Scalpelexis

Jsem asi až moc odnošený na původní nostalgické Mumii s Fraserem a proto mi tato verze s Cruisem přišla teskně nudná, protože mám Mumii spojenou s dobrými gagy a Toma využitého v lepší akci. Legrace zde téměř chybí (náznaky křečovitého vtipu) a na to, jak vážně se to tváří, nejde půlku filmu brát absolutně vážně. Nelíbil se mi ani nápad s užitím Crowovi postavy k možnému rozšíření Mumie do rozvětvenější fantasy nesouvisejících sfér. Po pár dnech se mi film doslova vypařil z hlavy.

Tady scénáristům už vyloženě došlo a zdálo se mi, že příběh je rozplánovaný na ty cca 2 série, ale nevycházelo to ukončit v té druhé. Vskutku, první 2 epizody byly pomyslné poslední stránky a po nich nastal nepotřebný křečovitý epilog, kde si všichni museli vyřešit své vnitřní komplexy, společenské nesrovnalosti ve vztazích a jedna postava potřebovala nastolit nový řád, aby se přes svou vševědoucnost přesvědčila, že to není to pravé lotosové. Zábava se vyloženě poroučela do míst galaxie, kam se příběh poměrně ojediněle a bizarně nedostal. Dota se mi víc líbila v módu D&D fantasy, s rozvíjením charakterů, průzkumem loru a okolního světa. Nic z toho už v menu nebylo; naopak slovní handrkování všech postav nebo přehnaně přetažené bojové marasty bych si neobjednal i pokud bych neměl na výběr nic jiného. Doufám, že už se konkrétně k této dějové linii nevrátíme a o to víc budu vyčkávat na pokračování Arcanu. Nikdy bych nevěřil, že někde budu mít LoL v žebříčku výš jak Dotu. Lepší 2*.

Překvapivě ostrý, těla rozparující a především svěží nápad s umístěním mimozemského lovce mezi indiány. Film umně balancuje mezi komornější atmosférou amerických lesů za doby kolonizace a hranice neznající krvelačnou spoušť Predatora, kterého nám snímek bez ostychu neustále nechává promenádovat před objektivem s minimálními pauzami. Hlavní hrdinka nepůsobí jako woke oslava feminismu, ale uvěřitelná studentka lovu logicky uvažující. Scénář se s ničím moc nepáře, děj sviští, a tak je možná lehkým zklamáním trochu slabší finální fight, za který by predátoří audience svého reprezentanta medailí neodměnila. Na akční jednohubku slušná zábava a v kontextu spíš horších předchůdců to tento zástupce s odřenými dredy dotáhl na slabé 4*.

Yeah, ehm, no. Jakmile se začnete příliš často omlouvat, postavy až příliš často dělají zmatečná rozhodnutí a jsou jim příliš často dány do vínku úlohy/schopnosti, které je necharakterizují či se objeví příliš často situace typu "Jéé, já se ho musím zbavit, ale nemůžu, protože bych se tím zbavil někoho jiného, takže se musím zbavit někoho dalšího..ale to nejde", tak už víte, že se začínáte motat v kolečku a na konci 3. série je třeba smutně konstatovat, že jsme se nikam nedostali. Postavy jsou těžce nevyužité, ať už Sedmička anebo i samotný Soldier boy, a žádná mě moc netěšila, spíš naopak. Obávám se, že příliš mnoho melodramatu vyústí až v přespříliš mnoho sezón.

Můj vztah k upírům v anime (který, co si budeme nalhávat, prosakuje i do hrané kinematografie) je značně pokulhávající; důkazem budiž klasické pravidlo o výjimkách v podobě okrajově se dotýkajícího Monogatari anebo kolty hřející/mile hřešící Hellsing. Ikonický Shiki mě ale ještě čeká, takže konečné rozetnutí si ponechávám na vzdory této epištole otevřené. Je kuriozitou, že jedním z prvních děl WITu byl krvežíznivými hlodavci nasáklý shounen Owari no Seraph, který v aktuálním portfoliu tohoto studia se blyští jako stánek s ruskými suvenýry uprostřed divů světa. Návrat lehce poetičtějším příběhem o sblížení bezvýznamné lidské dívky se znuděnou, humanisticky vzdělanou upíří aristokratkou (její zahrada se prapodivně dostala do názvu série díky 2 minutám stopáže?) dopadl drsněji, než když tyto potvory dostanou plnou salvou světelného děla. Samotný emoční základ pro příběh je vyloženě katastrofální; nesmyslně musíme sympatizovat s prachobyčejnou dívkou, která po X letech zradí svou rasu, která se noc co noc brání před masakrem ze strany upírů. Sic žije v industriálním pekle s podtónem nehostinné Sibiře, přesto vymění relativní bezpečí za úprk do promrzlého a cokoliv jen ne bezpečného neznáma. A zároveň musíme pochopit, že dosud v andante tempu žijící upíří královna na zakonzervovaném zámku je z ničeho nic snadno překecána k malé válečné výpravě, kde se zvláštně rozhodne riskovat svůj kejhák pro náhodnou dívku z opačné strany fronty. Následné seznamování je nejlepší, nejuvěřitelnější a nejsympatičtější část, ale jakmile se opět dostaneme k tomu, že život ovce a vlka pod jednou střechou jde těžce skloubit/lehce, uhm, skousnout, co je vlastně země zaslíbená anebo k nemotornému "zachráním tě, aby si mohla příště ty zase zachránit mě" perpetuum blbine, tak to jde vyloženě dál jak do Prčic. Ničemu nepomáhají ani nerozvité vedlejší postavy, jejichž účely jsou příběhově značně dvojrozměrné, či imerzi boříci hlouposti typu CGI amatérské brázdění aut nebo přenášení věcí/lidí upíry při letu, když se jejich pařáty promění na křídla. Konec je předvídatelný a poselství celé série vyšumí do 404 erroru. Animací je to na WIT nezvykle průměrnější a osobně se mi hlavně nezamlouval prostý character design oproti detailům okolního světa; hudebně to naopak bylo překvapivě solidní. To mi mé všeobecné rozčarování nezahladí a tudíž můj vztah k upírům obdržel do kartičky potvrzující razítko v kolonce "Další Edward". 2*

Kvůli nové pracovní příležitosti už jsem stihl též strávit 2 dny výletováním skrz skandinávské porosty. Ještě předtím mi bylo z těchto důvodů doporučeno shlédnout tento kousek k lehké "aklimatizaci" :-) Uznávám, že to přidalo na jisté autentičnosti neklidu a strachu, protože naše lesíky přeci jen za kopcem končí přívětivou dědinou a ledová sprcha spolčená s fakt ošklivým nečasem je tu o něco vzácnější. Chování frustrovaných cestovatelů bylo v rámci mezí logické a je třeba přitakat nad faktem, že neviditelné a hlavně naopak jasně slyšitelné zlo je to, které Vám teprve nedá spát. 3/4 času Vám leze mráz nejen po zádech, aby to psychoticko-akční konec plný přehnaného okultismu solidně zabil výborně vybudovanou atmosféru. Když vemu v potaz, jak povedené horory poslední dobou bývají, autorům Rituálu se podařilo vyčarovat důstojného zástupce tohoto žánru.

Kvalitních válečných anime (ne holčičkám na výlětě v tancích nebo s vrtulkama na nohou), keré se navíc odvážně brodí politickými a sociálními podtématy, je jak šafránu, a "osmdesát-šestka" mezi ně rozhodně patří. Střídavá konfrontace mezi pokrokovou a až nacistickou San Magnolii, která rasisticky utlačuje nebělovlasé do špinavých bojišť na život a na smrt, je slušně zpracovaná, a i když je romantiku lehce naťukávající linka Romea a Julie tímto předvídatelná, nic z toho mi nevadilo. Co ale v prvním části více než méně drhne je skladba příběhu a exekuce. Celou dobu jsme zdravě udržování v emoční pohotovosti, ať už skrz nelítostné bitvy pavoučích mechů anebo srdceryvná politická prohlášení, ale seriál se nedokáže zručněji vypořádat s přehnaným množstvím potřebných úkonů, které musí během úvodních dílů stihnout. Sem tam to chrlí expozici z ničeho nic jak volkán na La Palmě. Ví moc dobře, že má až přemnožený ansámbl postav, ale tak nešikovně se je snaží uklidit. Poté se věnujeme až moc dlouho nudnému skypování, abychom poslední 2 díly naopak nevěděli, co s přebývajícím časem. Kvalitativně to má vskutku profil pily aneb nahoru a dolů, která naštěstí končí hned začátkem druhé části. Jakmile už seriál nemusí nic vysvětlovat, roztočí otáčky na absolutní maximum ve všech položkách. Pro mě až neuveřitelně skvěle byly zvládnuté jak civilizované a milé pasáže o nově nalezeném životě psanců ve vyspělé společnosti, tak neúprosné, adrenalin pumpující vřavy. Najednou mi anime přišlo hmatatelné a tak uvěřitelné; dokázal jsem se vcítit do pocitů hlavních hrdinů, kteří bojovali s nově nabytými pocity regulérního života a poté i zvláštně protichůdným absťákem po vojně, která je vychovala. Starost opatrovatelů, legrácky a pohoda prožitých Vánoc nebo naopak vztek a beznaděj po nečekaném úderu: To vše jsem prožíval též. 16. díl byl fantasticky drásající a naopak u posledního mi ukápla i slzička štěstí. Jsem rád, že pro jednou obsah hlavně 2. půlky je na úrovni výborného grafického a hudebního podkresu od A-1, které k mé velké radosti ohlásilo, že bude s projektem dále pokračovat. Za 1. "kůr" bych se pohyboval u slušných 3*, druhé půlce bez ostychu napálím slabších 5, jak plnými doušky jsem si 86 tehdy užíval.

Uuuuf, tohle se rozpadlo drsněji jak onen pověstný domeček z karet. Většinu času jsme nuceni přetrpět přestřelené melodramata hádající se party teenagerů o tom, jestli jsme nebo nejsme rodina, pokud (ne)adoptujeme random aliena, přičemž soupeříme se..zmutovanými jeptiškami? Zmutovaný je i děj, který do své nepospolité DNA přidává prvky nahodilých blbostí a nepřetržité bezradnosti. Tvůrci nemají páru, co s Kaiju dělat, takže samozřejmě je musíme přifouknout a nechat je z ničeho nic spawnovat tu a tamhle, zatímco se nám postavy naopak vyvinuly dokonce o půl kroku zpět. Téma vykoupení hned několika z nich je nechtěně komické kvůli nulovému efektu, kterého tím nakonec docílí. Rvačky pouze průměr.

Malá parkůrová víla. Naopak v rámci anime produkce je tento projekt nepřehlédnutelně zasypán jmény největšími: Tetsurou Araki, opěvovaný režisér z Attack on Titan. Gen Urobuchi, který stojí za výbornými scénáři Fate/Zero, Madoky nebo Psycho-Passu. Hiroyuki Sawano, jeden z nejznámějších skadatelů hudby pro anime posledních let. Mezi dabéry nechybí takové hvězdy jako Yuuki Kaji nebo Mamoru Miyano, to vše zastřešené jedním z mých nejoblíbenějších studií WIT. Úvodní ponoření a poskakování ve světě načrtnutý obrovským bublifukem je neskutečně efektivní audiovizuální podívanou; opulentní zaměření na vodní skupenství je středobodem vykresleného Tokya a vůbec bych se nedivil, kdybyste se domnívali, že se jedná o dalšího Shinkaie, jak je to v nemálo aspektech nápodobné jeho nedávnému Weathering with You. Wiťárnu především prozradí použité kompozice pozadí u statických obrázků obličejů se zdůrazněnou hrou světelných efektů frekventovaně se vyskytující u Vivy. Nejde než si užít kamerové bláznění při soutěžích, její nekonečné obtáčení kolem všech os sportovců. Pohybové parkurové sekvence jsou nádherně zanimované a jediné, co mě lehce vytrhávalo z úžasu byla zmatenost skriptu, jestli použít klasický běh nebo směšně nevhodný "naruto run" (Jako proč vůbec? Přece si na bál nevezmete oblek, abyste si nakonec nazuli holinky?). A když jsme u scénáře, tak to byl pouze lehký náznak většího skřípotu. Netuším, jestli to Urobuchi lehce odflákl, bylo mu to ustřiženo anebo v tom byly jiné externí zasahující faktory: Inspirace Andersenovou Malou mořskou vílou je nám mláceno o hlavu co pár minut, ale to by se nesměl vytvořit oproti původní pohádce nedodělaný fantastický svět s neznámými pravidly, vysypat balíček postav bez minulosti a hlubší charakterizace a pak to následně zkusit zpětně zabalit do romantického dárečku, který má zabrnkat na citlivější struny. Romantika mezi vílou a princem je po výše zmíněném vzoru spíše tvořená gesty než slovy, ale je to pouze vybledlá zkratka. Diváky se snaží o jejich existujícím přibližování přesvědčit hlavní "wingman" scénáře, vizuální stránka, která usilovně prodává jednu magickou scenérii za druhou, jenže bez smysluplných společných činů hlavní dvojice a chemie je to pouhopouhý prázdný obrázek, doslova reklama na ticho. Neuvěřitelnost děje jako kdyby smutně symbolizovala trudnomyslná autorská neochota okolních postav ptát se či vůbec dumat nad nadpřirozenými prvky obklokupující naší vílu či prapodivná ignorace jejího původu. Emoční dopad posledních dramatičtějších minut tak byl pro mě podobný velkolepému nadpisu slabšího bulvárního plátku. Jak Jeoffrey psal, vůbec by neuškodilo méně akce a naopak více velmi křehkých bublinových vztahů k dojemnějšímu vykreslení, ironicky řečeno. Je to škoda, jedna moc pěkně vypadající škoda a splasklá bublina. 3*

Excentrická cosplayerka (s lehce netradičním character designem) Marin, která má srdce (a záběr kamer) ne na dlani, ale přímo ve výstřihu, a submisivní Gojou, který, kdyby mohl, by místo spaní šil i pro mimozemšťany. Takovou kombinaci povah a notnou dávku fanservisu jsem z pera dámské autorky nečekal, ale na druhou stranu ona tématika cosplayů je vítaně svěží přiblížení do tohoto poměrně mladého hobby. Anime skrze výše zmíněnou věčně usměvavou divu je sympaticky živé a neostýchavé; skrze zakřiklého, zasmušilého a dobrotivého Gojoua se naopak seznamujeme s technikáliemi tkalcovství, které naneštěstí byly pro mě zajímavější než on sám. Nejde necítit skrze obrazovku Marinin neutuchající zápal pro věc a i když to často přežene, ochotně ji to budete opouštět ještě tisíc dílů, ale její mužský protipól (vlastně celá 1. půlka seriálu) byl pro mě vyloženou kotvou, co táhla všechno dolů. Nedivil bych se, kdyby úctyhodná frekvence výskytu Marin v spoře oděném módu, který ještě o úroveň výš povezdl výtečné grafické podání studia CloverWorks, bylo hlavní lákadlo mnohých (ocenil bych spíš opak, zvlášť jistá koupelnová scéna vedlejší postavy byla ohavný hromadný FBI bait), ale unylý, pro všechny přepáleně otrocký, stejný oděv nosící, komunikačně nudný, čehokoliv dámského se stydící Gojou-kun mi tvrdohlavě nedovolal dosáhnout většího potěšení z podívané. Pro mě hlavní imerze, tedy jejich vztah, neustále klopýtal na nesourodosti jejich charakterů a harmonii, co jeden od druhého potřeboval. Nemohl jsem si pomoci, a i když to pravděpodobně nebylo tak přímo zamýšlené, tak si nedokážu představit zdravý a respektující vztah královny s prachobyčejným a nevýrazným sluhou. Tyto mé osobní pochybnosti začal úspěšně leptat nadechující se závěr se zdravou dávkou vyvíjené romance, objevování nepoznaného (opět to moře, nápodobně mi připomínající kouzelnou scénku z Josee to tora to sakana-tači) a především správně odkopávající vedlejší nezajímavé postavy časoprostor, který přenechal reflektory jen našim vyvoleným. Stačí jen 2-13 injekcí životabudiče, přijetí okolního světa, poličku nových triček pro našeho ševce a hned bychom byli jinde! A uhm..trochu utlumení toho fanservisu, ale to bych poštval proti sobě snad všechny tvůrce waifu žebříčků :-) My Dress-Up Darling rozhodně boduje v kreativitě, kolísavou ale přítomnou dávkou šarmu a láskou ke cosplayi, ale nekypí hloubkou, soustředěním a v měkké tvorbě čímkoliv výrazně nadprůměrným. K úsměvu, než přirozeným sledováním tohoto anime, bych si musel koutky úst lepit izolepou a převážně díky produkčním hodnotám tomu přišiji lepší 3*.