castor

Akademici už dávno dali na srozuměnou, že berou na vědomí vzdouvající se vlny rapu, hip hopu, trapu…, které teď jednoznačně kopou první ligu. Vítězi v hlavních kategoriích se přesto stali „staří pardálové“… Radost bych asi neměl z žádné party. Stejně tak z moderátorů, ze kterých humoru moc nevypadlo. Bohužel slovo umělec zoufale ztrácí na hodnotě... Zasloužená síň slávy pro zpěváka a tanečníka Jiřího Korna. „A teď už konečně udělejte pořádnej bordel…“ No, ty vole.

Solidní sešup Zuzany Mariankové… Tehdy (Známí neznámí) sáhla po italské, tentokrát po rumunské předloze. Kvalitou je ale úplně někde jinde. Přitom nápad jet se opít za firemní peníze (a třeba si u toho i zasouložit) nemusel být v rámci daného žánru vůbec špatný. Dorazí totiž božští kolegové ze Slovenska, prsaté teplické krasavice či divocí ožralové z Brna. Klidně mohli dojet i třeba ajťáci z Ostravy nebo účetní z Budějovic, ovšem pokud na firemní teambuilding nedorazil humor a smysl jednotlivých scén, je to jedno. Cílem je získat podnikový pohár a zachránit sebe i své oddělení před výpovědí. Z toho pramení všechny ty neobyčejně vtipné a nápadité…. ne, jen přehlídka trapnosti, zoufalosti a nicotnosti. Postavy jsou hloupé a otravné (čest výjimce v podání Vojty Kotka), divák může dumat, zda je mezi těmi podivnými karikaturami otravnější přehrávající Erika Stárková nebo přehrávající Anna Polívková, Robina Ferra raději ani nekomentuju. 53 procent? Vážně? Tupé, urážející a navrch dlouhé.

Zákazník má přání, geniální padělatel uměleckých děl výzvu přijme, i když jde o samotného Rembrandta. Ovšem pak se do svého díla zamiluje a i když mu má zakázka přinést půl milionu dolarů, couvne. A to především proto, že zákazníci nedodrží dojednanou úmluvu. Dostane se do úzkých, navíc se mu snaží přišít podezření z vraždy. Z první půlhodiny zaujmou snad jen přednosti modelky v jeho bytě a pak jiné přednosti v bytě „studentky“ umění. Průměrný režisér John Badham znovu solidně využívá poměrně atraktivního prostředí (jindy kupříkladu akrobatický parašutismus v Zóně úniku, případně jednu lokalitu a reálný čas pro vraždu V poslední chvíli), znovu ale jeho dítko trpí nedotažeností, utahanými scénami i množstvím logických chyb.

Buď je to dobou (přeci jenom britská verze odstartovala už v roce 2016) a exotů mezi účinkujícími přibylo, nebo víc na pilu tlačí při „výběru“ tvůrci. Neříkám, že by heterosexuálům už pomalu odzvonilo, ale queer populace jednoduše sílí. A je to znát i tady. Italové (oproti třeba Norům) vsadili stejně jako Němci na přitažlivou moderátorku, zbytek zůstává stejný, včetně počtu boxů (někde jejich počet stáhli na pět). Nestandardní seznamku, kdy kamera najíždí detailně na vše, co dotyční na těle mají, už divák nesleduje s němým údivem – prostě si zvykl. A pokud dám právě všechny ty výstřednosti stranou, tak za sebe vnímám jedno klíčové pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky a neutahatelné hřebce, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

Rok 1988. 15. července poprvé. Univerzita v Edinburghu. On je pohledný, ona jízlivá intelektuálka. On je prachatý děvkař, ona trochu snílek. On je bohém, ona má spisovatelský talent. Setkávají se na promoci. Mají si co říct. Vypijí lahev vína. Dexter jako správný gentleman doprovodí Emmu domů. A skončí s ní pod peřinou, ale jinak, než si zprvu představoval. Zdá se ovšem, že chtějí na své životní dráze úplně jiné věci. Nebo ne? A my tušíme, že okolo sebe budou kroužit pěknou řádku let. Jednou dole, podruhé nahoře. „Vždyť jsi složitej asi jako dvoudílný puzzle pro předškoláky!“ Od začátku svěží, milé a vtipné, jen mi kazilo dojem, že jsem si dal dvě a dvě dohromady a připomněl si jméno spisovatele Davida Nichollse. Tudíž jsem znal filmovou adaptaci a tušil rozuzlení. Nicméně seriálová forma dává prostor příběh lépe rozpracovat a více se s hrdiny sžít. Každá epizoda funguje jako časová schránka, která tak nějak zahrne podstatu konkrétního roku v jejich životech. A daří se to… Z detailů pochopíme, co se stalo, z náznaků vypozorujeme, co se asi bude dít. Pokaždé jde o milou půlhodinku, plnou sarkastického britského humoru, nostalgického vzpomínání, ale určitě ne nějakých hlubokých emocionálních příkopů a odkrývání zásadních životních pravd. Prostě fajn. Stejně jako dobové detaily, soundtrack a samozřejmě výborné herecké výkony Lea Woodalla a Ambiky Mod, navrch baví i vedlejší postavy (Sylvie, šprýmař Ian…). Celkově autentické, hořkosladké, nečernobílé.

Že ti Češi ty kastrůlky, pánvičky a mixéry v posledních letech tak milují… Tam se blanšíruje, tam se konfituje, tam se nenandává jídlo, ale vznešeně probíhá plating. Porota zvedá obočí, moderátoři jsou za chodící časomíru a soutěžící ladí svůj pokrm do poslední vteřiny. Netuším, proč by mělo být Česko na grilu, ale zatím je to nemastné, neslané a samotný Zdeněk Pohlreich se buď rozehřívá nebo bude jen otráveně pochodovat mezi začouzenými soutěžícími.

Skomírající fenomén, který už neměl moc o čem vyprávět. A divák se mohl oprávněně obávat, jaké infekce si už tahle parta krví, sekrety sliznic, slinami či spermatem stihla předat. Je tu jiný svět, ten pracovní. Potíže a trápení jsou ještě nezajímavější, oživení má přinést Noah Hunter (ztvárnil ho Vincent Young), který se postupně solidně vybarví, a především svobodná matka Carly Reynolds (ano, Hilary Swank, která si o nějaké dva roky později odnesla svého prvního Oscara). Na dva díly se objeví i Jessica Alba, ale prostě už dávno nestačí kastrol s oschlými zbytky zalít vodou, posolit, převařit a čekat, že si divák zase pošmákne.

Románek mezi Brodskou a fotografem byl mimo od začátku, nijak neprotínal do života hlavního hrdiny, teď tu navíc máme vsuvku s nahou fotografií. Zbytečnou vsuvku, nicméně aspoň je hrdinčina natvrdlost patrná. Nijak jsem v průběhu série neoceňoval Filipovu sestru v podání Natálie Řehořové, takže napravuju. Určitě si pozornost zaslouží. Stejně jako viditelný přerod Pavla Řezníčka coby otce, který dávno neřeší jen dlaždice a cyklistiku. Každopádně jsem nějaké výrazné (či lépe zajímavé) odlehčení v linii Filipových rodičů neviděl, ale tvůrci ji uzavřeli (docela) se ctí. Klíčová je tu nicméně ústřední dvojice, kdy on má poněkud mizerné prognózy (nejeden díl umně osciloval mezi sebevědomím a pocitem bezmoci) a ona možnost studovat módní návrhářství v zahraničí. A místy to vypadá, že si vyměnili role s rodiči, protože se v pár momentech chovají poměrně hloupě. Naštěstí je hrají Filip Březina a Alžběta Malá, kteří jsou skvělí (ona ještě krapet lepší). Závěrečné belhání po nemocniční chodbě ale raději nechám bez komentáře.

Role se otočily, Hanka je po dědově smrti nerudná a připomíná Filipa v jeho „nejlepších“ časech. Pomoci má připomínka milovaného prarodiče v Itálii. Podaří se. Jen ta idylka u moře nemusela být toliko prokládaná ňadry Alžběty Malé, to už bylo fakt komické. Stejně tak „americká“ je i euforie kolem kampaně. Asi je všem jasné, proč je potřeba transplantace kmenových buněk. Nebudu už ani moc kritický vůči mladíkovým rodičům, Řezníček už jakousi proměnou z chlapíka zahleděného do velikostí a tvarů dlaždic prošel, lepší chvíle má i Brodská. Pořád jde ale o poměrně mizerně napsanou postavu. V případě úprku z nemocnice se dalo určitě zatáhnout za ruční brzdu.

V nejhorším období života ho potkalo to nejlepší. No, uvidíme, kdy se bude Filip zase chovat jako debil a celé to s úžasnou Alžbětou Malou pokazí. Nicméně teď „slaví“ měsíc bez rakoviny, mimochodem jeho otec Pavel Řezníček je při tomhle úvodu výborný. Následně žezlo přebírá neméně skvělý Jiří Bartoška, který nechce podstoupit náročnou operaci při vědomí. U některých pasáží předchozích epizod bylo lehce cítit, že scénář vznikl v jiném prostředí (původní verze belgického seriálu Gevoel voor Tumor), autor knihy Leander Verdievel se podílel i na české verzi scénáře, uznávám ale, že celkově jde o citlivé uchopení. Snad jen soucitnější mohli být tvůrci v případě druhotné linky Filipových rodičů, která prostě zabírá moc času. Trubka Jarka se nechává nafotit a její dlaždice dostane zatraceně lákavou slevu.