castor

V nejhorším období života ho potkalo to nejlepší. No, uvidíme, kdy se bude Filip zase chovat jako debil a celé to s úžasnou Alžbětou Malou pokazí. Nicméně teď „slaví“ měsíc bez rakoviny, mimochodem jeho otec Pavel Řezníček je při tomhle úvodu výborný. Následně žezlo přebírá neméně skvělý Jiří Bartoška, který nechce podstoupit náročnou operaci při vědomí. U některých pasáží předchozích epizod bylo lehce cítit, že scénář vznikl v jiném prostředí (původní verze belgického seriálu Gevoel voor Tumor), autor knihy Leander Verdievel se podílel i na české verzi scénáře, uznávám ale, že celkově jde o citlivé uchopení. Snad jen soucitnější mohli být tvůrci v případě druhotné linky Filipových rodičů, která prostě zabírá moc času. Trubka Jarka se nechává nafotit a její dlaždice dostane zatraceně lákavou slevu.

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu.

Producentskému guru Joelu Silverovi se zřejmě zastesklo po starých dobrých časech a vzpomněl si na svou naivně poctivou limonádu z konce kouzelných 80. let. První půlhodinka je moc fajn. Vlastně se s přimhouřením obou očí pocitově dostaneme do let minulých, do ospalé díry, která má atmosféru, pokusy o hlášky, rozjíždějící se romanci a pár zajímavých postav. Jenže s přibývajícími minutami postav ještě zásadně přibude, nadhled jde do kopru, oldschoolovost vystřídá přepálenost a intenzita, a tak nějak nemile se to celé rozpadne. Z vytesaného toulavce Gyllenhaala s širokým úsměvem, který prostě jednou fatálně chyboval a moc neví, co se zbytkem života, je „najednou“ chladnokrevný vrah, stává se součástí oněch přihlouplých zápletek, které i sympatickou doktorku vytláčí na druhou kolej. Respektive na plátně sličná Daniela Melchior pořád je, ale jako kdyby nebyla. Hlavní záporák (a teď nemyslím Conora McGregora) je mimo, strážci zákona zrovna tak. Navíc uměle vyvolané barové rvačky prostě patří do jiné doby, chlapský výplach nevýplach, jednoduše už to nefunguje. Rádoby novátorské akční momenty (i dost rozpačitých CGI) a všelijaké rošády s kamerou baví tak z půlky. Ostatně stejně jako celá tahle divočina.

Měli jsme tu Hady v letadle, nově tu máme Žraloky v letadle. První čtvrthodina je plná tlachání o ničem, kdy největším dobrodružstvím je ztráta plyšového medvídka. Seznámíme se s partou nezajímavých lidí, následuje havárie letadla, která má tak 15 procent intenzity a explicitnosti nedávného Sněžného bratrstva. Následují nepříjemné zvuky, rychlé střihy, nějaká ta noha ukousnutá pod kolenem a fakt, že přeživší mají nějaký ten čas díky vzduchové kapse. Je lepší se utopit v ponořeném vraku nebo to risknout mezi žraloky? Žádná revoluce, žádné překvapení. Prostě podprůměrné béčko, které aspoň připomene, že někdejší bourák Colm Meaney z Con Air, Navždy a daleko či Přepadení v Pacifiku stále ještě hraje.

Střídala komediální i dramatické role, úlohy zábavné, akční i zlomyslné, zejména v 80. a 90. letech žánrovým výběrem skutečně překvapovala, ignorovala typologii, ostatně v rozmezí tří let se třikrát nominačně otřela o Oscara. I já sám jsem ji docenil až po letech, a to zejména právě pro její inteligentní a komplikované ženy, které ztvárňovala. Celkově znovu jen strojový popis výkonů, vše vesměs obdivné a chvalozpěvné, o daném herci se snad kromě nepodstatného data narození nedozvíme prakticky nic. Ty čtyři hvězdy jsou spíš jakousi poctou její kariéry...

Je jedno, zda Russell Crowe coby operátor válečných dronů jen sedí před blikajícími monitory nebo v supermarketu studuje obsah nákupního seznamu, prostě to charisma je neutuchající a nic s tím nenadělá ani závěrečný patos s golfovou holí v ruce. Výsledkem snažení jeho i kolegů (včetně producenta Petra Jákla) je ryzí military jednohubka. Vyjukaný Liam Hemsworth se ocitne s ostrými armádními hochy uprostřed džungle, ovšem akce selže, vojáci padnou nebo skončí jako rukojmí a mladé ucho se ocitá v nepřátelském území sám. Jen s podporou ve sluchátku s hlasem australského držitele Oscara. Nikdo nic dalšího nevymýšlí, ústřední hrdina dostává instrukce i rady, kde a kolik číhá nepřátel. Není to za mě zdaleka tak intenzivní jako u (samozřejmě výrazně přepáleného) kousku Na život a na smrt, nicméně je to hlučné, chlapácké a poctivé, prostě staromódní akce, která se o CGI jen tu a tam otře. Zvukaři dokáží diváka solidně vtáhnout, režisér si měl naopak víc pohlídat tempo. A pár úsměvnějších momentů si taky mohl odpustit. Celkově to od něj chtělo víc odvahy. Hemsworth lehce zaměnitelný. Přesto dietní čtyři hvězdy dám.

Minule štafetu převzala Cynthia Khan a ohánět se umí samozřejmě dál parádně. A od své (tematicky rozhodně ne vzdálené) série Tygří klec si pro jednou odskočil legendární Woo-Ping Yuen. Další z mnoha porevolučních VHS úlovků, který sice oplývá poměrně významnou osobností na režisérském postu, ovšem všechny ty ukňourané dialogy, infantilní joky a typicky podivné asijské emoce k tomu asi musí patřit. Naštěstí ale zůstává akční nálož a choreograficky poutavá řežba, třeba ta s vlasatým Michaelem Woodsem v červeném tílku. PS: Cool schovávaná na veřejném osvětlení.

Málokterý herec má na svém kontě takové množství památných rolí a nezapomenutelných výkonů jako právě Al Pacino. Poldů hrál dost, jeho Steve se ovšem vzadu rozhodně nedrží. Kapitán sboru (ano, Edelson) mu totiž nabídne možnost infiltrovat se do světa gayů a pokusit se odhalit sériového vraha. Záběrů z homosexuální scény se teda William Friedkin na danou dobu nebál, jenže napotřetí nebo napočtvrté už to trochu leze krkem. Opakuje se totiž osa Pacino postávající opodál – Pacino sedící na baru – a všude okolo „odvážné“ scény s metalovo-rockovým pozadím. Zneklidňující atmosféru nicméně Friedkin umí a znovu zarputilý Pacino jen potvrzuje, že měl oslnivý (v té době už měl několik oscarových nominací) „počátek“ kariéry.

Od euforie z promoce (1988) až po životní… (2007)… Dexter žije minulostí, vrací se k okamžikům radosti, zatímco v současnosti na něj čeká jen smutek a prázdný dům. Fajn návrat vedlejších postav a možná trochu zbytečně předvídatelné loučení. Celkově autentické, hořkosladké, nečernobílé a se solidními výkony Lea Woodalla a Ambiky Mod. Ona od začátku coby intelektuálka s jízlivým humorem, on coby pohledný bohém, postupně respektující zodpovědný dospělý život.

2000 a žádost o společné bydlení. Její kniha slaví úspěch, jeho bývalý krámek s rybami se brzy promění. 2001 a evidentně čerstvá žádost o ruku. Pouto je silné, dcerka Jasmine tátu ráda navštěvuje. Sluncem zalitý je i rok 2002, jen to otěhotnění se zatím nedaří. Jenže… každá z epizod má něco pod nebo přes půl hodinky, pokaždé tedy z jiného období a z různých úhlů pohledu. Jsme těsně před cílem, věděl jsem, co přijde, ale tentokrát bych přeci jenom uvítal delší „dojezd“.