Filmmaniak

Zenový duchovní film s magickou atmosférou a důrazem na motiv spánku a snů, jehož sledování hraničí s transcendentálním prožitkem. Po první polovině, která se odehrává mezi mnichy v laoském klášteře a v blízkém okolí, film vyzývá diváky ke spolupráci při doprovázení duše zesnulé stařenky do dalšího života. Druhá polovina snímku pak přichází s roztomilou pointou i se zásadní změnou lokace, ale zároveň také s nadbytečnou dodatečnou doslovností a méně zajímavým děním. Pozoruhodný meditativní film plný poetické melancholie, jenž nabízí hluboké myšlenky i několik neotřelých a decentních tvůrčích nápadů. Ideální by ale bylo, kdyby skončil hned krátce po té originální, netradiční a dlouho rezonující prostřední části.

Komorní pouštní road-movie stojí na hereckých výkonech obou protagonistů, přičemž McGregorovu filmovou dceru si zahrála jeho skutečná dcera, což snímku dodává pozoruhodnou rovinu navíc. Vztahu jejich postav se film nicméně přinejmenším v první polovině věnuje značně povrchně, takže se v něm jako dominantní prvky jeví spíše sentimentální flashbacky, časté pauzy na čůrání a občasná humorná setkání s vedlejšími figurkami reprezentujícími obvyklá klišé spojená s americkým jihem. Motiv drogových absťáků bude i díky McGregorově přítomnosti povědomý fanouškům Trainspottingu (a na vlak také dojde). Na pořádný řev, výčitky a oboustrannou katarzi si tak musíte počkat, za celé to nevšední putování a emocionální vykoupení v závěru to však stojí.

Silné drama o morálním dilematu, v němž movitá Arabka srazí autem černošské dítě v chudinském slumu, načež ve strachu odjede z místa činu. Dítě vyvázne bez zranění, nicméně v důsledku nešťastného nedorozumění je zabit jeho otec, který unikající řidičku pronásledoval na motorce. Žena stižená výčitkami svědomí pak tajně vyhledá jeho nic netušící manželku, najme ji jako služebnou a ubytuje ji i s dítětem u sebe doma. Působivý následný vývoj vztahu obou žen a napínavé odkládání nevyhnutelného odhalení pravdy doplňuje motiv soužití muslimské hrdinky s jejím distancovaným mužem a kontext politické situace v Súdánu, směřující k národnímu referendu o autonomii jeho jižní části. Snímek poctivě a komplexně pracuje s řadou motivů i s postavami a do příběhu zapracovává na mnoha úrovních témata, jako jsou vina a vykoupení, lži a nedůvěra, posun od rasových předsudků ke vřelému přátelství nebo určování priorit při činění velkých životních rozhodnutí.

Vyšinutá akční historka se spoustou nadsázky, která rozhodně neudělá radost vyznavačům realistických dobových výpovědí a historicky věrných údajů, nicméně mohla by potěšit fanoušky krvavé béčkové guilty-pleasure zábavy, jež má základ ve westernech a v příbězích jednoho proti všem ve stylu Ramba, Johna Wicka nebo 96 hodin, a která na pár místech připomene Hanebný pancharty od Quentina Tarantina nebo Mrtvý sníh od Tommyho Wirkoly. Na své si přijdou i milovníci černého humoru, severských krajinek a rozlehlé tundry nebo amatérské chirurgie. Naopak to není nic pro diváky, kteří neustojí pohled na to, jak se těla lidí (a koně) trhají na kusy při snaze o přejití minového pole. Nejrůznější variace na kosení nacistických vojáků jsou mnohdy poměrně vynalézavé (viděli jste někdy hrdinu zabíjet nepřátele pod hladinou jezera a nasávat vzduch unikající z jejich podříznutých hrdel, aby se nemusel hned zas vynořit?) a oba hlavní protagonisté stojící na opačných stranách barikády jsou takřka dokonalí až fascinující, takže z nich prakticky nelze spustit zrak. Tón filmu je zpočátku seriózní, avšak s přibývajícím časem a postupně gradující absurdností jednotlivých výjevů veškerou vážnost čím dál rychleji ztrácí. Filmař Jalmari Helander obstál nejen jako tvůrce se zajímavými nápady, ale poprvé i jako solidní vypravěč, scenárista a režisér, v jehož podání má drsný příběh zlatokopa a bojovníka Aatamiho vlastní a díky výrazné stylizaci a hereckému obsazení i snadno zapamatovatelnou tvář.

Zatím nejrozmáchlejší John Wick. Už to není jen adrenalinový akční zážitek, ale i pečlivě budované vyprávění osudového příběhu o muži, který musí zabíjet, protože nemá na výběr, jelikož se ocitl ve smrtící spirále odplat a nevyřízených účtů. V současnosti jeden z vrcholů akčního žánru. Akce je silně efektní, úderná, elegantní, nápaditá, přehledná a vizuálně opojná. Všechny akční sekvence jsou svou délkou i celkovým provedením naprosto monumentální a snadno by obstály jako závěrečné vyvrcholení spousty jiných akčních filmů. Navíc jsou díky změnám prostředí, snímání, stylizace i hudebního podkresu pokaždé zcela jiné, což přispívá k pestrosti filmu, který se tak navzdory opakujícím se bojovým technikám, úderům a chvatům účinně vyhýbá rutině a monotónnosti. Keanu Reeves je samozřejmě božan, ale naprosto vynikající tu je hlavně Donnie Yen, o jehož postavě bych chtěl vidět samostatný film.

Rutinní kopírka nedávného remaku Dětské hry, nenápaditá, nenapínavá, nestrašidelná. Lekl jsem se jednou, když v nečekanou chvíli zaštěkal pes. Fajn herci a místy ok emocionální momenty, jinak ale velmi béčkový a dost hloupý horor na již klasické téma šíření iracionálního strachu z moderních technologií u lidí, kteří nemají tušení, jak funguje umělá inteligence. Ty nadšené zahraniční ohlasy nechápu.

Nesentimentálně emotivní a krásně natočený film o lásce k filmu a ke starým kinům, jenž slouží jako pocta kinematografii i světovým režisérům, vypráví o cestě za svým srdcem navzdory rodinným tradicím a předurčenosti, plně obstojí i jako sociální drama se špetkou culinary cinema a zároveň svěže tematizuje film z materiálního hlediska a nevídaným způsobem zachycuje též smrt filmového média.

Poctivou dřevařskou ruční práci těžko nahradí "modernější" verze z laciného plastu. Jediná pozitiva tvoří Tom Hanks a jeho hodiny, skvěle nadabovaný Honest John (v angličtině), scény s velrybou (ze které filmaři udělali mořské monstrum s chapadly) a občas triky, v některých scénách velmi přesvědčivé, leč v jiných zas povážlivě špatné. Digitální je v tomhle filmu skoro všechno a působí to ošklivě a uměle (zvířata, voda, a to nerealistické pití limonády omg). Půlhodina navíc oproti 80 let staré animované klasice nepřidává nic zajímavého, příšerně rozvolňuje úvodní expozici a mění vyznění řady scén a motivů (včetně Geppettovy motivace k výrobě Pinocchia). Od okamžiku Pinocchiova procitnutí je děj tak přehnaně uspěchaný a jednotlivá dějství natolik vypravěčsky odbytá (případně změněná k horšímu), že se v nich ve finále ztrácí původní mravokárné poselství, které by naopak mělo tvořit jádro filmu. Důležité postavy (včetně modré víly) jsou představeny v jedné jediné scéně a pak z děje navždy zmizí. Kdykoli dojde na nějakou zpívanou pasáž, tak si hned zkraje začnete přát, aby zas co nejdřív skončila. Snaha o současné gagy je protivná, míjí se účinkem a nedává smysl. Po svém předchůdci nový Pinocchio nepodědil zábavnou hravost, nápaditost, ani okouzlení náhlým zázrakem nebo znepokojení z temných podtónů. Smutné a zbytečné.

Víc akce, víc lokací a víc postav, což je oproti jedničce, která byla v těchto ohledech relativně chudá, rozhodně změna k lepšímu. Rodinná zábava na pohodu, pokud vám Sonic a šklebící se Jim Carrey nepřijdou otravní (což se stane snadno). Utíká to celkem rychle a jistou doslovnost a předvídatelnost lze s přihlédnutím k cílovce snadno omluvit. Jinak pořád platí, že Sonicova rychlost je využívána hlavně k tvorbě gagů a jen málokdy k praktickému řešení svízelné situace. Škoda schematické práce se zápletkou (jako jediný vím o lokaci skrývající mocný artefakt, který se rozhodně nesmí dostat do špatných rukou, ale než abych si to nechal pro sebe, tak se tam samozřejmě vydám, a tím tu lokaci nevědomky naservíruji padouchům přímo pod nos) a několika dalších okamžiků vybízejících k plácnutí se do čela. Sonic a jeho kamarád jsou v tanečním souboji za neschopné zoufalce, ale o pár vteřin později jsou z nich zničehonic mistři světa ve freestylu? Robotnikův sluha netuší, jak ovládat obřího robota, ale za chviličku už má přečtený celý manuál a poučuje s ním samotného Robotnika? Lidským postavám se dostanou do rukou mimozemské technologie, které pravidelně zahazují po prvním použití poté, co se prokáže jejich užitečnost? Jistě, jsou to drobnosti, ale je jich obrovská hromada, a pokud každá z nich ubíjí věrohodnost jiné scény, tak se to na celkovém dojmu podepíše dost zásadně.

Je to lépe režírované, nápaditější a mírně akčnější než třeba hraný Garfield, Méďa Béďa nebo Myšák Stuart Little, ale jinak oproti nim nějaký zásadní rozdíl nevidím. Pro videoherní fanoušky a děti do deseti let určitě v pohodě, jinak je ale Ježek Sonic jen velmi průměrnou rodinnou podívanou, která místy až příliš podceňuje divákovu inteligenci. Hyper-stylizovaný Jim Carrey je fajn, pokud zrovna nesklouzává za hranu trapnosti. Je pozoruhodné, jak často tvůrci využívají Sonicovu schopnost rychloběhu, když se jim to hodí k vytvoření nějakému gagu, ale skoro nikdy, když by to bylo na místě z hlediska praktického řešení problematických situací, v nichž se hrdinové ocitnou. Ještě štěstí, že si fanoušci na internetu vyřvali ten nový design Sonica, protože kdyby mělo zůstat u toho původního, měli bychom tu nového Kačera Howarda. Tak snad na to pak do toho kina aspoň šli.