Marigold

Poutavá přehlídka kožních a dentálních chorob.

Dobré herecké výkony (hlavně Dlouhý a Javorský), občas sražené herectvím skoro ochotnickým (dřevěný Vančura), solidně navozená atmosféra rozbíjená nepochopitelný muzakem, který ruší působivost dobových melodií. A relativně zajímavé situace z nastupujícího protektorátu, které pro změnu rozbíjí zbytečné a toporné přeskoky do 68mého. Zatím v úhrnu spíš rozpačité dojmy. Z nové produkce ČT ale jediná koukatelná věc, která alespoň nastoluje nějaká kloudná dilemata.

Dobře vystavěné drama, které relativně úsečný příběh zpestřuje několika chytře načasovanými změnami perspektivy. Eastwood režíruje konzervativně a drží na uzdě patos, což se v průběhu hned několikrát zúročí, když se ze "současnosti" vrátíme na palubu letu 1549. Jediný problém je vlastně postava Sullyho, která je tak jednorozměrně pokorná, dobrá a sebe-pochybovačná, že aby film vůbec mohl fungovat jako drama, musí démonizovat vyšetřovatele z NTSB. Všichni kolem zázračného letu 100% vykonávají svou práci, film je doslova ódou na běžné pracující Američany, kteří věří svému zadku víc než počítačům nebo institucím. Mám ale pocit, že dělat z NTSB skupinu zaujatých, manipulativních a nepřejících kravaťáků, je i v případě "fiktivní dramatické rekonstrukce" hodně sporné. Hlavně když mezi nimi působí mnoho bývalých pilotů a prokazatelně obvykle velmi těžko nesou selhání svých kolegů. Takhle se zdá, že nehodu obklopovaly samí profíci krom samotných vyšetřovatelů. Proč tenhle exkurz? Sully je vlastně hodně řídký a jednostrunný film. Zábavný, ale prostinký. Budiž mu přáno, nemohl jsem od něj odtrhnout.

Tragédie obyčejného člověka. V nejlepší tradici dardennovského verismu a rumunské nové vlny, ale seřízené podle bulharského času. Sžíravá alegorie / tragédie / fraška o člověku, který koktá v nesprávný čas, na nesprávném místě, aby dostal zpátky hodinky, které jediné nejdou ani příliš rychle, ani příliš pomalu. Scenáristický masterpiece podpořený fantastickými hereckými výkony a milimetrovým střihem, který věci nechává trvat přesně tak dlouho, aby si divák nemohl vytvořit příliš jednoznačný dojem. Pointa? Zdrcující. Vzbuďte mě, až tu někdo natočí aspoň z poloviny tak přesnýho a nekompromisního.

Měla to být pětidílná minisérie nebo tříhodinový film, pak by se to obrovské množství témat a skvělých vedlejších postav zúročilo. Zároveň by přerod Afflecka z rovnýho bostonskýho chmatáka v kápa mafie nevyzněl tak zkratkovitě a nepřesvědčivě (v jednu chvíli nás ujišťuje, že se světem organizovaného zločinu nechce mít nic do činění, za moment najednou zcela přirozeně naskakuje do pozice hrozivého šéfa). Jenže když si odmyslím přetíženost vyprávění, je Pod rouškou noci zábavné, podnětné a dobově relevantní zachycení fragmentu z dějin amerického jihu, ve kterém se odráží celá řada podstatných motivů. Solidní práce s dobovými kulisami, dobrá atmosféra, svižná akce a velmi zábavné vedlejší linie a figura – ta hlavní by potřebovala víc péče a detailů, ale i tak jsem s protagonistou bez problémů šel celou dobu. Scéna s KKK v továrně na doutníky velmi, velmi úlevná [75%].

Nevím, jestli bych přesně vypátral ten moment, kdy se rafinovaná a chytrá show stala bombastickou přehlídkou křečovitých masek a sebestředných zvratů, v níž detektivka slouží jen jako alibi pro rozvíjení stále chatrnějšího příběhu ústředního trojúhelníku... Každopádně dokážu zcela jasně posoudit (i bez pomoci terapeuta, kterého by mimochodem potřebovali spíš tvůrci než postavy), že symptomy se zhoršují a z Sherlocka se stává nekonzistentní a rozpadlá slátanina. Pohromadě jí drží už jen rádoby excentrické kulisy a ochota fanoušků jít dál s postavami, jejichž jediný smysl je držet lačné/nekritické fanoušky ve střehu. I za cenu, že zvraty a svět, do nějž jsou zasazeny, ztrácí veškeré opodstatnění. Bollocks. Proti tomu závěru je Cimrmanův Vichr z hor mistrovským dílem dějových motivací.

Univerzální hnědá veřejnoprávní omáčka. Katatonickej normalizační Disneyland.

Hmmm...

Toho dne byl Hitler takový plachý.

Jalové rodinné dramátko, ale opravdu hezký věšák na obrazy. Úhledně vyžehlená biografie problematického a fascinujícího muže, která nikdy nad hladinou netne úplně do živého, ale pod ní se pohybuje přesně tak elegantně, jak Jacques vyžadoval od svých potápěčů. Zdaleka nejzajímavější postava i herecký výkon je Simone Audrey Tautou. Zasloužila by si klidně i víc prostoru. Sallův film beru spíš jako dobově relevantní připomínku rodiny, která pro naše porozumění Zemi udělala celkem zásadní kus práce. Jinak je Odysea spíš ukázkou přehnaně pietní a nekonfliktní filmařiny, na kterou se dobře dívá. [70%]