Ajantis

"Jsem komunistka, jsem, mám ráda svou zem. Kdo ji nemaj rádi, hodíme ho z báni."

Dlouhá stopáž je využita bravurně a výsledkem je velmi všestranný snímek. Věrné prostředí feudálního Japonska, kde si film ale všímá spíše těch spodních vrstev, narozdíl třeba od Kagemuši. Situace ve společnosti a vztahy mezi jejími jednotlivými vrstvami jsou dobře nastíněny a ústřední příběhovou linku tak lze vnímat v širších souvislostech, neměl jsem žádný pocit uměle postavené zápletky. Souboje, které pro někoho možná překvapivě nedostávají příliš velký prostor, jsou pojaty až vidlácky, a tedy přirozeně - samurajové nejsou nijak heroizováni, a velkou roli v nich hrají obyčejní rolníci - lze silně cítit surovost a zvířeckost, s jakou se z vyděšených vesničanů stávají vrahové, a s níž se vrhají na osamoceného nepřítele. V kombinaci s propracovanou psychologii postav tak tvoří opravdu vydatný (byť neuspěchaný) a uvěřitelný výlet do tehdejšího Japonska.

Příjemné překvapení. Nechápu ten poprask okolo Eda Wooda. Film má silný námět i hodně dobrou realizaci, osobně mi ten živelný styl Eda Wooda vyhovuje. Oceňuji jej obzvláště s přihlédnutím k době, kdy byl natočen, a tématu, o němž pojednává. Jistou slabinou jsou herecké výkony a některé věci technického rázu (špatné nasvícení), které ale zdaleka nedosahují "úrovně" Plan 9 a mně osobně nevadí.

Gilliamova fantasie vytvořila pohádkově laděné prostředí, na jehož vlnách je – spolu s několika dalšími zvláštními existencemi - unášena zvídavá a podnikavá mladá dáma nacházející se v ne právě standardní životní situaci. Zhmotňují se zde hravé dětské fantasie, ale také mnohem vážnější a perverznějších nápady, zdánlivá bizarnost je zde ale spíše zvýrazněním přirozeného než absurditou. Vše se odehrává jakoby pod snovým závojem, s občasnými problesky reálného světa venku. Jodelle Ferland dostává obrovský prostor a využívá ho tím nejlepším způsobem – ona nehraje, ona SI hraje a celý film se tak mění v její úchvatný koncert.

Vrchol Evropské trilogie a Trierova „předdogmatického filmu“. Základní zápletka je shodná s Kafkovým Nezvěstným – mladík přijíždí „na zkušenou“ do země, o jejichž pravidlech a současné situaci toho mnoho neví, a jediná osoba, kterou v ní zná, je strýc, jenž ho do ní na počátku uvede. Brzy se však jejich cesty (fakticky) rozdělí a mladík proniká do pohnuté historie německého národa na vlastní pěst. Jako cizí (idealistický) element však v moři intrik a naprostého relativismu, neschopného určit rozdíl mezi dobrem a zlem, nedokáže obstát. Ač Trier nebazíruje na historicky přesných faktech, POCITY a NÁLADU země, jež v předchozím půlstoletí prošla tolika proměnami a otřesy, vystihl dokonale. Zároveň jde i o Trierův vizuální vrchol; spoléhá na úžasnou, typicky „evropsky“ svobodomyslnou kameru, nestřihové přechody mezi scénámi, přední projekci a temné ladění, z kterého vystupují barevné předměty klíčové pro tu kterou situaci. Těžce nadčasový a trierovsky svůdný film.

Stín nemůže jednat nezávisle na osobě, jež jej vrhá. Kagemuša je bravurní syntézou psychologického dramatu a válečného filmu, jehož hlavní hrdinové utváří nezvyklý trojúhelník: hlavu rodu a jeho dvojníky. Zatímco vladařův bratr tuto roli zastává dlouhé roky, pro odsouzence na smrt, který vděčí za svůj život jen mimořádné podobnosti s ním, představuje šok. A vzápětí sledujeme, jak se svého života opět vzdává pro imitaci života někoho jiného; jeho překonávání překážek v podobě změny chování, vyjadřování i jemných pohybů, až po styk s vlastním vnukem a koněm, jenž nikdy jiného jezdce nesnesl. Zpočátku se jeho úkol jeví pouze dočasným a příležitostným, po pánově smrti je ale dvojník jedinou naději na utajení této – pro rod ve válečném stavu fatální – skutečnosti. A tak postupně opouští, co bylo vlastní jemu, a přejímá zvyky, které měl mít někdo jiný, každým okamžikem ovšem hrozí, že se iluze stane více nepotřebnou; a co bude pak se samotným stínem? Jeho pravá podstata je mu nadto neustále připomínána tím, že lidé, vzdávající mu na veřejnosti čest, se k němu v soukromí mohou chovat nadále stejně hrubě. Titulní dvojroli si zahrál Tacuja Nakadai a předvádí v ní jeden ze svých nejlepších výkonů, vrcholem jsou dlouhé záběry, v nichž se snaží gesty a výrazy co nejvěrněji podobat své „předloze“; v dlouhých záběrech si ostatně celý film libuje, ať už snímají promyšlené dialogy nebo nádherně barevná pochodující vojska (často doprovázena úžasnou hudbou). Pro mne osobně představuje Kagemuša Kurosawův vrchol a jeho nejlepší film. [Rovněž byl mezi studenty japonštiny s úspěchem testován jako pomůcka pro účení základních znaků kandži.]

Na začátku v krásné scéně se výprava dobrodruhů - "výbor civilizované Evropy" - kněz, krásně oblečená žena v nosítkách, vojáci, několik těžkých děl... - snaží slézt prudký horský sráz. Všude spousta stromů, nastražených pastí, lidé, zvířata i proviant se utápí v blátě... Až dorazí k nekonečné řece. Depresivní a beznadějná pouť. Před nimi je vidina bohatství říše Inků, o kterém slyšeli, a utěšují se, že "Mexiko také nebylo iluzí". To jediné je zadržuje od potupného a nejistého pokusu vrátit se stejnou cestou zpět. A tak se objevují další a další kilometry řeky, docházejí potraviny, prohlubují se vnitřní spory, přibývá záhadně zavražděných a dosažení cíle už >je< pouhou iluzí... A všemu vévodí úžasný, démonický Klaus Kinski, který ke skvělému hereckému výkonu nepotřebuje téměř ani otevřít ústa.

Jako nejlepší charakteristika filmu mi přijde, že je to (zdánlivě) běžný den několika obyčejných lidí. Ráno se spolu probudí dva - chlapec a dívka - v posteli, jdou na akci, pijí, tančí, dívka odejde dřív domů... a pak se něco stane. Ve filmu zazní věta ve smyslu, že se takové věci dějí, ale máme pocit, že jen těm ostatní lidem, a potud nás to nějak zvlášť nezajímá, ale jednou se to může stát i nám. A přesně tak to je. Není to jen film, ono se to všude kolem děje. A právě o tomhle přesvědčuje diváka velmi úspěšně - u každé reakce filmové postavy jsem cítil, že právě takhle musí reagovat a chápal jsem to. Je natočený hodně brutálně, téměř bez střihu (byť je rozfragmentován a části seřazeny pozpátku - je to ale spíš takový bonus, žádná revoluční novinka, obohacuje však film právě tím, že ten tak začíná tím nejbrutálnějším momentem a postupně se z brutality vynořují "všední lidské souvislosti" a ukazuje, že je to vlastně příběh obyčejných lidí jako my), afektovaně, s nevybíravou mluvou - každopádně nic z toho nevyznívá samoúčelně, byť režisér určitě nechtěl nešokovat. Důležitým prvkem je atmosféra, Zvrácený je velmi působivý, což je i dílem létající kamery, která plachtí mezi postavami, tmavými zákoutími, světelnými efekty v gay-klubu... a dunivé hudby.

V Ghost Dog se vyskytují nejveselejší a možná nejstylovější hlavouni podsvětí, jaké ve filmu pamatuji. Všichni jsou evidentně krok před smrtí, milují infantilní kreslené seriály, mají spory s panem domácím, který jim kvůli nezaplacenému nájemnému vyhrožuje vystěhováním z „klubovny“, v teplákovkách a nepadnoucích oblecích se zadýchají dřív, než vyšlapou schody na střechu, kde mají zlikvidovat svou oběť, mají velmi originální řešení otázek diskriminace na základě rasy a pohlaví, a jsou šokovaní zjištěním, že holub stěhovavý nevyhynul v roce 1914. A mají sličnou neteř. Rovněž jde o film s mimořádnou koncentrací opravdu *krásných* scén, zvláště americko-francouzský dialog, rozhovory ústředního hrdiny s mladou slečnou a jarmushovsky podmanivé záběry (nejen nočního) města, s nimiž se mohou rovnat pouze filmy Wima Wenderse (ostatně je pojí kameraman Robby Müller). Kromě návodu na řešení řady palčivých otázek současného světa je Ghost Dog též neocenitelným rádcem v oblasti kultury – poznal jsem díky němu vynikajícího spisovatele Rjúnosuke Akutagawu. A jeho vážné rovině se v komentáři záměrně vyhnul. :-)

Ed Wood nebyl tvůrčím vizionářem, čímž se nelišil od mnoha hollywoodských režisérů své ani dnešní doby. Lišil se ovšem mírou nadšení a hlavně nedostatkem prostředků, které dokáží i z úplné sračky udělat pro širokou veřejnost koukatelný film. Proto nemám jeho filmy rád o nic méně než řadu těch lépe hodnocených, jejichž účelem je „pouze pobavit“. Burtonův Ed Wood je ovšem kouzelný snímek, který - kromě zajímavé osobnosti "nejhoršího režiséra všech dob" - ukazuje jednotlivé scény z Plan 9, Glen or Glenda a Bride of Monster ve velmi humorném kontextu natáčení a vůbec života štábu, takže získávají nový rozměr. Nadto i sem Burton propašoval svůj osobitý vizuální styl a ukazuje, že i Ed Wood mohl zavdat příčinu ke vzniku skutečně skvělého filmu, což mnoho jeho kolegů nedokáže nikdy.