see_sawandrew

Úžasně dementní král chrlící gnoseologickou otázku století, okatá komunistická agitka a nejrychlejší kláda v kinematografii. Slibuji, že před odsouzením budu zohledňovat místo a čas (pokud tedy svůj slib neodvolálm, případně neodvolám odvolání toho odvolání). 60%

Amen, Stephene. Deset zdrávasů a studium Starého zákona by ti prospělo. Ale nevědomost hříchu nečiní... 40%

Středobod mezi napínavým katastrofickým filmem a pohádkou o nesmrtelném psovi. Alespoň to není jenom Emmerich, kdo by zřejmě nepřežil smrt čokla ve svém filmu (Independence Day, 2012 - kladu si otázku, zda vůbec můžou americké rodiny existovat bez štěkajícího živočicha). Brosnan si určitě půjčil auto z některé své bondovky, protože jízdu po žhavých uhlících zvládá ukázkově. Naštěstí je tu Linda Hamilton a pár scén, které alespoň pro mě mají jistý význam. Zároveň je tohle asi jediný film, kde zvysoka kašlu na smrt postav a raději truchlím nad zničujícím vlivem sopky na okolní přírodu, jež se během filmu promění z ráje na zemi v popelavou noční můru. Výjimečně tedy zaokrouhlujeme nahoru. 50%

Expendable Exhumation of Exhero - Exclusive Example of Expensive Excrement. 15%

V Los Brňos bysme to želé sežrali, ještě než by se film stihl natočit. 40%

Pokud mistr Bay nepřišel léčit rakovinu, ale bavit lidi, pak nechápu, proč točí tak šíleně nudné filmy. Značně ujetou a totálně vyhypovanou dvojku jsem viděl jako první, ale ta mě alespoň v některých místech bavila. Od jedničky, která se procentuálně šplhá na osmdesátku, jsem očekával alespoň normální scénář. Ba ne, jednička je stejně blbá jako dvojka. Hrdina - panic, ultrašukatelná sekundantka Fox (která mu stejně nakonec dá - co by to jinak bylo za hepyénd?), prázdné kecy a spousta načančané, ale absolutně nudné akce bez jakékoli práce s napětím a bez smyslu pro cit. Všechno se děje tak rychle a nevýrazně, že je nakonec úplně jedno, kolik stovek výbuchů a jiných triků se na plátně objeví. Dřív byly blockbustery alespoň napínavé, teď je většina z nich stejně tupá a fádní jako sovětské válečné filmy, které vznikaly na zakázku. Jak řekl Kyle v jedné z mých oblíbených epizod: "Jobovi zabijou všechny děti a Michael Bay dál točí filmy... žádnej Bůh není." 35%

Všichni ví, že Nolan je hračička, perfekcionista a mistr paralelní montáže, která jeden zásadní okamžik rozvrství do většího počtu událostí, mezi nimiž se inteligentně stříhá. S ohledem na vyšperkovaný audiovizuál, který v žádném dnešním trháku nesmí chybět, je Temný rytíř v podstatě bezchybný a jako dynamická napínavá jízda funguje dobře. V čem tento film ale naprosto selhává, jsou emoce. Vykonstruovaná narace, která je pro Nolana tolik obvyklá, tentokrát jako by sloužila jen iluzi komplexnosti, a přestože nabízí mnoho momentů, z nichž by šlo vyždímat nejen napětí, ale i emoce, film druhou složku filmového prožitku zcela opomíjí. Do svého hnízda si kálí také plochými postavami (jedna je nejdříve hodná, a pak se nasere a začne být zlá - to je vážně psychologický obrat roku!). Jediný charakter, který jedná v rámci logiky, je anarchistický Joker, z jehož držtičky sem tam vypadne i sympatická hláška, narozdíl od Balea, který svým chraplákem paroduje veškerý význam jím vyřčených mouder. Ve scénáři je krom toho děr jako v ementálu, čili jsem bud naprosto blbý a nepochopil jsem implicitní (nebo symptomatické) vysvětlení, proč tahle postava vlastně žije, když před okamžikem chcípla či měla chcípnout (alespon podle chemických, fyzikálních či jiných fungujících zákonů), a nebo ze mě dělá blbce prostě samotný film, respektive Nolan. 65%

Zpopulárnění chudého řemeslného díla od kdysi dobrého spisovatele prostřednictvím stejně chudého řemeslného filmu od kdysi skvělého režiséra. Ach jo. 15%

("...Addict, fanatic, ecstatic about all that you wanted to create, dominate. No time for mercy...." - Ram-Zet: Addict) Filmy Darrena Aronofského jsou v podstatě ještě typičtější než filmy Clinta Eastwooda nebo třeba Tima Burtona. Vždy, když se tento muž rozhodne obohatit filmovou tvorbu roku, všichni jeho příznivci i odpůrci vědí, jak bude k filmovému médiu přistupovat. V případě Aronofského jsme samozřejmě všichni očekávali osobitou audiovizuální smršť, která se naplnila bez veškerých pochybností. Black Swan nevyniká obsahem - zápletka by stačila každému řadovému thrilleru o dvou rivalkách a nepochybuji o tom, že takový snímek by se bez odvážných stylových prvků neocitl v červených procentech. Jenže zde přestává být důležité, CO je filmovým médiem přenášeno. Mnohem podstatnější je způsob, JAK tento film využívá svých možností, aby dosáhl svého cíle. Black Swan, stejně jako jiné Darrenovy filmy, neuzpůsobuje formu tak, aby otročila obsahu, ale naopak posunuje příběh své vlastní reality do jakéhosi backgroundu, který se mlhavě rozprostírá za nánosem filmových prostředků, na něž je kladen skutečný důraz. Film v obecném slova smyslu má mnohem větší potenciál, než je současnými filmy využíván, a Aronofsky je jeden z režisérů, kteří dokážou pomocí formy efektivně, a nikoli pouze efektně, znázornit psychický i fyzický stav postavy, se vším všudy, od pokřiveného pohledu na realitu přes depresi až po spalující euforii. Dokáže tedy také silně ovlivnit stav recipienta, který je díky pečlivé naraci s postavou vázán. Jedinečně osobní kamera, která dlouhými záběry sleduje detail hlavní hrdinky (a místy působí až dokumentaristicky), funguje jako pár pout, které neumožní divákovi se odpoutat od osudu Niny. Kontaktní záměr současně umocňuje sílu vypjatých situací, v nichž film leckdy koketuje s hororem, a zvukové výpady jen pomohou udržet srdeční tep nad stovkou. Vůbec celá práce se zvukem je snad ještě vypilovanější než vizuální hrátky. Hlasité orchestrální variace Labutího jezera dávají filmu samostatné zvlášní napětí i v okamžicích, kdy kamera zběsile neuhání za paranoidní postavou, byt jsou takové sekvence nejpůsobivější. Audiovizuální akcent filmu je tedy znát na každém baletním kroku, magickým realismem podtrhuje reálnou kostru a zároven ji vytlačuje snem. Skvělý herecký výkon Natalie Portman je vlastně až na druhém místě za okouzlující formou, která si bere to nejlepší z Wrestlera i Requiemu za sen. O baletních sekvencích nasnímaných dokonalým travellingem snad hovořit nemusím - obtížnost dynamického natáčení baletu je snad každému jasná. Pod lyrickou parádou se přede mnou právě odehrála temná pohádka o křečovité touze po dokonalosti, o sexuální frustraci, o vztahu matky a dcery, o tlaku nemilosrdné společnosti, a o životním výkonu, který se stává důležitějším, než by měl. A já jsem si tu pohádku užil jako nikdy žádnou jinou. 90% Edit: Po několika dalších projekcích stahuju hodnocení. Labuť je bohužel o dost plošší než vynikající a poněkud nedoceněný Wrestler.

José Antonio! Ach ach! 0% - 100% přímo úměrné stupni masochismu.