Vladajsoucna

Geniální groteskní podobenství o nevypočítatelné povaze (nejen) malého českého člověka.

Formanovská klasika, tentokrát bez Ondříčkovy kamery, zato se všemi atributy umělecky hodnotného díla české nové vlny. Mimořádně zábavný pohled na generační střet mezi bloudícími mládežníky a upjatými tatíky, který se odehrává v uvolněné atmosféře semaforských 60. let (hudba Jiří Šlitr, zpěv a představitel Ládi Pavel Sedláček), avšak jeho výpověď je nadčasová (Papouškova předloha se ostatně odehrává koncem 40. let). Podobně humorný, herecky a neherecky skvostně obsazený (Pucholt, Vostrčil) a přitom autentický snímek stejného tematického ražení bychom v dnešním filmu marně hledali. Ahóóój!

Ano, lze přijmout námitky například A.J. Liehma, že Formanovy Vlasy jsou jen komerčnějším a politicky korektnějším výtažkem z originálu. Ale i to, co z něj ve filmu zůstalo a co Forman obratně zaranžoval se svým typickým smyslem pro tragikomiku, ironii a autenticitu, prostě stojí za to. Celý závěr, hlavně ta část s nechtěným odletem do Vietnamu, kdy vojáci vpochodují do vnitřku letadla, jakési "temnoty smrti", je i přes svou ostentativní symboličnost a patetičnost stručně řečeno úžasný. Takže filmu pak odpustíme i řadu vatovitých pěveckých čísel (Black Boys), nevýraznou představitelku Dony, "šestnácky a panny"; a také fakt, že třeba ta původní ostře protisystémová píseň pěvecky uhrančivé černošky je zde podána jen jako krotký projev odsudku nezodpovědného partnera. Ondříček dokázal filmu optikou 70. let vtisknout přesvědčivou atmosféru sklonku bouřliváckých let šedesátých i bez laciného obrazového psychedelizování, jaké by se od tohoto filmu prvoplánově čekalo. Sám si po pár letech vyzkoušel, jaké je to snímat hipíky v českém normalizačním snímku podle Karla Čapka. :D Viz Temné slunce.

Úchvatná výpravná podívaná o již od dětství privilegovaném člověku, procházejícím jedním mizerným režimem za druhým. Bertolucci, známý levičák, zde nesleduje realitu v žádném případě antikomunistickou optikou. I přes krutosti, kterých se maoistické gardy dopustily, byl pokrok od archaické feudální společnosti k modernímu, byť demokraticky deficitnímu státu nezvratný. Dějiny jsou střetem tragédií, které někdy mají svůj přirozený smysl, ale i pozitivní východisko. Je však stále co měnit a reformovat. Někdejší čínský císař, který začínal svou kariéru jako dětská loutka na trůně, se nakonec našel jako obyčejný zahradník, ač se k této profesi dostal nikoliv na základě svého rozhodnutí. Film byl u nás uveden v kinech už v březnu 1989 a sám se mohl natáčet v tzv. Zakázaném městě. To vyvrací všechny kecy pravičáků, že socialismus to jen nepohyblivý diktátorský monolit. Poslední císař je kromě strhujícího příběhu také pozoruhodný tím, jak se mu podařilo vtěsnat vedle sebe masové historické scény s psychologicky věrohodnými komorními výjevy. Není to tedy žádná typická spilbeargovská přehlídka efektů za každou cenu. Výprava, kostýmy, kamera, hudba i civilní herecké výkony zkrátka tvoří naprosto dokonalý, jímavý a přitom nikoliv pateticky doslovný celek. Pochvalu si zaslouží i skvělý předlistopadový kinodabing (Preiss, Adamovská, Munzar), který naštěstí několik uváděla i Nová Cinema. Pochvalu si však nezaslouží druhý, typicky devadesátkově rychlokvašný dabing, který bohužel vyšel i na DVD.

Tentokrát poněkud zdlouhavé, méně přesvědčivé, i když stále ideově zásadní kino morálního neklidu. Film skončil pro své politicky škodlivé téma (rok 1968 a vyhazovy studentů) na 4 roky v trezoru, takže se objevil až v době krátkého oteplení po vzniku hnutí Solidarita. Proto poněkud zapadl, ačkoliv režisér jej točil ve stejnou dobu jako Wajda Člověka z mramoru a navíc je to právě on, kdo termín kino morálního neklidu vymyslel.

Film, pokládaný za první příspěvek tzv. polského kina morálního neklidu (polské obdoby české nové vlny, jíž se výrazně inspirovalo). Na modelovém příběhu odlišných etických přístupů dvou vysokoškolských pedagogů se zrcadlí rozkládající se polská společnost 70. let. Filmařsky jako obvykle u PKMN tradiční, bez žádných pokusů o kouzlení obrazem, zato působivé svým z hlediska postmoderny trošku zastaralým myšlenkovým pojetím (dobro versus zlo) a kvalitními hereckými výkony.

Úlisně skvostný Hrušínský, Milotova psychedelická kamera, tradiční Herzův sklon k bizarnímu černému humoru - zatraceně působivá adaptace skvělé Fuksovy předlohy o fašismu v nás.

Zřejmě nejlepší horor všech dob. Přelomový titul, který následoval bezpočet napodobenin, z nichž přirozeně žádná se originálu nedokázala vyrovnat (o stupidním druhém díle raději nemluvě). Je ovšem sympatické, že po vzoru Blair Witch se řada filmařů přece jen odhodlala, byť neúspěšně, k progresivnímu hororovému stylu, který se projevuje vykreslováním čistokrevné hrůzy na plátně pomocí úsporných paradokumentárních prostředků a nikoliv předraženými zvláštními efekty. Největší hrůza pramení z toho, co nevidíme. To tvůrci velmi dobře pochopili, takže i 11 let po svém uvedení film působí děsivě.

Co dodat, jde o jedno z největších děl filmové historie, které se právem promítá snad na všech filmových školách na světě. Geniální vizionář Ejzenštejn po Griffithovi a jeho mystice obrazu naplno obdařil kinematografii mystikou střihu. Montáž Křižníku je pečlivě zkompovaná, expresivně dialektická, asociativní. Kamera celý děj, spočívající v revolučním hnutí mas proti diktátu feudální menšiny, snímá z dodnes fascinujících poloh.

Mádl, Issová a Zelenka jako symboly naprosté degradace české kulturní fronty. Důkaz, že každý zhovadilý systém, ať už jde o stalinismus, kapitalismus a jeho zlobivého synka fašismus, dokáže učinit z určitého počtu lidí naprosté podlidi. Je jedno, zda to udělá slibem velkého obnosu peněz či prostou manipulací. Je tragické, že zpitomělá mládež na něco takového slyší.