Scalpelexis

Seriál se zajímavým námětem, který byl trestuhodně nevyužit. Nápad s "vrácením času", který není tak úplné vrácení času, je ideální nabídka na smeč, aby se rozebraly kontroverze typu "Jak vzít zpátky dávná nezměnitelná rozhodnutí", "Jak udělat něco jinak"; jednoduše vše na téma "změna". Ono ale překvapivě se věnujeme návratu hlavního hrdiny zpátky do školních lavic velmi poskrovnu (i on sám svým vlivem okolí mění méně, než se mu snaží postavy a celý seriál podsunout) a je to šve jen záminkou, jak vydat na svět jeden z řady dalších školních sliceů. V tomto žánru ale je to jeden z těch inteligentnějších zástupců, jehož postavy jsou všudypřítomně duchaplné, vtípky se vyhýbají ecchi vodám a onen důraz na příběhy vedlějších postav je mi sympatický. ReLIFE je vůbec velmi nenásilný, mírumilovný, plný drobných problémíčků řešitelný konverzacema, až mi to nebylo milé. V mých očích by tomu hodně pomohl silný, nepříjemný twist, ale kdo ví, třeba nás někdy v budoucnu čeká? Nečetl jsem mangu, ale tohle dílko by si určitě druhou, vážnější sérii zasloužilo, aby posunulo se sebou i právě tuto úvodní bezstarostnou jednorázovku, která se jinak rychle vytratí z mysli. Silné 3*.

Decentní no-brainer jednohubka s futuristicky stylizovanou romantikou. Kdo očekává, že sci-fi s pomalějším tempem zákonitě musí přinést nějaký druh existencionálního poselství, tak bude zklamán. Já nečekal nic a užíval si vesmírný život dvojičky s překvapivým zaujetím. Na Pratta s Lawrence se divá dobře (u Lawrence pouze dívá) a holt se musí přijmout, že hlubší podtext jejich existence a nasazení ve filmu nemá. Ano, setkáme se hned s řádkou nesmyslů a otázky vzbuzujících scén, nejapnou akcí a přihlouplým vystoupením Fishbournea; naopak to vyvažují zajímavý nápady typu bazén ve stavu bez tíže anebo kulišácký Sheenův android. Nic světoborného, ale bavilo mě to. Slabší 4*.

Stačil namátkových pár minut náhodného dílu z tupé zvědavosti, abych seznal, že idiotštější uřvaný ragefest je těžký naleznout.

Ach, jak bych se netěšil. Jméno tohoto filmu viselo v top žebříčkách proklatě vysoko a já vyhlížel den, kdy se si ho budu moci s čistou myslí shlédnout. Jak zmiňuje Larky, i mě víc než dost zajímalo srovnání s Kimi no na wa , protože podle všeho v roce 2016 vznikla hned dvojice anime filmů, který mají patřit k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo. Zatímco Makotův poslední počin je čistý magický realismus; hravý, poetický a velmi rád nás nechá se i zasmát, tak jsem tušil, že skutečnější komorní příběhová linka Koe no Katachi mě zasáhne hlouběji. Scénáristicky to není tak vybroušený, jak by se dalo očekávat, ale emoce, jo, ty odsud čiší jak z protrhlé hráze. I když postava Ishidy je hlavním vypravěčem, neskutečně hluboká postava neslyšící Shouko je alfou omegou chvilek nejstrhujících. Silné momenty jsou dávkovány a rozpoloženy s chirurgickou přesností; když se přistihnu, jak zírám s otevřenou pusou anebo jak nahlas volám "Delěj, běěěěž!" (diváci pochopí kdy :-) ), tak vím, že mě tvůrci mají tam, kde přesně chtěli: V hrsti. Atmosféricky to nemá chybu i přesto, že děj za žádných podmínek nikam nespěchá, mám drobné výčitky vůči pár twistům. Nemužu se ubránit dojmu, že k jejich docílení se muselo sem tam sáhnout k trochu hloupějším a nevěrohodným sekvencím, mírným a krátkodobým zatměním myslí některých do tehdy názorově jistých postav anebo postrčení některé z nich směrem, který byl pro ní netypický. Malinko mi též vadilo až nezdravě časté se omlouvání a párkrát se buďto vzlykalo až moc hustě anebo až moc frekventovaně, ale to jsou drobnosti, které rád odpustím. Proč? Protože Koe no Katachi je jeden velký příběh o lidskosti. Dozajista si to uvědomujeme, že jsme tvorové chybující a je pak jen a jen na nás, jestli to žehlení našich dávných bot má význam. Pokud nad odpovědí váháte (po pravdě, i kdybyste neváhali), určitě si udělejte chvilku pro tento emotivně charakterní příběh Ishidy a Shouko. V mých očích je totiž dospělejší Koe no Katachi výrazně silnější zážitek co Kimi no na wa a zcela zaslouženě patří na piedestalu v této kategorii k dílům nejlepším. 90%. P.S.: Film může působit ne úplně zakončeně - doporučuju si přečíst posledních 5 dílů mangy a o to víc pochopíte například počáteční tvrdohlavou toleranci Shouko k šikaně své osoby.

Tragédie. Donutil jsem se ze zvědavosti mrknout, jestli se ty vztahy někam posunou a jak jsem očekával, nestalo se nic. Druhá série je navíc naprosto odlišná (což by zákonitě nebylo špatně). Kde se první sezona opile a alibisticky motala kolem ústředního tria a falešně se tvářila, že se snaží rozuzlit komplot kolem zamknutého přívěsku, druhé sezona to pro jistotu kompletně vzdala a naskočila na full filler-mód. Znuděn jsem od 5. dílu skákal ob každých 10 minut a jediná výjimka, která za plné shlédnutí stála, byl dojemný příběh s matkou Chitoge. Jsem přespřílíš a hluboce zarmoucený, že se Shafťáci rozhodli adaptovat tak trapně slabou mangu. Nechám to na nejslabších možných 2*. #TeamNoMoreNisekoi.

[1. série] To je tak, když sem tam zabrouzdáte skrz komentáře u jiných anime, a vidíte "Team Onodera!", "Team Chitoge!" a nemáte tucha, oč se jedná. Během pár vteřin vygooglíte, nálada na ztřeštěnou rabukome byste téže měli, tak proč nezjistit více, že? Škoda stráveného času. Je to až vskutku neuvěřitelný, ale pokud si pustítě 1. díl a poté skočíte na poslední 20., tak vzhledem k vývoji příběhu jste nepřišli vůbec o nic. Nisekoi je totiž snůškou klišé všech klišé, které si dovedete představit. Všechny postavy jsou díl co díl repetitivně neschopné se jakkoliv vyjádřit, stydí se i vůbec okem zavadit o osobu středobodnou jejich zájmu a hlavního hrdinu slečny za jakoukoliv blbost neustále mlátí. Scénáristicky je to tak nechutně bezradné: Dialogy jsou prázdnější než vzduch, dočkáme se ohraných dílů s pláží, bazénem, festivalem, "peeping Tom" lázněmi a divadlem a pokud tedy napneme míru tolerance k absolutnímu maximu, stojí z humorné stránky shlédnout prvních cca 7 dílů + díl s tatíkem 4. dámy. Celkově mě to všechno mrzí s příhlédnutím k tomu, že o vizuální stránku se stará mé oblíbené studio Shaft, který se v nekarikaturních scénách opět vyřádili a není možné si neužít plných a typicky hranatých interiérů, roztahovačných exteriérů klasicky doplněny nejbizarnějšími náhledy kamery na tváře hrdinů či poskakování Chitoginy mašle. Za formu 4*, obsah je na odpad. Jo a mimochodem, #TeamChitoge, to je přece jasný.

Za mě je lepší LotR, ale jako malý jsem dlouho neměl větší vítr než z Gmorka.

Návrat do Mistarcie se jakž takž zdařil, ale mohlo býti i znatelně lépe. Tvůrci reflektovali na apely fanoušků a kritiky z řady minulé a tentokrát nám nachystali jak dvojnásobnou porci stopáže, tak viditelně promakanější podklad příběhu. Oproti Genesis se vyměnila pozice hlavního protagonisty (což je dosti odvážné, když vezmu v potaz popularitu Favara). Každopádně trejd byl ucházející; Nina je temperamentem a bezstarostnou svéhlavostí roztomilou náhradou. Začátek Virgin Soulu se nese ve znamení poznávačky okolí a postav, který nás obeznamuje s poměrně komplikovanou zápletkou. Perfektní režie sympaticky střídá komické/bezstarostnější dobrodružné scény (miluju taneční momenty v obou Bahamutech) se syrově vážnými a navádí nás do grády napěchovaného středu. Důmyslně vykonstruované politické bojiště čeká jen na pořádný důvod k odpálení, ke kterému dochází na poli anime v megalomanské 13. epizodě: Napětí, akce, epické momenty, ale přitom to není žádný, s dovolením, shounen shit, ale kinematografie ve své nejlepší kreslené formě. Celou dobu se přitom umně pracuje na motivacích všech 3 politických stran a nejde se jednoduše rozhodnout, kdo je tu ten dobrý a kdo má jen špinavé úmysly. Postavy též nešetří životem, zvlášť dámy jsou až překvapivě propracované. Fandové Kaisara, Rity a Favara musí zákonitě být nadšení z jejich kreací, ksichtíků a hlášek, ale i tajemný, kontroverzí plný král lidí vzbuzuje pozdvižení, zájem a napětí, když je na plátně. Vše je to podtrženo oku lahodící kresbou, skvělým hudebním podkladem, který mile nechává vydechnout diváky roztomilými ED. Co se ovšem nestane. Bohužel, vše tak skvěle vybudované se začíná v poslední třetině pomalu hroutit jak domeček z karet a samotný závěr je silně, silně antiklimatický. Zde evidentně došla pára a příběh pozbyl nit, jak celý tento kolos uspokojivě zavřít. Z ničeho nic si s křížkem po funuse vzpomene, jakou bestii to vlastně v názvu má, animace jde do kopru a uzavření některých linek smutně vybízí k nechtěnému úžasu až k vyloženému nešťastnému smíchu. Mrzí to, mrzí to moc, protože velmi dlouhou dobu jsem i přemítal nad nejvyšším hodnocením, ale s tímhle zakončením po mně nemůžou chtít víc než slabé 4*. To where the wind blows?

[1. série] Když se v anime utkávají démoni s andělama, bývá z toho sice spoušť nezměrných rozsahů, ale častěji v hlavách diváků než na obrazovce. Chtě nechtě musím v tomto SnB (ne, žádný snowboard) tedy pochválit, protože přítomnost ultrahorlivých, zaslepených "dobráků" a slizkých rohatců byla jen motorem k velkým bitvám nez fillerovsko-filosofickým debatám. A jak tomu nechyběla zezměpisná šířka z pekla až do nebe, chyběla tomu hloubka a děj drhl stále o břeh. Sekunduju s tím, že tempo je od začátku našláplé a prošpikované vtípky až do konce (jediné zpomalení v bažině) a i když divákovi tedy zprvu chybí základní orientace, brzo se s dějem srovná a je připraven na další novinky / zvraty..které už nepřijdou. Důkazem budiž několikadílné (na první pohled důležité) postranní kočkování 2 hlavních postav, které je vysvětleno během minuty klišoidní citlivě necitlivou zpovědí jednoho z bad guyů. Jinak bychom se o tom nedozvěděli, jak na to není čas, že? Bohužel tedy, jíž od jinak slibného startu víme, co se na konci musí zákonitě stát a po cestě zdvihneme obočí teprve párkrát během úplného závěru (Star Wars moment + neklasický uzavření), ale krom toho je příběh až přepřílis lineární a uspěchaný. Postavy měly kvalitu velmi nevyváženou: Favaro, Amira, i Rita byly slušné, v případě Kaisara a namátkou Lucifera otravné až úplně zbytečné. Jsou tu ovšem 2 faktory, resp 1 velký a 1 hodně drobný, který mi čas a vzpomínky osvěžily: Mírně retro animace, která v tomto provedení má hodně sexy styl a tanec. Ano, tanec. Byl pouze obsažen v jednom dílum ale i ta minutka dvě zdařile provedeného společenského flámování mi stačila k smutně-nadšenému procitnutí, že mi v těch středovekých fantasy anime jednoduše chybí. Závěrem upřímně dodám, že jsem čekal akcí a emocema přehnanou fantasy mlátičku. S tímto očekáváním se SnB velmi decentně popralo; jenže když takový Bahamut mohl klidně být nahrazen nadpozemsky obrovským automatickým rotačákem, víte, že konečný efekt se zrovna nedostavil. 70%, 3*-4*. Favaroooooooooo!

Mňam, to je přesně ončo! Stylovka, která nenechává mozek a jeho pozornost usnout, aby se mu v závěru patřičně odměnila. Vskutku, je to vše takový kontrolovaný bordel nebo puzzle, který stavíte od oblohy. Shodneme se asi všichni, že těch postav je tu jak důchodců v Kaufu, když je sleva a možná už mi taky mysl tak neslouží, ale nemůžu se zbavit přesvědčení, že jsme ne všechny potřebovaly. Než ty přeskakující časové linie mi dělalo problém si zapamatovat jména a role, kdo patří do jaké rodiny a kdo všechno patří k těm "nadaným". Jakmile se ale dostaneme do vlaku, obrátky jedou na maximu, tady litry krve, támhle litry krve, sem tam nějaký řezník, ubulenec, děcko a spousta způsobů, jak někoho zabít. Yesssss! A ani trochu mi nevadí, když uprostřed mysteriozně-masakroidní statě se zjeví komický aspekt v podobě roztomile vyšílujícím a štěstěnou políbeným duem Isaaca a Mirii, protože bez nich by pro mě Baccano! asi nefungovalo. Fígl s ukradenými dveřmi od muzea je něco, co má bránice absolutně nečekala. Scénář jednoduše tuší, kdy je vhodné podusit, kdy zase odlehčit, kdy zafilozofovat a nezadrhne se i přes drsný nápor dění stejně, jako Flying Pussyfoot. Kresba témeticky sedla, hudba je ale teprve bonbonek. Solidka, lepších 4*