see_sawandrew

Lehké, cynické, sebereflexní a pro mě ještě lepší než Bruggy. Od Angel of Death až po Different Drum jsem držel nepřetržitý úšklebek, výbuchy smíchu zahrnuty. McDonaghovy dialogy mě baví víc, než mě kdy bavil Tarantino, a herecký ansámbl si hodlám pověsit do pokojíčku. Co kdyby mě ti psychouši náhodou našli. 95% Peace is for queers. Now you're gonna die.

Čekal jsem, že Wachowští si ani po matrixovské trilogii nedají s tou východní filosofií pokoj, a od Tykwera jsem taky dostal typickou dávku mlíka, jenže ono to bylo fakt dobrý. Jasně, nemá cenu předstírat, že Atlas mraků není jen taková vesnická nána, co si nasadila škrabošku a snaží se udělat dojem na městském bále, protože si přečetla pár knížek. Ale něco na ní prostě je, byť její kritika "přirozeného řádu" je stejně umělá a konvenční jako systém, proti němuž zbrojí. Stejně tak formálně absolutně nevybočuje z řady vizuálně dokonalých postmoderních slepenců. Přesto však dokáže být příjemně šarmantní a roztomile manipulativní. Asi čtyřikrát za film jsem prostě zapomněl, že sleduji mix banálních epizodek, a jednoduše si užíval to rychlé střídání časových rovin. Filmu se dá vytýkat ledasco, od emoční nedotaženosti a dlouhé metráže přes nekonzistenci až po primitivní tezovitost, ale vem to ďas, když tak hezky servíruje pouto spřízněných duší napříč časoprostorem a oproti mnoha blockbusterům skutečně řeší něco smysluplného. Takovému přístupu prostě odolávat nechci. 75%

Po imbecilním nástupu found footage hororů, nepoužitelných pro druhé zhlédnutí, si až zpětně uvědomíme, jaké osvícení Amenábara muselo potkat, když natáčel The Others. I při perfektní znalosti pointy snímek neztrácí nic ze své atraktivnosti, temnosti a děsivosti. 95%

Cinefilní děcko z videopůjčovny nám kapánek vyrostlo, takže Django navzdory nádherným hudebním vložkám ve střední pasáži hodně ztrácí tempo. Naštěstí Tarantino nevyrostl úplně, takže nepřestal blbnout s popkulturními odkazy a stále dokáže perfektně rozesmát labužníka a současně nakopat do zadku všechna puritánská paka. Solidní čtyři pro celek, mých osobních pět za první třetinu filmu a naprosto úžasný ku-klux joke, na němž je krásné, že se mu všichni smějí, ale nikdo si nevšiml, že nejde o ku-klux klan. 75% PS: Slovo "fuck" bylo nahrazeno slovem "nigger".

Kytara a rvačka s ruským zabijákem jsou naprosto geniální. A hlášek taky hodně. Jeden z těch filmů, které dovedou být strašná švanda. 60%

Extrémně odosobněný vhled do přeinterpretované běžnosti. Hledat v Bílé stuze analogii k nacistickým hrůzám mi připadá asi tak logické jako spojovat život Ježíše Krista s křížovými výpravami. Natěšenost německé politiky na první světovou válku bych také nijak zvlášť nespojoval s obsahem Stuhy. Vykalkulovaná stylistika snímku sice potvrzuje Hanekeho filmařské schopnosti, ale bohužel až příliš nafukuje obsah a dělá ho specifičtějším, než ve skutečnosti je. Bílá stuha je kvalitní film o dětské frustraci zapříčiněné pokrytectvím rodičů, což je však aktuální a obecný problém, odstřižený od místa a času. Sdělovací kvality snímku to nezpochybňuje, Hanekeho klamavou hru na dobovost však ano. 65%

Naprosto vynikající dramaturgie dělá ze seriálu jeden z nejzábavnějších rekonstrukčních projektů současnosti. Popisy manévrů se sice pořád opakují, ale o leteckých soubojích se lze dozvědět docela dost. Problém ovšem přichází ve chvíli, kdy veteráni začnou nostalgicky popisovat své hrdinství a seriál začne sprostě lhát o poměrech sil (týká se to hlavně války v Pacifiku - viz bitva u Leyte). I když je to neobjektivní, dokážu seriálu odpustit, že vybírá vítězné bitvy spojenců, ale za ty patetické žvásty o souboji Davida s Goliášem si Dogfights zasluhují vyhazov z dokumentárního žánru. Je to škoda, protože s trochou objektivity a pokory mohlo jít o opravdu dobrý seriál... 50%

Pendolino s warp pohonem, zatáčecí projektily, osudové zvraty a madafaka hlášky. Je rozkošné, jak diváci opakovaně žerou stále stejný dort pejska a kočičky. Film je naprosto vědomě pitomý, a přesto si myslí, že může být napínavý. Postavy jednají čistě hormonálně, ale stejně je řeč o osudu. Bollywoodská triková oblbovačka už to prostě nevytrhne, když sledujeme fantazii toho nejpovrchnějšího puberťáka s komplexem méněcennosti. Rozhodně jde o film s nejzávadnějším hrdinou, jaký se v posledních letech objevil na plátně, protože zabít tolik postav bez zjevného důvodu, to není práce pro žádnou máčku. I když, smrt tupých individuí, které se podřizují vůli tkalcovského stavu, zase taková tragédie nebude. Jo, a teď jsem si přečet, že to byl vlastně komiks... smůla, pozdě. 10%

Co má sladká a pohodová Juno společného se slavnými Ghostbusters, ulítlým Jennifer's Body a postmoderním Kick-Assem? Inu, všechno děleno třemi. Jason Reitman je už od skvělého Thank You For Smoking na nejlepší cestě překonat jméno svého otce Ivana, ale právě od něj převzal nejlepší přístup k filmu, totiž onu specifickou synkretičnost. Ivan Reitman i v nedoceněných komediích s Arnoldem Schwarzeneggerem ukázal, jak lehce a efektivně lze spojit vážný žánr s nevážným (na odlehčování má samozřejmě patent Hollywood, který se však až do osmdesátých let nepustil do pořádné míchanice žánrů). Dospělé téma těhotenství je vrženo na bedra dětí, které si s problémem poradí mnohdy lépe než jejich zkušenější okolí, protože jim stále něco říká nadhled. S tím souvisí paralela na sexy hororovku Jennifer's Body, jejíž scénář také napsala vynikající (i když místy lehce nepříjemně feministická) spisovatelka Diablo Cody. Její dialogy jsou k popukání, je třeba ocenit i zdravý přístup k postavám a vypuštění nadbytečného patosu, který by do filmu leckdo okamžitě lupnul. Kontextuální podobnost pro mě završuje především Vaughnův snímek, ale vlastně všechny komiksové poctovky, zahrnující třeba Scotta Pilgrima. Juno je vyzrálá v oblasti popkultury, bezstarostně odkazuje na Allena a současně na Argenta a do repráků divákovi solí jednu pecku za druhou. Potom už zjistíme, že jsou nám ty výpadky tempa nebo stylistická nevyváženost této falešné a vykalkulované indie prostě šuma fuk. Juno si zaslouží i malé bezvýznamné plus za to, že konečně zobrazuje zástupce mládeže, který přes všechny průšvihy nemyslí jen na další sex za popelnicí. V porovnání s konkurencí se z Juno stává překvapivě dospělý film o dospívání, ačkoli příběhově má do reality hodně daleko. 80%

Tarkovskij vlastně navazuje na bratry Strugacké víc, než se na první pohled zdá. Třetí kapitola, která završuje Piknik u cesty, se v atmosféře i sdělení přesně otiskla do tohoto veledíla. Míra metaforičnosti a počet vedlejších motivů se může lišit, ale Strugačtí, kteří sami napsali scénář, vytěžili svou slavnou novelu dokonale. Jakmile máme před sebou něco, co se vymyká našemu chápání, teprve potom zjistíme, že nejvíc nerozumíme sami sobě. Ať už pozitivně či negativně míněno, stále jde o ukázkovou učebnici nihilismu. 95%