Matty

Boris a Bela si vyměňují vražedné pohledy a věty zatěžkané neurčitým východoevropským přízvukem v této prosté variaci na Draculu (resp. Nosferatu). Přes snahu o humor, včetně jednoho nezvykle vyzrálého momentu žánrové sebereflexe (novomanželé parodující svého hostitele), jde spíše o film úsměvný než vtipný a spíše kouzelně naivní, než mající nějaké kouzlo. 60%

Dojem originality tento v zásadě parazitní počin (Bond + Clouseau + špiónské seriály jako The Man from Uncle) – což je ale většina parodií – zdárně vytváří díky nenapodobitelné postavě agenta Smarta. Třebaže pracuje v seriózní organizaci, svou neschopností se nechtíc stává sabotérem vlastních misí a primárním zdrojem humoru. Myslí si, že ví všechno – my víme, že neví nic. Smích se mísí s lítostí, čirý slapstick se zvukovými gagy a slovním humorem. Heslem každé epizody, každého úkolu, jemuž agent čelí, by mohlo být „nepatřičnost“. Zachraňování unesených vědců a rozplétání záhady Indiánů vyhrožujících naváděnými raketami si žádá kompetentní osobu, tzn. někoho docela jiného než je neschopný Smart. Jeho jedinou zvláštní schopností je být nápadný v situacích, které si žádají opak (mnohé by mohl odkoukat od agenta 44, jenž by se dokázal kamuflovat i za stolní lampu) . Vzhledem k žánrovému zařazení mezi ztřeštěné komedie je třeba přijmout, že Smartovým schopnějším kolegům, kteří přinejmenším tuší, co se kolem nich odehrává, viditelně nečiní problém pracovat s lidstvu nebezpečným blbečkem. Pro diváka rozmazlovaného seriály nadfilmových kvalit bude tempo Smarta velmi pozvolné a vtipy předvídatelné, ale vzhledem k době a místu původu se Mel Brooks s Buckem Henrym dopouštějí poměrně odvážné satiry a Don Adams krom toho perfektně ví, kdy nasadit výraz polovičního a kdy naprostého nepochopení. 75%

Přes úpornou snahu se mi z hlavy nepodařilo na dvě hodiny vytěsnit povědomí o existenci Kubrickova meisterwerku, načež bylo obtížně snobsky neohrnovat noc nad „ne až o tolik lepšími“ triky, myšlenkovou plytkostí a častou doslovností (v závěru je dokonce vyřčena nejpravděpodobnější „funkce“ monolitu). Nicméně, obdivuji Hyamsovu tvrdohlavost a dobře si uvědomuji, že vzhledem ke svým možnostem natočil pozoruhodný film, který nejvíce trpí tématickou rozvětveností. Země žhne stále trvající (a ne již tak) studenou válkou, posádka složená z Američanů nehovořících rusky a Rusů hovořících anglicky řeší vzájemnou nevraživost, HALovy psychologické hry a řadu problémů rázu technického, případně metafyzického (Dave Bowman ještě neřekl své sbohem). Vzniklo stylově čisté, bohužel obsahově přeplácané sci-fi, jež postrádá „nadsmyslové“ scény dvatisícejedničky, ale zároveň elegantně krouží kolem svých hloupějších žánrových spřízněnců. Zajímavé je složení posádky (Helen Mirren jsem nepoznal vůbec, Jana Třísku okamžitě), zajímavá je i pointa, která vám rozžhaví mozkové závity obzvlášť při znalosti originálu (byl poslední záběr symbolem kompletně nového začátku?), cokoliv sebezajímavějšího ovšem nezvrátí fakt, že i kdyby třeba vznikla Třetí, Čtvrtá a Pátá, Vesmírná odysea bude navždy jenom jedna. 70% Zajímavé komentáře: tron, 902 10

Baladický hippie western, připomínající svým přepisováním tradiční mytologie jiné revizionistické počiny 70. let (Pat Garrett a Billy Kid, Život a doba soudce Roy Beana, Malý velký muž, McCabe a paní Millerová). Pollack putování Redfordova bílého liberála očistil od žánrového nánosu v podobě heroických skutků, přehledných přestřelek a cválání prérií. Ponechal motiv cesty, avšak více ve smyslu duchovním než geografickém. Dramaticky příliš nezatížený film se neubírá směrem vpřed, více připomíná (ne)uzavřený kruh. Indiány pak scénář, spolu-napsaný podle vícero zdrojů Johnem Miliusem (že by důvod barbaroconanovské divokosti akčních scén?), nevykresluje jako divochy, ale etnickou menšinu, jež protagonistovi na jeho pouti nabídne pár důležitých životních lekcí. Člověk a jeho smířenost s přírodou, na tom, ne na malicherných válkách o půdu, odehrávajících se bokem hrdinova zájmu, skutečně záleží. Film prostupující nekonfliktnost je v rozporu s divočinou, do níž byl děj situován. Chybělo mi v něm něco syrového, autentického a také jeho lyričnost je na druhé straně podstatně odměřenější než třeba ve snímcích Terrence Malicka, které jakoby ze země přímo vyrůstaly. Po třiceti letech johnwayneovského masakrování rudokožců jde přesto o vítané osvěžení. 75% Zajímavé komentáře: tron, Nick Tow, Thewho18, pursulus

MasterChef meets Rocky (nebo kterékoliv jiné sportovní drama). Melanž roztodivných barev a chutí o jídle a o tom, co všechno může (nejen pro Jihokorejce) symbolizovat. Sladěnost dramatu zakořeněného v daleké minulosti, jímavé romance, slapsticku a thrilleru není úplně harmonická a například procítěný vztah protagonisty k jeho krávě bych v této podobě snáze akceptoval coby další povídku do Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu. Chuťové pohárky rozdrážděné naservírovanými vizuálními pamlsky mne ovšem nutí ke dvojímu: hodnotit s větší shovívavostí a okusit něco z korejské kuchyně. 65%

Dva maloměstští kaprfíldi v komicky neestetických teplákových soupravách, s militantním dědou na krku a devíti dioptriemi na očích, absolvují klíčové turné své iluzionistické rádoby-kariéry. Takový námět zní slibně, což o to, ale bohužel: bláznivá, i kdyby třeba pitomá, komedie se nekoná. Kouzelník je nesnesitelně roztahanou road-movie bez jakéhokoliv rytmu, bez jakéhokoliv nepředvídatelného vtipu. Navíc jej zdobí spousta amatérských chyb (při čelních záběrech auto vzadu téměř vždy chybí karavan). Další potvrzení mé hypotézy, že turecké filmy jsou buďto skvělé (Mlhavá noc, Tři opice), nebo naprosto příšerné (Turkish Star Wars, Hadživat a Karagöz v říši stínů). 40%

Odvrácená tvář tzv. Nového Hollywoodu: režiséři utržení ze řetězu. Friedkin potrápil studio remakem Mzdy strachu, Coppola prožil soukromou Apokalypsu a Cimino odrovnal sebe i United Artists Nebeskou bránu (jedním kritikem ještě během produkce překřtěnou na Apocalypse Next). Natočili špatné filmy? Ani ne, jenom pod vlivem svých mamutích eg přestali respektovat nepsaná pravidla hry a přispěli k uzavření dveří pro řadu dalších. Nebeská brána, 3,5 hodiny dlouhá exhibice talentu přímo od Boha, ze všech tří filmů nejjasněji ukazuje, kde se stala chyba. ___ Trable visely ve vzduchu od prvních natáčecích dní. Podle plánu mělo být tempo natáčení 2 stránky 113-ti stránkového scénáře za den. V reálu činila rychlost přibližně 5/8 stránky denně. Po dvanácti dnech měli filmaři skluz 10 dnů a 15 stránek (čili Tropická bouře tolik nepřehání). Rozpočet postupně narostl z původních deseti zhruba na 40 milionů dolarů. Zástupci studia si až do premiéry nervali chomáče zšedivělých vlasů, neboť věřili kouzlu promítnutých záběrů, jež jim připomněly Davida Leana ve vrcholné formě. Veškerý optimismus je opustil s prvním veřejným promítáním nesestříhané verze (Cimino mimochodem pořídil nějakých 220 hodin materiálu). Katastrofa. O pět měsíců později putuje do kin verze zkrácená na 149 minut. Pramalý rozdíl, Nebeská brána vydělala v době svého vzniku směšnou sumu 1,3 milionu dolarů. Přehlíženou roli na jejím neúspěchu měla i patriotistická politika Ronalda Reagana, s níž se kritická náplň filmu neshodovala. ___ Problém filmu je zřejmý od prvních minut: v zásadě obsahuje buďto záběry zbytečné, nebo zbytečně složité. Nelze jim ale upřít, že vypadají skvěle. Nahnědlé obrázky Vilmose Zsigmonda nepostrádají westernový šmrnc, ač film je svým vyzněním spíše anti-westernový. Rozlehlá krajina, nádherná obloha, světlo a stín podle pohybu mraků, které vnímáte. Přitom žádné kýčaření, jenom boží trpělivost. Kvůli podobným filmům je široké plátno široké. Příměr k Davidu Leanovi pasuje. ___ Otázka „kam se poděl děj?“ je na místě, ale stejně tak (stejně tak nemístně) bychom se mohli zamýšlet nad filmy Terrence Malicka. Podobně jako Malick později v Novém světě, soustředí Cimino často pozornost na vyprázdněný prostor mezi příčinou a následkem, čemu odpovídá i zasazení příběhu mezi dvě války. Jelikož Amerika dýchá válkou, i kdyby měla válčit sama se sebou, nemůže tento stav trvat dlouho. Úchvatné scény, kdy čekáte, co se přihodí, jsou úchvatné právě oním čekáním. Napětí je přítomné, ač neopodstatněné a tím intenzivnější. Smysl dává rovněž – nejspíše nezamýšlená – bezvýznamnost a psychologická plochost postav. Každý se snaží přežít s tím, co má a co umí. Copak tihle lidé mohou zvrátit běh dějin? Směrodatné není, co se přihodí jim, nýbrž celé zemi. Smutek nad zacházením s ní má delší trvání. Stejně tak nezáleží na tom, oč běží, ale jak to vypadá. ___ Sebezpytné postavení v rámci westernových filmů nevedlo k vyeliminování tradičních westernových prvků: železnice, půda, harmonika, winchester ’66, znásilnění, přistěhovalci místo Indiánů (kteří jsou připomenuti bojem nápadně připomínajícím Little Bighorn – historie se neustále opakuje). Rozšíření a modernizaci tématického okruhu dokazuje zejména aktivní úloha ženské hrdinky. Krom drsné mužské je přítomna také jemnější ženská linie vyprávění a obě dvě se několikrát brutálně protnou (znásilnění první rozstřílení druhé). Otevřenou nahotu (nejenom neamericky krásné Isabelle Huppert) lze zas v dobovém kontextu vnímat coby dozvuk sexuální revoluce. Nejkritičtější podtext filmu zajišťuje vysokoškolský prolog. V pesimistickém závěru si můžeme klást otázku nabízející se po celý film – kam tato „elita národa“ svůj národ za více než dvacet let přivedla? ___ Slovo „okázalá“ dost dobře nevystihuje monumentalitu výpravy. Vše působí věrohodně, artificiálnost starých studiových zcela velkofilmů chybí; jako důkaz, že se od nich Cimino distancuje. Ulice měst jsou živé, stále jimi proudí davy komparsistů, kteří dělají spoustu hluku. Zjevně nebylo jenom dostatku peněz, ale také lidí. Ze změti bezejmenných postaviček vystupuje tvář pána, který vypadá jako Rasputin a paní připomínající ženu z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkina. Vous Krise Kristoffersona potom asociuje generála Custera (opět ten Little Bighorn), což je vzhledem k nicotným možnostem projevit herecký talent asi to nejlepší, co mu můžu přičíst. Ale o individuální osudy v tomto nadosobním příběhu skutečně nejde. ___ Ať bylo natáčení napjaté sebevíc, zúčastnění občas budí dojem, že si jej celkem spontánně užívali (dlouhá taneční sekvence). Pro diváka je to mnohem obtížnější, protože Nebeská brána nijak přátelskou podívanou není. Po tři a půl hodinovém zajetí začnete vidět v příznivějším světle kdejaký film, tento navíc patří k tomu vizuálně nejúžasnějšímu, co kdy Hollywood světu dal. Chci věřit, že příští setkání bude již přátelské a mé nadšení bezprostřední. 90% Zajímavé komentáře: berg.12, Lavran

Natvrdo uvařené krimi spíše než plnokrevná bondovka. Nakládání s protagonistou, potažmo s celou sérií je odvážné, jen poněkud neuvážené. Nahrazení oficiální mise štvavou cestou osobní msty, až příliš realistické pozadí zločinů (obchod s drogami) a větší krvavost (včetně pár gore chuťovek) ubírá filmu na lehkosti a oné nezaměnitelné bondovské únikovosti. Humor takřka vymizel, což je po Mooreově rozverném geronto-blbnutí skok z extrému do opačného extrému. Když ovšem zkousnete zvýšený výskyt klábosivých scén, dramaturgicky funguje Povolení zabíjet výtečně. Pomalým utahováním šroubů Bond zlosyny v zásadě donutí pobít se navzájem (inspirací scenáristům byl Kurosawův Yojimbo), aby ve zdařile vystupňovaném, na hranu jdoucím akčním finále jen vykonal svou definitivní mstu na odporně krutém záporákovi. Nepodbízivě krásná bondgirl (Carey Lowell) film vyzdvihuje těsně nad tři hvězdičky. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, HAL, Tiiso

Představuji si, že nějak takto by vypadalo Nábřeží mlh, kdyby jej režíroval Fuller. Zpříma podané, poutavě rozehrané krimi. Pár postav, několik interiérů. Záběry promlouvající svou kompozicí, živá kamera. Cíl jasný, v zásadě nedůležitý. Jde o lidi. O policajty, kteří čelí rudému zlu, jak se dá. Policajty, kterým nejsou cizí ani metody podsvětí: aby vyhověli dobové paranoie, budou muset párkrát přehodnotit zaběhnuté chápání spravedlnosti. O bezvýznamné kriminálníky, kteří by rádi hráli první ligu. Mají zbraň, mají charisma, ale bez trochy štěstí do dalšího levelu nepostoupí. Vzduch těžkne jejich potem a předtuchou sexu, jenž odkapává z dvojmyslných dialogů. Se ženou přitom zachází stylem „zbít a nechat bít“. Žádná čest, férová hra, upřímné přátelství. Jsou to jen malí hráči na velkém hřišti. Stejně jako je Zátah malým filmem velkých kvalit. 80% Zajímavé komentáře: Toj, Vančura

Dokument natočený ve snaze ukázat většinovému západnímu diváctvu, že Tygr a drak nevznikl z ničeho. Prostor věnovaný dojmům, jež tento film na oslovených zanechal, nebyl adekvátní. Rád bych zůstal u této výtky, ale ve skutečnosti mi celá druhá polovina Umění akce přišla oproti polovině první, velmi objevné a bohaté na jména, o nichž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli (a stejně pravděpodobně si je nikdy nezapamatujete), příliš založená na pocitech a osobních zážitcích. (Výjimku tvoří nedotažený nápad jít ve stopách „not martial arts“ filmů, v nichž možno vidět bojové umění.) Objektivitu znesnadňují citové vazby vybraných lidí, nikoliv odborníků na filmovou teorii (s výjimkou Stevena Seagala, teoretického i praktického odborníka na zmršení kariéry), nýbrž známých tváří z branže. Když už jít tímto směrem, proč nedat prostor maniakovi typu Quentina Tarantina? Že by si celý dokument ukradl pro sebe? Asi jo, ale tento záměrem záslužný, zpracováním povrchní počin by tím alespoň získal na šťavnatosti. Apendix: Velmi dobré (vybranými záběry i hudbou) střihové sekvence. 65%