IviDvo

Touda je odvážná, zásadová a hlavně velmi talentovaná zpěvačka, která touží po lepším životě pro sebe i svého syna. Na malém městě se potýká s přízemností, hrubým chováním, obtěžováním a ponižováním. Sní o tom, že ve velkém městě jako je Casablanca, si svým skutečně úžasným zpěvem získá obdiv a úctu. O to víc je pak finále filmu působivější... lidé jsou totiž všude stejní. [Festival de Cannes 2024]

Lanthimos patří mezi nejvýraznější režiséry současnosti a jeho nekonvenční tvorba baví, šokuje a rozděluje na dva tábory. Jsem obrovským fanouškem jeho posledních Chudáčků a o to asi menším fanouškem Milých laskavostí. Moc se mi líbí koncept tří různých příběhů se stejnými a výbornými herci v odlišných rolích, ale chybí mi mezi nimi větší provázanost. Takhle jsou to jen tři více či méně bizarní příběhy vedle sebe. Neříkám, že jsou špatné, myslím, že i v té absurditě je mnoho pravdy, a některé scény jsou mrazivé svou reálností, jiné zase šokují svou syrovostí a krutostí, zároveň je tam hodně humoru, ale jako celek je to takové trochu neuchopitelné. Film je doprovázený nyní již velmi typickým a poznatelným hudebním doprovodem (zdali se to tak dá nazvat) od Fendrixe, což příběhům dodává o to víc tu bizarní a mysteriózní atmosféru. I přes to, že mě tento Lanthimosův snímek neoslovil tolik jako některé jeho předchozí, na jeho další tvorbu se budu vždy velmi těšit. [Festival de Cannes 2024]

Vingt dieux je prvním, a podle mě velmi zdařilým, celovečerním debutem režisérky Louise Courvoisier, který nás vtáhne do prostředí, ze kterého sama režisérka pochází. Vykresluje obyčejné životy mladých zemědělců, teenagerů a jejich každodenní starosti, se kterými se musí potýkat, ať už je to denní řehole, trable s láskou, kocoviny nebo ztráta blízké osoby. Myslím, že velkým plusem filmu je to, že hlavní protagonisté jsou ve skutečném životě doposud neherci, zemědělci, chovatelé slepic a krav, což dodává příběhu jistou autenticitu. Na filmu je nejmilejší to, jak obyčejný a reálný ten příběh je. Je v něm spousta bezpráví a zoufalství, ale také pravdy, lásky a něhy, takže divákovi na konci filmu zůstane hřejivý pocit u srdce. [Festival de Cannes 2024]

Coppolův Megalopolis nás přivádí do futuristického, dekadentního a anticky stylizovaného New Yorku, Nového Říma. Tato kombinace antické kultury (oblečení, jména, zábava) s futuristickou vizí světa mi přišla velmi povedená. Stejně tak i to, že je celý film provázen citáty starodávných myslitelů, které jen podtrhují svou nadčasovost tím, jak na dnešní dobu stále platí. Zdůrazňují absurditu určitých aspektů moderní doby, především to, že jsme pořád ti samí lidé (zvířátka) jako v dobách starověkého Říma, jen si na civilizovanou a vyspělou společnost hrajeme. To je ve filmu vykresleno skvěle, ale tím asi končí veškeré klady tohoto "megadíla". Ještě bych zmínila, že ačkoli je z celého hereckého obsazení můj největší oblíbenec Adam Driver (který hrál standartně skvěle), tak si největší pochvalu zaslouží Shia LaBeouf, který předvedl zase něco zcela nového, a dokazuje, že může stále překvapovat. Megalopolis měl obrovský potenciál, mnoho skvělých myšlenek, které by zasloužily více rozvinout. Obrovským zklamáním pro mě bylo to, že hlavní hrdina má sice moc zastavovat čas, ale nijak toho nevyužije. Myslela jsem, že to pro vývoj filmu bude mít mnohem větší význam nebo dopad. Takhle to celé působí jen jako kritika společnosti s nadějí na světlejší zítřky, spojená s obyčejným rodinným dramatem bez většího přesahu, což mi přijde mega málo. Na konci filmu jsem si pokládala otázku, jestli jsem během projekce náhodou neusnula, že mi něco prostě muselo uniknout… Anebo jsem to celé prostě jen nepochopila. [Festival de Cannes 2024]

Ridley Scott a Joaquin Phoenix jsou jména, která budou vždy automaticky vzbuzovat očekávání. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila, protože výprava, scény z bitevního pole jsou velmi poutavé. Méně je ale někdy více, a Ridley se ku škodě snažil o to více. Napoleon je takový nabušený sestřih nejzásadnějších Bonapartových bitev a výprav, prokládaný "romantickou" linkou s Jozefínou. Mnohem víc bych ocenila zaměření na jedno/dvě konkrétní období a bitvy, a hlavně bych do toho nacpala mnohem víc psychologie a politiky... jít mnohem víc do hloubky v charakteru postav, protože upřímně mi takto podaný Napoleon přišel strašně plochý a bezduchý, i přes to, že Joaquin hraje standardně dobře. Víc bych se ponořila do jeho motivů a komplexů. Vztah s Jozefínou působí strašně nedotaženě, protože na jedné straně máme oboustranné láskyplné dopisy plné úcty a na straně druhé, před kamerou, vidíme jakýsi chladný vztah, kde láska a úcta není vidět ani ze vzdáleného rychlíku. Je to škoda, myslím, že by diváky mnohem víc zaujala hlubší analýza samotné postavy Napoleona, vzít již stokrát viděné a předvést to trochu jinak... tak jak jsme to viděli třeba u Phillipsova Jokera. Chybí mi tu prostě nějaká přidaná hodnota. Ale docela by mě ve finále i zajímala ta režisérská verze, protože až teď mi došlo, že jsem v úvodních titulcích zahlédla francouzskou herečku Ludivine Sagnier, která v této kino verzi není vůbec :D Takže co všechno vlastně Director's Cut skrývá?

Největším problémem Maestra je to, že má sice všechny předpoklady pro úspěch : vidíme precizní a solidní filmařinu a skvělé, ocenění hodné herecké výkony, ALE ten film absolutně postrádá duši... Pro mě to znamená, že si nejsem schopná vytvořit pouto ani k jedné postavě a chybí mi tam nějaká emoční zainteresovanost... Film dokoukáte a hned si můžete pustit další... což pro mě není známka dobrého filmu. To nízké hodnocení tudíž naprosto chápu. Sama nejsem schopná dát víc jak 3 hvězdy... a ta třetí je za herectví Bradleyho Coopera.

Dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná film nějak ohodnotit, protože se ve mě mísilo obrovské množství dojmů a myšlenek, což už je samo o sobě svým způsobem pochvala, protože to je přesně to, co od filmu očekávám. Druhé zhlédnutí mi však pomohlo hodnocení upevnit. Začnu jednou jedinou výtkou, kterou k filmu mám : ačkoli se mi moc líbily černou magií zpustošené princezny (babizny), mrzelo mě, že jim chvílema fakt nebylo rozumět ani slovo. Jinak je to pro mě pohádkové překvapení desetiletí. Konečně tu máme neobvyklý příběh, který není o dobývání srdcí princezen, ale o zhýčkaném princi, který se má postavit svým největším strachům, poznat o čem je život i smrt, a stát se díky této strastiplné cestě lepším člověkem, a tudíž i dobrým králem. Několikrát mě napadlo, jestli dnešní děti na tento film nebudou vzpomínat s podobným traumatem jako jsem měla já ze Sedmera krkavců nebo z O princezně Jasněnce a létajícím ševci protože chvílemi to mělo až hororový nádech... Například scéna s duchem Vladimírem Javorským mi přišla krásně strašidelná vizuálem, ale zároveň byla velmi dojemná a patří k jedné z nejlepších scén filmu. Vizuál je něco, co mě opravdu nadchlo... obzvlášť pak scéna, kde se princ setkává se svým největším strachem. Ta kombinace barev kostýmů a lesa v zlatých, stříbrných, bílých a černých barvách... to patří skutečně k nejkrásnějším scénám, které jsem mohla v českém filmu vidět. To vše ještě doprovázené neotřelým vtipem... ať už v podobě herectví Budaře a Vetchého, nebo v samotných replikách. Je i jasné, že je to trochu bizár, který bude rozdělovat diváky do dvou táborů, ale já jsem teda velkým fanouškem :) Prince Mamánka považuju za čerstvý vánek v současné české kinematografii.

Obvykle domácí tvorbu nekomentuji, ale tady jsem to slíbila kamarádce. Upřímně jsem dlouho neviděla nic tak strašně ubohého a trapného. Jedno odporné klišé vedle druhého. Vypadá to, že je úplně jedno, jestli jsme schopné, soběstačné a v práci úspěšné... jakmile se v našem životě objeví muž s velkým M, zamilujeme se po 20 společně strávených minutách, a záhadně se z nás stanou bezmocné a vypatlané kravky... Odkopnutí špatně neseme a proto sestrojíme geniální plán pomsty : zajdeme do kadeřnictví, abychom vypadaly ještě lépe než doteď a dáme mu patřičně najevo, že bez něho můžeme žít... a co se stane? On si uvědomí, že jsme ta pravá... strašně se milujeme... po... 3 schůzkách? WTF... a o kamarádkách ani nemluvím. Sice se vyspím s přítelem nejlepší kamarádky, ale ta mi po facce a jednom panákovi v podstatě odpustí a ještě mi jde mile ráda na svatbu...  Tenhle film není ani romantický, ani vtipný... teda já jsem se nasmála... teda spíš vysmála téhle absolutní stupiditě a odpadu všech odpadů... Obsazení? Já chápu, že herci potřebují platit účty... ale proboha! Kdyby to byla alespoň nějaká satira, recese... ono je to ale myšleno vážně, a z toho je mi fakt úzko.

Jsem neskutečně ráda, že se mé vnitřní hodnocení shodlo s hlavní porotou letošního festivalu v Cannes, v čele s Rubenem Östlundem (Trojúhelník smutku, Čtverec), a že film Anatomie d’une chute (Anatomie pádu) vyhrál hlavní cenu, Zlatou Palmu. Justine Triet mě neskutečně překvapila, protože její poslední film, který představila v Cannes, Sibyl, mi přišel spíše průměrný. Na druhou stranu jsem v něm poprvé viděla Sandru Hüller, která mě okamžitě zaujala a scény s ní, jsou z toho filmu to nejlepší. Anatomie d’une chute je oproti tomu v mém hodnotícím systému skokem na příčku nejvyšší a považuji ho jako masterpiece, který rozhodně budu chtít vidět znovu. Sandra, Samuel a jejich syn Daniel žijí v horách nedaleko Grenoblu. Již úvodní scéna naznačuje, že vztah Sandry a Samuela bude pravděpodobně napjatý. O pár minut později nacházíme Samuela mrtvého. Vyšetřování této záhadné smrti, které v podstatě připouští pouze dvě teorie, a následný soudní proces, vede k hluboké analýze vztahu zmíněného páru. Toho všeho se musí účastnit i mladičký Daniel, který, i přes své zrakové postižení, je v této kauze klíčovým svědkem. Zatím to nezní jako originální a inovativní příběh, že? I přes to, se Justine Triet povedlo podat již tisíckrát viděné téma svěžím a neobvyklým způsobem. Sama za sebe mohu říci, že jsem hlatala každou minutu z té dlouhé stopáže… ani vteřinu jsem se nenudila a nejsem schopna najít jediné hluché místo. Velkou zásluhu na tom mají všichni herci, jejichž výkony jsou dechberoucí. Sandra Hüller je bez pochyby královnou tohoto filmu, ale stejně tak famózní je Milo Machado Graner, a musím i ocenit Antoina Reinartze v roli žalobce. Další zásluhu na tom má samotný scénář a dialogy. To postupné odkrývání vztahové dynamiky mezi Sandrou a Samuelem, odhalování jejich minulosti, problémů a sporů, což má pomoci odhalit pravdu… stejně tak jako Danielův rozpor mezi vlastními vzpomínkami a tím, co slyší u soudu, což u něho vede k absolutnímu zmatení, je naprosto geniální. Postava Daniela, zmítaného nejistotou a pochybnostmi, má pro rozuzlení kruciální význam, a zároveň je i takovým zrcadlem samotného diváka, který také nemůže s jistotou říci, jak to celé bylo. Velmi významným momentem je pak dialog mezi Danielem a sociální pracovnicí : Když pochybujeme a nejsme si jistí, nezbývá nám nic jiného, než se rozhodnout… a tak to nakonec musíme udělat i my. [Festival de Cannes 2023]

Tento film nám na festivalu představil samotný Quentin Tarantino, který ho označil jako jeden z filmů, které ho nejvíce ovlivnily, a kterému dokonce věnuje celou kapitolu ve své knize Cinema Speculation. Před projekcí nás vyzval k tomu, abychom se na film nedívali jako Francouzi, ale ať povolíme uzdu svým emocím. Ať křičíme, tleskáme, pískáme, když se nám bude chtít, a projekce podle toho také vypadala, což možná ještě umocnilo můj zážitek, a já si film skvěle užila. Asi i proto si troufám říct, že je to jeden z nejlepších vendeta filmů, které jsem viděla. Velmi pomalu se seznamujeme s hlavní postavou Charlesem, který přežil vězení a mučení ve Vietnamu. Po návratu dostane jako kompenzaci vysokou odměnu a je vzápětí přepaden, ale je natolik zocelený vším tím mučením, že dostat z něho hlásku bolesti, je pro ty mexické grázly nemožný úkol. Po zabití jeho manželky se synem začíná příprava na pomstu, která s může jevit jako zdlouhavá, ale pomalu vede k tomu skvělému masakróznímu finále. William Devane skvěle hraje bezemočnost, budí respekt, ale zároveň soucit, a člověk si ho velmi rychle oblíbí. Tommy Lee Jones mu skvěle sekunduje, a Linda Haynes tu taky perlí. Z toho co jsem pochopila, v Americe je tento film dost kultovní a u nás ne příliš známý, což je docela škoda, tak to napravme 😊 [Festival de Cannes 2023]