MissJ

Achjojo, ta nostalgie.

Závěr je kouzelnej:)

Co na filmu oceňuju především, je jeho vizuální stránka. Sám Truffaut k ní říká: "Polovina filmu je přísně vizuální, což jsem opravdu rád. Téměř ve všech filmech má metráž hraných dialogových scén sklon během natáčení vzrůstat, kdežto němých částí (akční scény, scény násilí, milostné scény, němé reakce) klesá, protože nikdy není dost času natočit všechny zamýšlené scény. Všechny ty němé filmy z dvacátých let, které jsem v posledních letech viděl znovu a znovu, mě přiměly držet se svých "privilegovaných okamžiků", aby nebyly potlačeny." Právě tyto "privilegované okamžiky" se mi vryly do paměti nejvíc. Co mě naopak neuspokojuje, je pasivní závěr. Lidé se v závěru vlastně podřizují knihám, degradují sami sebe na shluk písmen a odstavců, mechanicky bez citu odříkávají jednotlivé statě a zbaběle se izolují od okolního dění. Truffaut o filmu tvrdí, že pokud ho vidí po kouskách, má ho docela rád, ale když ho vidí od začátku do konce, připadá mu nudný. Pro mě osobně je 451° Fahrenheita nejoblíbenějším dílem z celé jeho filmografie. A určitě k tomu přispěla i výborná hudba Bernarda Herrmanna.

Svěrákovy filmy mám moc ráda, ale tohle mě teda opravdu nebavilo.

"Máme hosty? - Jo, ale všichni šli na hajzl." No panejo, to je klenot. Protože se mi slovy nepodaří vyjádřit, co pro mě tento film znamená, nebudu se o to ani pokoušet, dávám plný počet a zařazuju do kolonky "srdcovky".

Nechápu, jak mě filmy A. T. Jensena mohly míjet tak dlouho. Další inteligentní kousek z jeho tvorby.

Od prvního momentu jsem věděla, že tenhle film ode mě míň jak plnou hvězdokupu nedostane. Několikrát jsem se smála a zároveň mi stoupaly slzy do očí. Zázračný film.

V průběhu filmu se můj názor několikrát otočil o 180 stupňů a celou první polovinu mi z jeho atmosféry bylo na blití. Místy výborný, místy průměrný, místy odporný. Jsem ale ráda, že jsem dokoukala až do konce. A nikdy v životě už nechci z tohohle vidět ani vteřinu!

"Říkám vám, že nemáme ambice dobýt vesmír. Jenom chceme rozšířit Zemi až k hranicím vesmíru. Nevím co s cizími světy, nepotřebuji žádné další světy. Jenom zrcadlo, abychom se v něm viděli. Snažíme se o kontakt, ale nikdy ho nenajdeme. Jsme jako člověk, který se žene k cíli, kterého se bojí a který nepotřebuje. Člověk potřebuje člověka." Občas začnu pochybovat o tom, jestli mně sledování dalších a dalších filmů něco přináší, jestli to není jenom ztráta času...a pak se objeví film jako třeba Solaris a moje nadšení se vrátí. Jeden z nejlepších filmů, co jsem viděla. Tarkovského filmy mají u mě výsostné postavení, na druhou stranu ale musím říct, že jsem k nim musela "dozrát", abych je byla vůbec schopna dokoukat do konce s pocitem, že mi něco daly. A stejně přiznávám, že i tak mi zůstávají vzdáleny. Je ale jisté, že se k nim budu vracet při každé příležitosti, protože mě nutí k přemýšlení a jsou úchvatné.

Na Zrcadlo jsem se začala dívat snad pětkrát, ale pokaždé po pár minutách jsem musela přestat...měla jsem pocit, že na něj ještě nejsem připravená, ačkoliv ostatní Tarkovského díla znám a mají v mé sbírce filmů čestné místo...čekání se vyplatilo. Jeden z nejvýjimečnějších zážitků, který mě v roli filmového diváka posunul zase o kus dál. Mohla bych tady chrlit jeden superlativ za druhým, ale místo toho si vypůjčím citát Larse von Triera: "Když jsem poprvé viděl Tarkovského Zrcadlo, měl jsem dojem, že jsem z jiné planety. Ničemu jsem nerozuměl. A proč? Protože jsem se pokoušel vše pochopit doslova. Napodruhé jsem si všechno uvědomil a rozhodl jsem se nehledat v jeho filmech logiku a neanalyzovat je, ale jednoduše se soustředit na filmové obrazy a pak jsem byl doslova okouzlen. Od té doby jsem přestal filmy analyzovat. Mám k nim vztah jako k dobré hudbě, tu posloucháš a máš z ní požitek." A já všem přeju, aby si Zrcadlo prožili stejně intenzivně. Je to unikát.