Iggy

Film o skupině pařížských floutků, kteří se snaží prosadit s vlastní rockovou kapelou, ale spíš než na hudbu se soustřeďují na drogy a krádeže. Hlavním hrdinou je amatérský manažer Pierre (Denis Lavant), který se marně snaží sehnat peníze na koncert kapely spolu s americkou rockovou hvězdou Johnnym Valentinem, a podobně neúspěšně se vyvíjí i jeho vztah s dívkou Monou. Film získal prestižní francouzskou filmovou Cenu Jeana Viga, nicméně nejzajímavější na něm je herecká účast Johnnyho Thunderse, i když jeho scény se zbytkem filmu souvisí jen dost volně. Kouzelná je scéna, v níž se pokouší koupit si cigaretové papírky a následný kavárenský rozhovor o (ne)bezpečnosti pařížských ulic. Idylická romance s Monou je ale pořádně kýčovitá. Nádherná je závěrečná scéna na pláži s písničkou I Was Born to Cry, škoda že film není víc v takovém stylu. Thunders byl ve Francii poměrně dost populární, což vysvětluje jinak dost absurdní nápad obsadit ho do role rockové superhvězdy.

Film je vcelku průměrný, ale můžu vřele doporučit předlohu, která mě fakt pobavila! Knížku s podtitulem "Veselé příhody sovětského děvčátka v Československu" sepsali Jan Zábrana s Josefem Škvoreckým jako didaktický příběh pro výuku ruštiny a přes jistý schematismus se jim vyloženě povedla.

Povedený film, jehož většina zápletek a dějů je nedokončená a nedořešená a film tak představuje určitý výřez nebo obraz skutečnosti, přičemž děj tu byl už před ním a poplyne dál i po něm. Snahu o zdání autenticity výřezu z komplexního života samého ovšem poněkud podrývá fakt, že za ním vždy stojí tvůrci filmu, všemocní tím, co do obrazu vyberou.

Z mnoha hodin filmového materiálu, který natočili Bob Gruen a Nadya Beck přímo s kapelou New York Dolls, vznikl tenhle autentický dokument. Těžištěm filmu je nepříliš úspěšný výlet Dolls na koncertní šňůru na západní pobřeží USA. Skládá se z koncertních záznamů, několika rozhovorů a zákulisních záběrů téhle legendární punkrockové kapely. Nejlepší je asi tlachání v šatně, pózování fotografům, let letadlem nebo nakupování v LA. Jen chudák Arthur Kane měl zrovna zlomenou ruku, takže byl na turné doslova "jen do počtu". Škoda, že většinu mluvení obstará David Johansen, který byl ale „pouhým“ frontmanem skupiny, zatímco za hudební originalitu kapela vděčila především Johnnymu Thundersovi. Hlavní přínos New York Dolls byl v tom, že udělali další krok, ke kterému se třeba Rolling Stones nikdy neodvážili, a ovlivnili tak nejen další kapely, ale celé žánry. Jisté je, že bez Dolls by nikdy nebyli Sex Pistols.

Cokoliv týkající se Johnnyho Thunderse si u mě vyslouží víceméně 100% hodnocení, ale tenhle dokument se moc nepovedl. Skládá se z unikátních koncertních záznamů, které jsou zřejmě jedinou zajímavostí filmu, a rozhovorů s dost nereprezentativním výběrem osobností, které Johnnyho znaly (z těch zajímavějších Jayne/Wayne County, Dee Dee Ramone, Wayne Kramer či umírající John Spacely), jakýkoliv rozhovor s Thundersem bohužel úplně chybí. Výpovědi se zaměřují především na Johnnyho život a drogy, ale i tak natolik fragmentárně, že se nakonec nedozvíte skoro nic. Zajímavý je snad jen závěr o koncertech v Japonsku a posledních dnech Johnnyho života. Úplně chybí cokoliv o jeho hudbě (nedejbože o jeho kořenech a vlivu na další hudebníky), s výjimkou konstatování, že Johnnyho hra na kytaru byla hlavně o přístupu a ne virtuozitě, což zrovna moc objevné není. Určitě zajímavější, než rozhovory s pologramotnými feťáky (Dee Dee, Spacely, úplně vyřízený Henri Paul), by byli bývalí členové Dolls, nebo Heartbreakers (třeba Richard Hell, alespoň pár slov řekne Walter Lure).

Třetí část volné série o Karabachu. Hned na začátku bohužel umírá Gio a v souvislosti s tím si Gogliko odsedí dlouhých 15 a 1 rok. Po návratu z vězení se v rodném Tbilisi cítí osamělým cizincem. Do běžného života ho ale vrací jeho nová náplň – být správným kmotrem Lukovi, Giovu synovi. Ten prožívá první lásku se svou spolužačkou, jejíž mocný otec je ale ochoten jejich vztahu zabránit za každou cenu. Do věci se tak musí vložit všehoschopný Gogliko a celá trilogie končí smutně tam, kde začala, v zasněžených horách Náhorního Karabachu. Proti předešlým dvěma filmům je závěrečná část mnohem umírněnějším společenským dramatem. Melancholický osud Goglika, který tak nějak úplně minul své štěstí. Ovšem jeho romance s učitelkou angličtiny, na kterou neoblomně mluví rusky a prostřednictvím anglických písniček je kouzelná.

Podle některých zdrojů vůbec nejlepší rockový koncert, který byl kdy zaznamenán. Doors jsou samozřejmě skvělí (pominu-li, že jejich kouzlo dost vyprchá, když vám přestane být -náct), nejzajímavější je asi jinak poměrně vzácně hraná Celebration of the Lizard, i když přerušovaná stravitelnějšími hitovkami (celá je třeba na CD Absolutely Live). Samotný záznam koncertu ale nijak zázračný není, většina záběrů sestává z frontálního pohledu na kapelu z dálky nebo z detailu zpívajícího Jima Morrisona z profilu. Kapela stěsnaná na celkem malém prostoru uprostřed obřího pódia před nijak zvlášť zaujatým publikem působí poměrně rozpačitě. Celému koncertu chybí trochu víc života, osobně se mi mnohem víc líbí Live in Europe. A v porovnání s živáky Iggyho Popa nebo Rolling Stones je to vůbec docela nuda.

Dokumentární hodnota samozřejmě nezpochybnitelná, Velvet Underground jako vždy nepřekonatelní, improvizovaná zkouška ale hudebně poněkud monotónní, „jednoduché kamerové triky“ ponechám bez komentáře, ale hlavně: se na to jaksi nedá dívat! Umím si to představit promítané jako kulisu někde v galerii, nebo ještě lépe v recepci Warholovy Factory a nebo vůbec nejlépe v čekárně u zubaře!

Označení "a black and bloody Irish comedy" je ještě hodně umírněné. "Oh, Jesus, what a fucking day!"

Naprosto dokonalý (na svou dobu obzvlášť!) newyorský "videoklip" ke skladbě Duka Ellingtona.