gibbon

Rozkošný. Ty děti to odehráli líp než dospělí. Nejoblíbenější postava: Oh Geum-bok. ^^

Takovejch lidí to vidělo... To bych fakt nečekal... :)

Jedna z nejpodivnějších romancí, co jsem kdy viděl. Kdysi jsem na ni viděl zajímavý trailer, ze kterého jsem si zapamatoval jen to, že v japonském názvu je znak pro rybu. Pár měsíců nato na to koukám a říkám si, že tenhle světlý, svěží vizuální styl už jsem někde viděl... A vida, je to ona ryba. A ta ochrnutá, výstřední a nezapomenutelná Joze, kterou babka vozí zakrytou v dětském kočáru, aby nedělala ostudu. Z titulek to není poznat, ale Joze mluví typicky chlapskou řečí, čte směsi knih a fetišistických pornočasáku posbírané z popelnic a ačkoli společnost na ni zapomněla, divák jen tak nezapomíná.

Tak tomuhle říkám koprodukce! Žádné velké přesuny peněz, ale tři jemně propojené citlivé příběhy od třech režisérů, odehrávající se V Tokiu, Tchajpeji a Šanghaji. Láska se slovníkem jíž chybí jen podtitul "Nalezeno v překladu".

Rok před tím, než se v Notting Hill potkal Grant s Robertsovou, se setkávají nevýrazný baseballový rozhodčí a národem zbožňovaná herečka. Kdysi si vyměnili 47 dopisů a vyřkli spoustu slibů...

Režisérovy nové filmy jsou posmutnělé, laskavé a krásné. Starší pak nekonečně smutné, zbytečně kruté, ale opět působivé. Přestože kladné postavy se v Adresátovi nedočkáte, jste donuceni soucítit prakticky ze všemi.

Moc pěkná, i když hodně volná adaptace Steinbeckových knih "Na plechárně" a "Sladký čtvrtek" s Debrou Wingerovou v podvazcích. =^_^=

Nádhera. O "Tokyo Tower" se nikde nic moc nedočtete. Já jsem viděl jen plakát, cenu v jednom webovém obchodě ( 55 !!) a obsah shrnutý do třech vět (který je, jak jsem později zjistil, navíc zcestný). O to větší euforii jsem potom zažíval při elegantně vyprávěném příběhem dvou kamarádů, kteří nejsou ani tak na holky, jako spíš na jejich maminky. Obavy, jak bude fungovat romantika těchto, pro mě přece jen ne až tak úplně atraktivních vztahů, s noblesou rozptýlila Hitomi Kuroki v roli zazobané, ale citově i sexuálně vyprahlé ženušky. Kromě toho, že ve svých pětačtyřiceti strčí do kapsy armádu dvacítek, má na mě její přítomnost na obrazovce (je často obsazovaná především v seriálech) vždy nepochopitelně uklidňující až konejšivý vliv.Je běžné rozplývat se nad krásnými exteriéry, já zde nemůžu nepochválit promyšlené, mimo studio točené, interiéry. Výhledy na Tokijskou rozhlednu za okny nebo sladění pohybů herců s obrazem a hudbou jsou už jen třešničkami na nádherné romanci s kapkou poetiky jak od Shunjiho Iwaie. Stejně jako v případě "Sekai no chuushin de..." jdu shánět oceňovanou literární předlohu. :)

Za kameru a hudbu. Hlavní motiv mám navěky vypálený do ušních boltců. Arigatou na, Hisaishi-san. Sugokatta yo!! ^__^

Další zmatená degenerace propracovaných příběhů z herní série. Několik dílů FInal Fantasy jsem hrál jen kvůli dokonalému stylu i obsahu vyprávění. Advent Children jsou bohužel jen devadesátiminutovým dechberoucím videoklipem. Nobuo Uematsu, snad výhradní skladatel hudby pro svět FF, opět boduje.