovaný a deformovaný ADHD jsem nebyl schopen vydržet u prózy, přitom fantazii mám skvělou, kapacita vystačí na výjev, kdy žena hraje počítačovou hru, přičemž ani jednou neřekla, že jí to sere. Joo, fantazie tu se mnou bude, až nás stařecká demence nerozdělí. Podlehl jsem okolnímu tlaku. Bez nějakého většího očekávání jsem usedl do pohodlné sedačky, která mi již v polovině připomínala má školní léta. Stůl byl z papíru, ale ta židle, ta musela být z dubu potaženým obsidiánem. Prvně mě vtáhl přenádherný vizuál a skvělá představa o budoucnosti. Netrvalo dlouho, a příběh, ač jsem nebyl obeznámen detaily celého světa, jsem hltal snad všemi smysly a litoval jsem, že mi nenechali to třetí oko. Užil bych si mnohem více. Nemohu vám zhodnotit knihu versus film, ale můžu říci, že rozhodně film ve mně zanechal silný dojem. Duna totiž rozumně dávkuje akci, skvělou hudbu, konverzace nebo zajímavé příběhové momenty. Akci nemám rád, musím však říci, že jsem si užíval nejenom velmi dlouhý začátek, který v mých očích krásně budoval tíživou atmosféru daleké budoucnosti, ale také pozdější akci. Bylo pro mě překvapivé, že akční části nebyly nereálné, nebyly plné klišé (až na to, že hlavní postavy zaujímaly obětavou roli), a že udržují zajímavé tempo. Oproti Star Wars je Duna dospělá verze příběhu vyprávějící o galaktických problémech. Co se týče hereckého obsazení, nemohu si stěžovat... heh, přítelkyně říkala, že hlavní postava připomínala mě před pár lety. Co se týče hudby, tak objektivně pochválím dobrou práci pana Zimmera, ale osobně jsem zklamán. Hudba není epická, sice mnohé skladby začnou epicky, ale je to ten typ soundtracku, který si jen tak pouštět nebudete. Jsem spokojený, nemohu posuzovat dílo jako celek, neboť nejsem seznámen s knihou ani s hrami, ale můžu říci lidem, kteří o Duně jenom slyšeli, že se vyplatí si najít čas na návštěvu kina. EDIT: Bylo k mému podivení, když se má malá myšlenka, proč v tak daleké budoucnosti používají analogové přístroje, zhmotnila odpověď - to proto, že AI se vzbouřila a tudíž nikdo už nevěří takovým technologiím. A není to jediná zásadní informace o kterou byl film ochuzen. Jisté je, že díky filmu se chystám na knihu.

plakát

Knick: Doktoři bez hranic (2014) (seriál) 

Pitvali jste v dětství, nebo stále si hrajete na amatérského patologa zvířat, potažmo lidí? Tento seriál je tak trochu pro vás. V začátcích je seriál chladným manuálem pro lidi, kteří se chtějí zúčastnit operací, akorát někde doma v šuplíku zapomněli diplom. Než začne být české nemocnici divné, že jste ho stále nedonesli, tak můžete ztížit odhalení některými slovy a zastaralými postupy, které jsou v česku zrovna v módě. Z počátku se kulturní dílo jeví velmi typicky, co se týče představ o medicíně té doby, postupem času divák může nahlédnout do prapodivné až geniální mysli doktora, který čím dál více nerespektuje hranice současné medicíny až se dostává do bodu, kdy on sám rozhodně o svém osudu. Snaží se jít dál a dál. Najednou už nesledujeme jenom jeho, ale řadu dalších brilantních postav, které vnáší do celého příběhu řád. Nejedná se o stereotypní postavy, neboť autoři dokázali s několika herci vytvořit seriál s mnoha zápletkami, které ale vůbec nenarušují celý děj. Téměř každá postava se snaží zapadnout do společnosti, ale jejich "nedostatky" jim to nedovolí. Citové strádání, citová prázdnota, černá barva pleti, jejichž nositel balancuje na hraně společnosti s krvavou pěstí, kterou si chce vydobýt respekt, jenž si nezískal jako lékař, nebo život se ženou, která je kvůli psychické nemoci na žebříčku společnosti stále níže a přidělává svým počínáním potíže... to sledujeme, pozorujeme lidi, kteří se buď sami ztrácí, nebo jsou ztraceni vlivem společenských norem. Linie se krásně doplňují a prolínají. Mám rád všechny příběhy, ale v mém srdci zůstane chirurgický tým. Děj je krásně dávkován, plynule se přesouvá ze středu zájmu o medicínu do komplikovanější části, kterou jsou lidské osudy jednotlivých postav. Může se zdát, že jak seriál začal, tak končí. Není tomu tak. Seriál zpočátku ukazuje lékaře při jejich vzrušující práci. Později nahlídneme za oponu. Vidíme hlouběji do celého fungování nemocnice, která představuje organismus. Když nějaký "orgán" nemocnice začne chřadnout, má to veliký vliv na další orgány. Už to není jenom o doktorech, ale je to také o střetu různých zájmů, divák nahlédne do těžkostech rodiny udržující nemocnici, ale také do komplikovaných vztahů. Mnozí líčí Doktory bez hranic za emočně studený seriál, oponuji tomuto názoru. Je to po dlouhé době, kdy mě nějaký seriál nebo film dokázal téměř rozplakat. Osudy mých nejoblíbenějších postav se bohužel střetávají s mým pozitivním očekáváním. Zažívají problémy, které jsou reálně podávány seriálovému konzumentovi. Hlavní lékařská chlouba nemocnice, doktor Thackery, postupně propadá své závislosti, až… SPOILER: až angažuje svou poslední velikou show, při které se zabije. Když se nad tím hlouběji zamyslím, tak podlehl svým závislostem, nedokázal se z nich dostat a věděl, že mu doba přeje a jeho naprosto milovaná profese mu bude pořád nabízet drogová lákadla. Nedokáže mu pomoci ani jeho nová láska, sestra z nemocnice. Tou dobou upadá ještě do větších sraček. Ani jeho bývalá žena, se kterou se dá po letech dohromady, mu dlouho pomáhat nebude, neboť umírá na sále. Zůstal na své démony sám, a svým způsobem zemřel společně s ní. Jeho velkolepé finále je směs přehnaného sebevědomí z drog a snaha se zabít, už neměl žádné hranice a chtěl ukázat svůj poslední, a zatím největší experiment. KONEC spoileru. Proměna některých postav je znatelná, a vždy logická. Postava se nemění během jednoho dílo, proto považuji Doktory bez hranic za grandiózní dílu, kdy se jim povedlo skloubit zajímavé prostředí medicíny z počátku 20. století s vývojem postav nebo jejich příběhů. Jak jsem již stručně psal, také se mi líbí, že s každou postavou přichází zdánlivě nesourodé téma, které však krásně zapadá do celku. Dovolím si tvrdit, že jsou zde společné základy s Dr. Housem – myslím tím koncept seriálu, vyobrazování postav a postupná gradace emocí, které se dlouho skrývaly za cynismem. A pokud se mýlím, tak je tam také černoch, ze kterého si dělají prdel. Rozhodně doporučuji, aktuálně jsem dokoukal poslední díl… a jen tak na něj, na celý seriál, nezapomenu.

plakát

Vyšehrad (2016) (seriál) 

Pěly se ódy, psaly se podbízivé recenze, bylo mi doporučováno okolím, a ve výsledku nechápu a odcházím zklamán. Tou dobou, kdy pořad vyšel, jsem se o něj vůbec nezajímal. Až nedávno jsem dostal zvláštní nápad, který musel vzejít z jiného orgánu než z mozku. Vzpomněl jsem si na svá mladická léta, kdy jsem chodil chvíli do místního známého fotbalového klubu, a první veliký zápas jsem proseděl, protože jsem kopal ostatní protihráče. „Dane, asi ses minul sportem.“ Ach… no, tak jsem seriálu dal šanci, zajímalo mě, jak bych dopadl, kdyby nelámal hráčům nohy. Za téměř dvě hodiny jsem viděl hodně kolísavou zábavu, která se někdy měnila v podívání pochybných kvalit. No dobrá, každý seriál má slabší chvíle nebo série… Aha, série je jenom jedna. Na to, jak o tom každý básnil, bych čekal jinou stopáž. I když, možná díky za ní.   Hlavní postava nebyla špatná, nadnesené vyobrazení klasického sportovního degustátora alkoholu a vagín nebylo vůbec špatné. Místy však celá snaha o vykreslení hlavního hrdiny jako klasického mladického kaliče se jevila zvláštně a ve výsledku nudně. Celková náplň dílů nebyla špatná, ale opět v drobnohledu jsou jasně vidět přehnané snahy autorů, aby se divák pobavil. Kdyby se seriál ubíral volnějším tempem, možná i s kapkou něčeho osobnějšího a hlubšího, nemuselo by to tak dopadnout.