Mefistofelle

Je to pohádka? Je to horor? A pokud to není ani jedno, co to teda je? Tohle jsou otázky, které jsem si po celou dobu sledování pokládala a ke konci jsem došla k názoru, že je to překvapivě dobře fungující syntéza obou žánrů, která vám dá poznat, že hranice mezi nimi není vždy jasně daná. Vizuálně je to naprosto odzbrojující, na jednu stranu barevné, veselé a jaksi "přeslazené" a místy zase temné a skoro šedivé. Popravdě, málokdy se vidí něco tak zvláštního. Když pomineme uměleckou stránku a zaměříme se na děj, opět budu pět chválu, protože klasický pohádkový motiv zde byl zpracován opravduoriginálním a poutavým způsobem. Jediné, co jsem zde schopna vytknout, je až příliš dlouhá stopáž. Henjelgwa Geuretel ale rozhodně stojí za zhlédnutí.

Filmy o vlkodlacích nemám ráda a tenhle kousek můj názor opravdu nezměnil, spíše naopak. Začátek sice vypadá docela slibně a tak jsem začínala být ráda, že jsem si to nakonec pustila, ale jakmile se na obrazovce objevil vlkodlak a děj začal být akčnější, šlo všechno do kytek. Trikově je to hodně špatně zvládnuté, vlkodlak připomínal spíše přerostlého mončičáka a způsob, kterým likvidoval své oběti, mi přišel jako vrchol žánrového klišé. Do toho si zakombinujte spoustu trapných hlášek, přidejte scény, které nechtěně parodují celý film, a máte něco, co vás místy dost pobaví, ale ne tím způsobem, jakým to tvůrci původně zamýšleli. K dobru můžu filmu přičíst snad jedině sympatické sourozenecké duo a zvlášť Christinu Ricci, která se mi zde docela líbila.

Na tenhle film jsem byla hodně zvědavá, a vzhledem k tomu, že jsem od začátku neočekávala výrazně nadprůměrnou zábavu, nebyla jsem zklamaná. Thajský exploitation vypráví o ženě, která měla poněkud pohnuté dětství poznamenané týráním a v důsledku toho zešílela a rozhodla se, že svůj skomírající byznys oživí servírováním lidského masa v polévce. Gore scénky z přítomnosti se střídají s flashbackovými prostřihy na dětství šílené vražedkyně. Prostředí, ve kterém se vše odehrává, se evropskému divákovi jeví jako exotické a i když má film spoustu slabých scén, svou nevšedností to vyrovnává a nedá se říci, že bych se u toho nudila. Co se brutálních scén týče, není to sice vrchol humusu, ale slabší povahy by to rozdejchat nemusely. Vraždí a porcuje se tu téměř vším, co je po ruce, a v polévce tak skončí i mafiání, kteří se velmi nemoudře pokouší hlavní hrdinku vydírat. Konec je sice poněkud chaotický, ale dojem mi výrazněji nepokazil. Zbývá dodat, že Meat Grinder je opravdu příhodný název:).

Kansen je v rámci subžánru nový vítr a snaží se nestavět na zaběhnutých schématech. Ne, zde skutečně neuvidíte dlouhovlasé duchy mrtvých ženských, tady uvidíte lidi nakažené infekcí, která mění jejich části těl na sliz. Prostředí nemocnice je navíc docela nosné pro budování strachu a tak jsem se místy skoro i bála. Co však vnímám jako negativum je relativní nedostatek akce a zbytečně protahované scény bez obsahu. Na druhou stranu beru v úvahu, že tohle už zkrátka u japonských hororů můžu očekávat... Co říci závěrem? Jsem sice ráda, že se Japončíci po dlouhé době pokusili vyjít s něčím, co se vymyká jejich obvyklé tvorbě, ale výsledek není takový, aby mě vyloženě nadchl.

Další ze série mnoha japonských duchařin, která nenadchne ani neurazí. Námět a zápletka nejsou nic originálního a vše běží v zaběhnutých (a taky místy už dost okoukaných) kolejích. Dá se v podastatě říci, že pro někoho, kdo je v asijských hororech zběhlý, to nic nového nemůže přinést, zatímco pro toho, kdo se s asijskou produkcí setkává poprvé, je to maximálně dost nevšední zážitek. Pár lekaček docela ujde, herecké obsazení je průměrné a atmosféra zde sem tam taky je. A i když závěr byl dost nepovedený, dávám 3*, protože se nejedná o debilitu, u které byste se vyloženě nudili.

Pár lekaček, pseudomystika a záběry na kalhotky hlavní hrdinky nejsou recept na dobrý horor, ale to tvůrci očividně moc neřešili. Celý film na mě celou dobu působil jako prvoplánovitá zábava pro nenáročného diváka, ideálně patnáctiletá děcka, která mají po odjezdu rodičů na dovolenou celý byt pro sebe a nevědí co s načatým večerem. Příběhově to nic nového nepřináší, prvky nacistické mystiky zde působí chaoticky a jaksi nepatřičně a výraznější herecký výkon byste zde hledali marně (Gary Oldmane, co to má být???). Zkrátka a dobře - u většiny scén jsem se buď nudila nebo skládala hlavu do dlaní nad mírou jejich trapnosti a žánrového klišé. Pár světlejších momentů to už nespraví, hodnotím jako podprůměr.

Silent Hill je jeden z mých nejoblíbenějších hororů. Ne, že by byl kdovíjak netradiční nebo režisérsky a scénáristicky brilantní, ale má takové zvláštní kouzlo tkvící v atmosféře, které jen tak u nějakého dalšího hororu nenajdete. Námět je poměrně zajímavý, zvlášť se mi ale líbilo vyobrazení vylidněného města obývaného křesťansky fanatickými přeživšími a sem tam nějakým skutečně odporným mostrem. "Probliky" do temnější podoby města jsou pak kapitola sama o sobě... ten "druhý" svět je skutečně působivý svou děsivostí. Je tu pár na nervy hrajících scén - pronásledování hlavní hrdiny očazenými dětičkami, škola a únik před chlápkem s pyramidou na hlavě, nemocnice v závěrečné části filmu. A co negativa? Počítačové hry zásadně nehraju a tak nemůžu srovnávat, jak moc se film podobá své herní verzi. Co však už můžu říct určitě je, že děj zde má až moc herní schéma. Rozumějte tím to, že jednotlivé posuny v ději, resp. v hledání ztraceného dítěte prostřednictvím různých indicií mají charakter herních levelů a to mi občas trochu vadilo. Myslím, že v tomhle směru se mohli tvůrci trochu víc utrhnout ze řetězu a zapomenout, že první Silent Hill byl hra.

Bylo jen otázkou času, kdy se Jeffrey Dahmer, kanibal, nekrofil a jeden z nejbrutálnějších sériových vrahů americké historie, dočká filmu, který se bude věnovat jemu a jeho činům. V tomto případě je kladen důraz jak na Jeffreyho vývoj jakožto vraha tak na jeho psychický stav v dobách, kdy páchal své nejbrutálnější vraždy. Ačkoliv se nejedná o doslovnou biografii, může si průměrný divák udělat reálnou představu o tom, jaký Jeffrey Dahmer ve skutečnosti opravdu byl, čímž se u mě splnila jedna z věcí, které od podobných filmů očekávám. Základní dějová linka ukazující nám vraha, který si do bytu nalákal svou další oběť, je prokládána scénami z jeho dětství a raného mládí. K vidění je tedy nejen Jeffreyho první vražda, ale i jeho "řádění" v gayklubech, kde za pomocí prášků uspával a následně znásilňoval gaye, kteří měli tu smůlu a dali se s ním do řeči. Po technické stránce je film natočen naprosto průměrným způsobem a jediný herec, který stojí za povšimnutí, je Jeremy Renner, který je ještě navíc skutečnému vrahovi vzhledově opravdu dost podobný. Co mně osobně přišlo jako škoda je fakt, že do filmu nebylo zařazeno Jeffreyho zatčení, popřípadě vyšetřování a soud.

S avantagrdními a netradičním způsobem natočenými filmy nemám problém, ale v tomto případě mi to vysloveně vadilo. Což o to, natočit příběh o vrahovi podobným způsobem je samo o sobě výzva a určitý potenciál zde byl, ale nepovedlo se to tak, jak bych si bývala představovala. Samotná postava vraha je velmi věrohodně zpracovaná, nejedná se o žádného slasherového super-násilníka co kosí všechno, na co narazí (ne, že by takové postavy byly špatné, naopak:)), ale o obyčejného chlápka. Stejně tak jako tomu je ve velmi podobném filmu Schramm, je zde projevena určitá snaha o náhled do duše šíleného člověka, což se místy daří a místy zase ne. Děj je zde redukován jen na nejnutnější minimum, dialogy také a celkové ladění filmu je silně depresivní a temné. Násilí, brutalitu nebo dokonce hororové prvky zde moc neočekávejte, v tomto směru je film doce střídmý a ani se prostřednictvím těchto prvků na diváka zapůsobit nesnaží... zde jde o realistické zobrazení příběhu o šílenství, nejedná se o horor v klasickém slova smyslu. Jako největší slabinu vidím značně přetaženou stopáž, která se projevuje zejména velkým množstvím prakticky bezobsažných a šíleně dlouhých scén. Něco takového mi přijde vyloženě zbytečné a velmi to odpoutávalo mou pozornost. Závěrem bych dodala, že kromě depky to ve mně nic moc nezanechalo a žádný silný dojem to na mě skutečně neudělalo...

V době, kdy jsem se chystala do kina na Fontánu, jsem ještě nevěděla, jaké emotivní a hluboce zasahující filmy Darren Aronofsky točí a tak mě tenhle filmový zážitek naprosto vyvedl z míry. Po skončení projekce jsem měla pocit, jako by mě přejel vlak. Fontána je film, pro který je nejlepším adjektivem slovo KRÁSNÝ. Ano, je to krásný vizuální zážitek od začátku až do konce. Hugh Jackman a Rachel Weisz hrají úžasně, kamera doslova dělá divy svými close-up záběry a vše podbarvuje nádherná hudba Clinta Mansella. Děj je rozdělen do tří se sebou navzájem souvisejících úrovní a la minulost-současnost-budoucnost, které vás sice na začátku budou pěkně mást, ale ke konci se vše složí dohromady v kompaktní celek. A navíc, výbušnější směs emocí jen tak někde nanajdete. Fontána není film, určený k zaplácnutí nudného odpoledne, je to něco, nad čím budete ještě hodně dlouho přemýšlet. Víc slov nemám, skládám Aranofskymu hlubokou poklonu.