castor

Přečkali mor, spoustu bouří, obstáli v boji s hladem, kdy museli okusovat telecí kůži z lan. Dvanáct námořních tuláků, kteří připlouvají roku 1600 v zuboženém vraku k břehům Japonska. Vřelé uvítání to rozhodně není, protože na pevnině se politikaří, tahá za nitky a především bojuje o moc. A pochopitelně se v tom všem rovněž najde prostor na věčný náboženský konflikt. Navíc drzost a nerozum anglického lodivoda Blackthornea ničemu napomáhá, nerozumí ani slovo, chrlí nadávky a věří v následující rána. Zatím je to i z mé strany takové oťukávání, protože ač jsou kulisy či kostýmy skvostné, stejně jako výprava, tak orientace mezi postavami je lehce obtížnější a samotné dialogy nestrhnou. Tempo krapet rozjímající.

Platilo to tehdy, platí to i nyní. Pro někoho prostě srdcová blbina, za mě jen blbina. Se vším, co k pitvořícímu se Benu Stillerovi patří. Když už něco hodně střeleného, většinou se mi do noty trefí Adam Sandler (Klik, Zkus mě rozesmát, Když si Chuck bral Larryho). Parta dobráckých outsiderů z malé tělocvičny proti kolosální síti luxusních posiloven. Rozhodnout má mezinárodní turnaj ve vybíjené… jak to se záchranou tělocvičny s finančními potíži asi dopadne? Humor jede na absurdní otáčky, herecké nasazení je maximální a výsledek přesně odpovídá tomu, jak se film jmenuje a kdo za ním stojí.

Vždycky se mi líbila Pittova filmová cesta. Zaujal velké (talentované) tvůrce, i přes podezřele pěknou tvářičku se proslavil v náročných partech a zajímavých projektech. A prakticky neměl hluché tvůrčí místo. Film ho učaroval v dospívání zřejmě hodně hluboko, jinak by těžko nechal dva týdny před dokončením vysokou školu a vydal se vstříc zábavnímu dobrodružství. Začínal s reklamami, s nedůležitými televizními filmy a seriály. Dlouho ale nic zásadního nepřicházelo. Zafungovalo až doporučení Geeny Davis, díky které získal malou, ale klíčovou roli v Thelmě a Louise. Následovalo pár hezounků a frajírků, ale vždycky se cítil líp v temnějších či náročnějších partech. A ta pravá rebelie přišla pochopitelně s Davidem Fincherem. Trio blábolistů (teda publicistů) jaksi přeskočilo 12 opic či Babel (jen plakáty), znovu je to z jejich strany vesměs obdivné a chvalozpěvné. Opět tak chybí nějaký protipohled. Každopádně klobouk dolů v kolika generačních nebo kultovních dílech se objevil.

Nevím úplně proč, ale viděl jsem to snad už čtyřikrát a při každém opětovném shlédnutí mě prostě cosi nalákalo, že bych se k téhle látce odhalující tajemství rudé planety měl vrátit. Stejně jako Brian De Palma úplně nepřečkal bez újmy kritické reakce, ani z první vyslané mise na Mars nikdo nepřežil. V čele té záchranné jsou taková esa jako Tim Robbins nebo Gary Sinise, ale nohy jim podkopává mizerný scénář, vylévání pocitů po kýblech, neuvěřitelné filozofování a množství nudných scén. Pár minut opravdového napětí se přeci jenom dočkáme, potěší i některé exteriéry, kdy barevné duny musely představovat obří filmovou konstrukci. Každopádně když výpravnou sci-fi, tak prosím třeba ujetý a emocemi nabitý Armageddon.

Přirozené charisma a komediální talent. Nevyšlo to hned. Na počátku 90. let zaznamenala několik televizních seriálových neúspěchů. Zpochybňovala vlastní schopnosti, vzápětí ale přišel úspěšný konkurz do legendární show Saturday Night Live. A zanedlouho začala po deset sezón oslovovat miliony diváků coby součást jedné partičky z kavárny Central Perk. Absolutní fenomén (pravidla určovala v módě i skrze účes), na který dokázala navázat i na stříbrném plátně. Vedle komerčně úspěšných (většinou romantických) komedií mohli tvůrci pustit ukázky i z jejích dramatických rolí (Hra s nevěrou, Cake), ostatně právě ukázky jsou vesměs jen z trailerů. Mimo jsou i průpovídky novinářky skrze její vztah s Bradem Pittem, stejně jako nesmyslné výčty tržeb (tam za první víkend, tam americké tržby…).

„Tati, můžeš, prosím tě, říct pravdu?“ vyhrkne synek směrem k Waltovi a jeho další šílené historce, tentokrát s benzínem. Walt prostě po celý seriál dokonale vzbuzuje pocity od sympatií až po absolutní nenávist. Závěrečná řada má skutečně nejkonzistentnější scénář, propracovanost postav a samotné budování napětí a konfliktů šlapou na jedničku. Právě během pěti sérií zemřelo Waltovou (přímou i nepřímou) vinou pár dealerů, grázlů, vozíčkářů, ale i civilistů, milenek jeho „přátel“ či dětí, zdá se, že Jesseho ohrožení je sakra reálné. A právě jeho spolupráce s Hankem je překvapivá.

„Pokud sledujete tuto nahrávku, pravděpodobně jsem už mrtvý. Zavražděný mým švagrem Hankem Schraderem. Hank budoval více než rok pervitinové impérium a využíval mě jako chemika…“ No, tady se jde vážně přes mrtvoly. I když ty už máme dávno za sebou. Závěrečná série má skutečně nejkonzistentnější scénář, propracovanost postav a samotné budování napětí a konfliktů šlapou na jedničku. Jesse na Hankovu nabídku neslyší. Prozatím. Protože mu to přece nemůže furt procházet. A protože zase určitě přijde moment, kdy ho Walt naštve nebo mu docvakne něco z nedávné minulosti. Jde do tuhého…

Akademici už dávno dali na srozuměnou, že berou na vědomí vzdouvající se vlny rapu, hip hopu, trapu…, které teď jednoznačně kopou první ligu. Vítězi v hlavních kategoriích se přesto stali „staří pardálové“… Radost bych asi neměl z žádné party. Stejně tak z moderátorů, ze kterých humoru moc nevypadlo. Bohužel slovo umělec zoufale ztrácí na hodnotě... Zasloužená síň slávy pro zpěváka a tanečníka Jiřího Korna. „A teď už konečně udělejte pořádnej bordel…“ No, ty vole.

Solidní sešup Zuzany Mariankové… Tehdy (Známí neznámí) sáhla po italské, tentokrát po rumunské předloze. Kvalitou je ale úplně někde jinde. Přitom nápad jet se opít za firemní peníze (a třeba si u toho i zasouložit) nemusel být v rámci daného žánru vůbec špatný. Dorazí totiž božští kolegové ze Slovenska, prsaté teplické krasavice či divocí ožralové z Brna. Klidně mohli dojet i třeba ajťáci z Ostravy nebo účetní z Budějovic, ovšem pokud na firemní teambuilding nedorazil humor a smysl jednotlivých scén, je to jedno. Cílem je získat podnikový pohár a zachránit sebe i své oddělení před výpovědí. Z toho pramení všechny ty neobyčejně vtipné a nápadité…. ne, jen přehlídka trapnosti, zoufalosti a nicotnosti. Postavy jsou hloupé a otravné (čest výjimce v podání Vojty Kotka), divák může dumat, zda je mezi těmi podivnými karikaturami otravnější přehrávající Erika Stárková nebo přehrávající Anna Polívková, Robina Ferra raději ani nekomentuju. 53 procent? Vážně? Tupé, urážející a navrch dlouhé.

Zákazník má přání, geniální padělatel uměleckých děl výzvu přijme, i když jde o samotného Rembrandta. Ovšem pak se do svého díla zamiluje a i když mu má zakázka přinést půl milionu dolarů, couvne. A to především proto, že zákazníci nedodrží dojednanou úmluvu. Dostane se do úzkých, navíc se mu snaží přišít podezření z vraždy. Z první půlhodiny zaujmou snad jen přednosti modelky v jeho bytě a pak jiné přednosti v bytě „studentky“ umění. Průměrný režisér John Badham znovu solidně využívá poměrně atraktivního prostředí (jindy kupříkladu akrobatický parašutismus v Zóně úniku, případně jednu lokalitu a reálný čas pro vraždu V poslední chvíli), znovu ale jeho dítko trpí nedotažeností, utahanými scénami i množstvím logických chyb.