castor

Velké černé oči, citlivá a křehká dívka, tvář své generace. Herečka se suverénními výkony i žena, která dokázala mluvit o svých duševních potížích. Jako jedna z mála zvládla brzkou slávu, na druhou stranu na veleúspěšnou první polovinu 90. let nikdy nenavázala. Té se ostatně dokument věnuje nejvíc, ale nepochopitelně ignoruje její dva výkony, za které získala oscarovou nominaci – Věk nevinnosti a Malé ženy. Zatímco bulvárem propíraný vztah s Johnny Deppem ukončil právě nesnesitelný mediální tlak, ale zase jim dopřál legendární satirickou pohádku Střihoruký Edward, událost z roku 2001 a enormní zájem médií jí zkomplikovaly i profesní život. Každopádně krádež v luxusním obchodním domě mě nikdy nezajímala, rozhodující bylo, co předváděla na stříbrném plátně. Nicméně to je Hollywood – tleská, ale přitom čeká, kdo udělá chybu, a pak ho sežvejkne. Navíc pak dlouhé roky moc netušil, co si s Winonou počít.

Napoprvé mstil mladičkou prostitutku, kterou do bezvědomí seřezali ruští pasáci, napodruhé se zlí hošani dotkli jeho letité kamarádky. Tentokrát vyslalo duo Antoine Fuqua a Richard Wenk sousedského mstitele na přímořský jih Itálie. Po poslední akci ale neprožívá zrovna nejveselejší období, protože s dírou v těle po kulce leží u dobráckého doktora doma, zatímco malé městečko na skalnatém pobřeží nedaleko Neapole sužují nájezdy místní mafiánů, kteří dost radikálně vybírají výpalné. Náš hrdina se postupně zotavuje, klábosí s místními, užívá si vlídného prostředí i útulných kavárniček. A samozřejmě nehodlá přihlížet tomu, co se okolo děje. Je to sice (když se nic neděje) lehce kýčovité, každopádně věhlasný Robert Richardson kouzlí s kamerou, zatímco Denzel Washington s hůlkou, jinak samozřejmě bývalý elitní agent a mstitel bez masky, nabírá zpět svou kondičku. A s Dakotou Fanning, které kdysi dělal bodyguarda, měl spíš zavzpomínat na staré časy. Je to rozvážné, atmosférické a fajn, ale právě tahle prostřední pasáž je – no, už dlouhá. A na akci skoro ani nezbývá čas. Když přijde, je samozřejmě ušitá na míru jeho věku, takže zase spíš dostává přednost jeho vynalézavost a šikovnost. Ale nijak zásadně se nezapotí. A to je škoda, protože bych třeba jeden odpolední čaj za nějakou tu akcičku vyměnil... Tak či onak je chameleon Denzel znovu výborný, stárne s grácií a vlastně bych si třeba za rok klidně po téhle „poslední kapitole“ ještě jeden dovětek dal.

O nějaké návykovce nemůže být (za mě) řeč. Pár epizod PRVNÍ SÉRIE bylo výjimečně zrežírovaných a opravdu skvěle zahraných. Ale většinou se to celé nějak zaseklo, nehnulo z místa, bylo plné nevěrohodných momentů, přehrávaných dialogů i ječivých a útočných situací ze strany pacientů. Pondělí patří Sandře. Atraktivní zrzka. Impulzivní, nevyrovnaná. Slova jako sex či péro používá v každé třetí větě. Pojem trvalejší partnerský vztah je pro ni tak nějak vzdálený. Později přiznává, že svého terapeuta miluje. Úterním klientem je Igor. Frajer, který sám pokládá nepříjemné otázky. Pod slupkou elitního vojáka se skrývá poraněné štěně. Jenže zatím vypouští dost šílené myšlenky a teorie. Středa a Linda, ambiciózní gymnastka. Nepřišla si povídat, po úrazu při dopravní nehodě potřebuje nutně od Marka posudek, že je v pořádku a že pod náklaďák nespadla úmyslně. Sebejisté děvče, které tu a tam vystrčí drápky. Zranění každopádně nebudou jen fyzická. Mnohé rozhýbá rozhádaný manželský pár Jana a Michal, kterým patří čtvrtky. Jedno dítě mají, ale není jeho, nyní přicházejí s tím, zda utnout její těhotenství. Rozhodnout má terapeut. Poslední pracovní den tráví odborník u své bývalé kolegyně Dity, se kterou se kdysi profesionálně rozešel a se kterou se v mnohém neshodne. Místy to vypadá, že si tvůrci ukousli příliš velké sousto. Ano, museli vnímat psychologickou obec, aby se jim nevysmála, ale zejména vnímali nějakých 98 % diváků, pro které musí být látka srozumitelná. Ona sice je, ale pak nastupuje zase jiná část diváctva, pro kterou jsou prostě kroky Marka a zejména jeho pacientů místy „podivné“. To nesouvisí s hereckými výkony, Karel Roden působí velmi věrohodně, používá drobné detaily: tam pozvednutí obočí, tam delší pauza. Ostatně celé osazenstvo je pečlivě vybrané. Každý z příchozích se nějak vyvíjí, odhaluje své nitro až na dřeň, role se přelévají… Ty tři hvězdy jsou rozhodně velice slušné, upřímně se ale divím, že vznikly další série.

Jo jo, vybavuju si tyhle kouzelné béčkové napodobeniny z dob, kdy díky Terminátorovi frčely kyborgové a ostřejší sci-fi diváci vyžadovali. Tenhle italský „klenot“ má všechny nešvary podobně laciných thrillerů, včetně brutálního (bizarního) násilí, v tomhle případě třeba rozmačkávání hlav protivníka. Kouzelné, naivní, svižné a s laserovými kanóny. Nostalgie pracuje.

Na ty tři pytlíky, kteří to celé (ne)uvádějí, se dá postupně zvyknout. Nejlépe se s rolí hodného strýce popasoval Kalina, ostatní své svěřené posty přehrávají. A šéfkuchaři v bundě Markovi musí být nad vroucími hrnci sakra horko. Nějaký produkční kurz (vystupování před kamerou) asi chyběl, beru nicméně, že být přirozený, když na ně svítí několik kamer, je pro (ne)moderátory prostě oříšek. Takže fajn. Navíc pořád nezapomínejme na to, že tu byla ještě verze z roku 2012 s velmi nesympatickou trojicí porotců a „moderující“ Danielou Peštovou. Jinak se vracíme k osvědčenému konceptu a důsledně opakujeme to, co už jinde vymysleli lépe. Naštěstí chybí zbytečné ponižování amatérských kuchařů házením talířů o zem, jinak právě soutěžící byly sympatická parta, střihač by znovu zasloužil přes prsty, občas to chtělo zapracovat na tempu, ale celkově opatrná spokojenost.

Praxe psychoterapeuta v praxi. Pondělí patří Sandře. Atraktivní zrzka. Impulzivní, nevyrovnaná. Slova jako sex či péro používá v každé třetí větě. Pojem trvalejší partnerský vztah je pro ni tak nějak vzdálený. Později přiznává, že svého terapeuta miluje. Úterním klientem je Igor. Frajer, který sám pokládá nepříjemné otázky. Pod slupkou elitního vojáka se skrývá poraněné štěně. Jenže zatím vypouští dost šílené myšlenky a teorie. Středa a Linda, ambiciózní gymnastka. Nepřišla si povídat, po úrazu při dopravní nehodě potřebuje nutně od Marka posudek, že je v pořádku a že pod náklaďák nespadla úmyslně. Sebejisté děvče, které tu a tam vystrčí drápky. Zranění každopádně nebudou jen fyzická. Mnohé rozhýbá rozhádaný manželský pár Jana a Michal, kterým patří čtvrtky. Jedno dítě mají, ale není jeho, nyní přicházejí s tím, zda utnout její těhotenství. Rozhodnout má terapeut. Poslední pracovní den tráví odborník u své bývalé kolegyně Dity, se kterou se kdysi profesionálně rozešel a se kterou se v mnohém neshodne. Místy to vypadá, že si tvůrci ukousli příliš velké sousto. Ano, museli vnímat psychologickou obec, aby se jim nevysmála, ale zejména vnímali nějakých 98 % diváků, pro které musí být látka srozumitelná. Ona sice je, ale pak nastupuje zase jiná část diváctva, pro kterou jsou prostě kroky Marka a zejména jeho pacientů místy „podivné“. To nesouvisí s hereckými výkony, Karel Roden působí velmi věrohodně, používá drobné detaily, tam pozvednutí obočí, tam delší pauza. Ostatně celé osazenstvo je pečlivě vybrané. Každý z příchozích se nějak vyvíjí, odhaluje své nitro až na dřeň, role se přelévají… Zároveň chápu, že psychoterapie má různé fáze, mezi které patří i vzdor pacienta, přijde mi ovšem, že na Marka všichni „jen“ ječí a útočí. Nakonec mi to celkově vyšlo spíš na tři (velice slušné) hvězdy.

Nejprve stačilo pár prachobyčejných dialogů, intimní pojetí, ruční kamera a jedna zatraceně fajn píseň (Once), pak John Carney vyměnil Dublin za New York, přibral výrazně známější tváře, ale okolo hudby se motal dál (Begin Again). Stejně atmosférické, uvolněné a přirozené to bylo i při retro návratu do Irska (Sing Street). Feel good kousek přichází i tentokrát a znovu v tom hraje stěžejní roli muzika. Samoživitelce Floře rozhodně nevisí na stěně ocenění „matka roku“, kouří, chlastá a několikrát denně se poštěká s dospívajícím synkem, který rád odchází z obchodů bez placení. Kluk má rád hudbu, a tak mu s dobrým úmyslem nechá opravit starou kytaru, jenže nakonec na ni začne hrát sama, obzvlášť když ji na dálku učí pohledný americký snílek a kytarista. Každopádně je to právě hudba, která se postará, že začne dávat život svůj i vztahy se synem dohromady. Carney se znovu cítí nejlépe právě v přítomnosti nějakého nástroje, znovu se podílel na napsání několika vydařených songů, které by možná v autopřehrávači někde na cestách nefungovaly, ale tady požadované emoce spolehlivě vyvolají. Možná v tom hraje roli i jistá nerozhodnost, zda se víc věnovat vztahu se synem nebo s muzikantem na dálku, nicméně zejména v druhé polovině obé vyznívá lehce zkratkovitě a ve finále to tak neudeří tolik, jako v předchozích Carneyho vlaštovkách. Nejsou to tedy kdovíjak silné čtyři hvězdy, nicméně jedna ze Zlých sester (přidrzlá a jízlivá) Eve Hewson si pořádnou hlavní roli zasloužila.

Lepší příští. No, jak kdy a jak pro koho. Mia je těhotná mladá žena, která prchá ze své domoviny před válkou i nedostatkem. Spolu s manželem vydají všechny své úspory a věří, že jinde jim bude líp. Ovšem překupníci je rozdělí, o její „spolubydlící“ se nelítostně postará totalitní režim a ocitá se tak sama uzavřená v dopravním kontejneru na palubě nákladní lodi. A vlivem silné bouře následně na otevřeném moři. S minimem jídla a pití to chce vzdát, ovšem mimčo hodlá taky zabojovat o lepší příští. Přichází drobné i velké překážky, následují dobrá i krapet horší řešení. Nicméně tvůrcům určitě patří plusové body za řadu zajímavých nápadů (co všechno a jak se dá využít), naopak ji šetří v případě nebezpečí okolních jevů (nabízí se žralok), zároveň nebudu prudit, co by s jejím tělem (a té malé) udělalo slunce či slaná voda. Netypický (originální) a řemeslně dobře zvládnutý survival.

Balíček nějaké drogy prodají jen jednou. Ale dítě můžou prodávat i třeba pětkrát denně. Klidně po dobu deseti let. Den co den. Obchodování s dětmi je brutální byznys. Obecně je v otroctví v současnosti uvězněno víc lidí než kdykoliv v minulosti, dokonce i v éře, kdy bylo otroctví legální. Zhruba takové je sdělení filmu, o kterém se hodně psalo (provázanost s jistým kontroverzním hnutím či konspiračními teoriemi) a který si nevídaně vedl v amerických kinech. Přitom byl absolutně nechtěný – vznikl už v roce 2018, ale dočkal se dlouhých odkladů. Každopádně je to důležitý film, ale docela jalově uchopený. A vlastně celou problematiku poměrně zjednodušuje, respektive příliš věrohodně nepůsobí kupříkladu to, když James Caviezel prakticky hned natrefí na hlavní naháněčku dětiček z Hondurasu a dalších středoamerických končin, ona i její pohůnci mu obratem uvěří, a když to s malou Rocíou přesto nevyjde, nakráčí do divočiny mezi ozbrojené magory a se svým „úlovkem“ hrdě odkráčí zpět do civilizace. A to nechám stranou vynaložení obrovských finančních i lidských prostředků... Film je přitom inspirovaný skutečným příběhem Tima Ballarda a jeho organizace, která se zabývá osvobozováním dětí z otroctví. Všechna čest. Nicméně tohle místy povrchní uchopení udusává i jinak vcelku povedenou filmařinu. Hodně zkratkovité, plné kostelních zpěvů, zdlouhavých scén i slz stékajících po tvářích.

Symbol málomluvnosti, ostře řezaných rysů, chlapáctví i chladného výrazu. Střílel po všem, co se hýbalo. Často spíš kryl záda slavnějším kolegům, syn v rodině imigrantů z Litvy bral ve Spojených státech jeden čas víceméně drobky, úspěch slavil s přesunem do Evropy. A v Americe oslovil diváky akčních filmů až po padesátce. I coby jedna z hvězd Cannon Films izraelských bratranců Globuse a Golana produkujících spoustu béčkové zábavy včetně jeho sequelů Přání smrti. Solidní průřez kariérou, zpracování lehce nadprůměrné.