Marigold

Při všem respektu k neobyčejné síle a provokativnosti některých scén se tenhle podivně meandrující, polosymbolický film o otcovství, samotě a tvůrčí krizi rozpadá Giraudiemu pod rukama. Pár dní po projekci převažují spíš rozpaky, byť eutanázii anáním sexem a mohutný závěr si v sobě ponesu hodně dlouho. Francouzi to s tou degenerativní linkou vlastní identity letos přehánějí. [Cannes 2016]

Tři hodiny zmateného se rozhlížení v bytě o pár metrech čtverečních. Závěrečná katarze (bez)mocná jak sám život. Nekompromisní Puiuova metoda dovedená k dusivé důslednosti. Film, který musíte vytrpět, abyste si ho mohli užít.

Místo rafinované erotické hry spíš mělká voyeurská hříčka, která není ani provokativní, ani příliš výstřední. Její excesivnost spočívá v nadužívání sentimentu, melodramatických klišé a naivního herectví. Potenciálně skvělý doubletwist naprosto prošumí ve vyprávění, kterému chybí úspornost a finesa. Subjektivně to trvalo 4 hodiny. Park natočil svůj Sucker Punch s cílem pojmenovat skryté komnaty touhy a chtíče i zničující manipulaci s nimi spojené. Jenže tohle mnohem víc než masochistické hody evokuje červenou knihovnu s pár over the top násilnými scénami. Zklamání... [Cannes 2016]

Občanskou válkou startuje nová marvelovská éra. Nejen proto, že film s nezvyklou lehkostí uvádí na scénu nové hráče, ale i proto, že definitivně otevírá dveře dimenzi, kterou v prvních a částečně i druhých Avengers nechával zcela stranou. Občanská válka uzavírá trhlinu mezi "down-to-earth" seriálovým Daredevilem a eskapistickými blockbustery, zároveň dost nevybíravě ukazuje DC a Warnerům, k čemu je pečlivý charakterový a příběhový build-up. Možná je ve středu příběhu klišé, ale Brühl jako tajemný hybatel je nezvykle civilním a uvěřitelným (polo)padouchem. Kapitán Amerika zároveň definitivně nachází svoji roli Kapitána Nesouladu - postavy tak věrné prvotní heroické myšlence komiksů, až se v čase relativizace všeho stává vlastně podvratným živlem. Jeho střet se Starkem je mnohem lépe motivovaný a hlavně mnohem smysluplnější než štípaná Batmana a Supermana. Komorní a nečekaně působivé finále je pomyslným zlomem. V tomhle světě už prostě nic nebude tak jednoduché a jasné jako kdysi. Marvel drtivě vyhrál bitvu s konkurencí i sám se sebou. Po Občanské válce se možná budete ptát, jestli jste spíš na straně týmu Kapitána Ameriky, nebo týmu Iron Man. Ale jen těžko nebýt na straně týmu Marvel. Kdo by to byl ještě v roce 2012 řekl?

Nostalgický eskapismus na max. Dvě třetiny ryzí rozkoš ze stvoření světa a návratu k hodnotám, které mě jako dítě definovaly, poslední třetina tak trochu neodvratné poznání, že Favreau není mág a když má dobře namíchané karty, uhraje prostě důstojnou partii. Technicky bez debat masakr, výstavbou a gradací lehce rozpačité. Ale několik momentů hodných sloních slz.

Pokud je tohle s nepoškozeným mozkem schopen někdo dokoukat jen proto, aby se přesvědčil, že s omezenými prostředky nelze natočit antický epos, je za a) mučedník b) masochista c) authentický recesista. Diletantské středoškolské pásmo deklamace, filologie a surrealismu pro začátečníky. Agonizující. Řadit to do té "nové" (prý) větve českého filmu, která na to jde jinak, je misstep. Ono je to v jádru klasické devadesátkové meta-chcípáctví. Zelenka styl, ale zcela bez jeho obratnosti.

Co si jedinec může počít ve světě, kde se kategorie morálky rozplývá do zcela neprůhledné pavučiny emocí, moci a subordinace... Lindholm once again zachycuje ambivalenci současného světa ve vší nahotě a s naprostým tvůrčím chladem jedince, který důsledně kontroluje, přitom mu neunikají ty nejjemnější nuance. Ve chvíli, kdy po neuvěřitelné tenzi první poloviny, která je rozdělená mezi frontu a zázemí, přijde klíčový dialog hlavních hrdinů, který nechá režisér v tichu za sklem, jsem neměl pochyby, že sleduju Lindholmův nejlepší film. Neuvěřitelně komplexní, pokorné a v nejlepším slova smyslu angažující. Mimo dobro a zlo, mimo špatné a správné... žijeme ve světě, kde největší boj může probíhat v tichu zahrady rodinného domu. Nenápadný, o to zásadnější masterpiece.

Špičkový "policejní procedurál". Dovedně poskládaná a rytmizovaná mozaika vyčerpávajícího vyšetřování, frustrace a nedostatku spolupráce. Pro fanoušky distancované (a přitom pro Francouze charakteristicky moralistní a sociálně zodpovědné) detektivky povinnost. S přihlédnutím k tomu, jak málo podobných věcí vzniká, jednoznačně velkej pleaser. Fréderic Tellier je man to watch!

Subjektivně: nesnesitelné. Objektivně: anachronické. Pokud máte pocit, že váš pes je umělec, mluví a nejradši byste si ho vyndali z lůna jako dítě (a k tomu vás trápí sledování osobních dat), dávám vám svolení mě nenávidět.

Nahota na prodej, artová verze.