Vladajsoucna

Opravdový, rizí surrealismus na plátně, bez jakýchkoli stop logiky, racionality a také, na což zde intelektuální teoretici tlachající nad každým rádobyhlubokým nesmyslem zapomínají, bez předem zamýšlené symboliky. Vše, co si Dalí s Buňuelem společně vymysleli, se dostalo do filmu, aniž by si lámali hlavu, proč to tam dávají a jaký to má smysl. Andaluský pes je tím nejautentičtějším záznamem intuitivní umělecké tvorby. Žádný další filmař včetně Buňuela už takto svobodný film nenatočil...

Jsem potěšen! Nad současným hororovým hlavním proudem by kdekdo lámal hůl, ale tohle je snímek, který přes všechna obvyklá klišé (bez kterých se horor zkrátka neobejde) a údajnou nepůvodnost příběhu, rehabilituje takové pojmy žánru, jako je nervy drásající atmosféra v tísnivém omezeném prostoru, skutečně děsivé lekačky a fešná hlavní hrdinka (na Liv Tyler se opravdu hezky kouká, i když tady nemá co hrát). Je třeba zatleskat režisérovi, že se rozhodl neodhalit pravou identitu titulních zloduchů a vykašlat se na jednu z největších žánrových banalit, jako je happy end!

Skvostná parodie s výborně prokreslenou hororovou atmosférou, geniálním scénářem přeplněným nejrůznějšími brdečkovskými bizarnostmi a špičkovým hereckým obsazením. Co více si přát?

"Ze všech forem umění je pro nás nejdůležitější film", prohlásil Lenin. A právě tvůrci jako Vertov skutečně dokázali, proč takto film brát i třeba z nebolševických pozic. Vertov navázal na Ejznštejnův revoluční styl montáže, ještě víc zintenzivnil jeho dynamiku a prosadil je v dokumentárním filmu bez známek potěmkinovského epického patosu a komentujících mezititulků. Jeho "kino-oko" využívá všech druhů experimentálních postupů od ostrého střihu přes zrychlené záběry po animaci, aby jím zachytilo tehdejší každodenní kvas v SSSR z často deformovaných, ale o to více fascinujících úhlů. To Stalin po počáteční toleranci už takovéto "avantgardní výstřelky" zatrhl. Až příliš svým uměleckým převyšovaly rámec tzv. socialistického realismu, který ve skutečnosti nebyl ani realistický, ani opravdově socialistický.

Magnoliovská mozaika z jednoho z nejvýbušnějších roků 20. století, která sice kvalit Andersonova veledíla nedosahuje, přesto jde v rámci hollywoodské produkce posledních let o velmi příjemný zážitek. Bylo by to i na 5 *, pokud by se Estevez rozhodl dotáhnout jednotlivé osudy hrdinů do větších rozměrů i navzdory dlouhé délce, jako to činil Altman či zmíněný Anderson. Místo toho zvolil "jen" dvouhodinovou délku a tak řada individuálních příběhů postav (například Sharon Stone nebo Anthonyho Hopkinse) vyznívá jen jako načrtnutá skica. Každopádně ale superhvězdné obsazení dopadlo skvěle a Demi Moore coby stárnoucí alkoholická zpěvačka a Christian Slater coby arogantní rasistický šéf hotelového provozu excelují jak nikdy dříve. Sympatická je i zjevná režisérova analogie konce šedesátých let s militaristickým běsněním Bushovy éry, za které film vznikl. Ve filmu zachycené Kennedyho filosofické projevy o míru, sociální spravedlnosti a vzájemném porozumění mají svůj aktuální význam i dnes, ačkoliv je zřejmé, že národem milovaný Bobby by se v prezidentském úřadě nakonec také projevil pouze jako milionářský populista bez skrupulí jako Obama...

Poněkud zdlouhavé a nevzrušivé, ale přece jen slušný přepis Orwellova legendárního románu. Ze zobrazení moderní profízlované diktatury jde skutečně hrůza. Popis velmoci zvané Oceánie se hodí na technicky pokročilý fašismus, rozhodně ne beztřídní komunismus, natožpak socialismus, jehož byl Orwell naopak zásadovým stoupencem. Jak jinak lze vysvětlit, že obyvatelstvo Oceánie tvoří z 85 % zbídačovaní proléti (tedy proletariát), opovrhovaní všehoschopnou 2 % menšinou představitelů Strany? Jinak v knize i ve filmu zmapované mechanismy totality přesně sedí i na stalinismus (především závěrečná mučící procedura "ideozločince" se jako vejce vejci podobá vykonstruovaným urválkovinám 50.let). Je to dáno tím, že jakákoliv totalita je zrůdná a má vždy své totožné úkazy. Vznešené ideály jdou stranou, hlavní je neomezená moc. John Hurt si opět zahrál poctivého člověka-oběť (po Vetřelci a Sloním muži), jeho postava je přímým zrcadlovým odrazem dusivé šedivé reality, ve které se nachází a která ho ubíjí (v závěru i doslova a to pěkně nechutně). Bohužel právě jemu škodí ona rozvláčnost filmu, není moc času se s ním ztotožnit a celkový psychologický profil jeho hrdiny není dostatečně vykreslen (prostě se při adaptaci objemné předlohy až příliš škrtalo). Stále ale jde o dobrý herecký výkon, potěší, že Hurt není příliš velký krasavec, takže působí daleko uvěřitelněji než kdyby se jeho role ujal nějaký hollywoodský seladon. Nadchne výkon nepříliš známé Suzanny Hamilton, jež ztvárnila hrdinovu famme fatale jakožto zralou atraktivní ženu s dívčí tváří, svou erotickou oduševnělostí ostře kontrastující uniformovanému okolí. A coby největší herecký magnet filmu zde samozřejmě funguje Richard Burton, který si svého chladnokrevného představitele kruté moci užívá plnými doušky, jako kdyby to byla jeho poslední role (a také bohužel byla). Z herců ještě stojí za zmínku Gregor Fischer, u nás známý jen díky sitkomu Plešoun, laciné australské napodobenině Mr. Beana. Jeho človíček, úslužně se podřizujícímu oceánské totalitě natolik, až se stane její další nevinnou obětí, je rozsahem malá, avšak skvěle zahraná tragikomická etuda.

Ne tak umělecky hypnotizující jako Zvětšenina a Noc, ale stále velmi sugestivní Antonioniho snímek z jeho tzv. tetralogie citů. Skrze postavu Ženy (typově dokonalá Monika Vittiová ještě bez brýlí) potácející se od jedné milenecké krize k druhé zachycuje Antonioni celkový rozklad měšťácké italské společnosti počátku 60. let. Jakkoliv režisérův skeptický pohled je zřejmý, přece jen zde stále svítá jakás takás naděje, že lidstvo se obrátí k vyšším cílům než jen k hrabivému skotačení na burze a bezcílnému navazování milostných vztahů bez skutečné lásky. Přesto jako určité memento mori je film zakončen depresivní montáží záběrů ze "zatemňujícího" se města, světa, v němž jakoby všechno ztratilo smysl.

U Hodináře byla režisérovi zřejmě vytýkána značná nesrozumitelnost děje, proto se ve svém dalším (a posledním) filmu pokusil o crazy humor v daleko diváčtějším balení. Kouzlo dadaismu předchozího snímku tak zcela vyprchalo a výsledek je jen trapný a těžkopádný jako ty nejslabší italské série se Spancerem a Hillem. Jednu * dávám jen za několik slibných ujetých momentů, ze kterých mohl režisér vyčerpat více, ale neučinil tak.

Jako kdyby to točil Godard a zdegenerovalo mu to v přebujelou koláž estrádních výstupů. Záleží na tom, nakolik se divák připraví na tuto záležitost. Jestli bude chtít vidět vtipnou českou komedii, bude zhnusen. Jestli bude chtít vidět silvestrovskou estrádu na plátně, bude trochu zmaten až dynamickým, skoro až klipovitým stylem montáže. Když bude chtít sledovat dadaisticko-surrealistickou podívanou z doby hluboké normalizace, bude místy zklamán (intelektuální podtext Anděla zkázy zde nenajdeme), místy nadšen (například těmi trotly s "harmoniem"), místy bude tápat, jak vůbec film ohodnotit. A nakonec jako třeba já udělí kompromisní 3*. Ale jen si vezměte už titulkovou listinu - Lasica, Sobota, Švankmajerova animace, Steigerwaldovo autorství dialogů (jako kdyby z jeho mladofrontovních slátanin vypadly), Mišík, Liška a Buchvaldek v jednom filmu. To je ale fakt surrealismus!

Na 60. léta obsahově velmi jednoduchý, přesto velice silný film o rozmarech mládí a konečnosti stáří. Vávra se na natáčení adaptace Hrubínovy volně autobiografické básně ve filmovém štábu obklopil výhradně mladými lidmi a jakoby omládl i sám. Na filmu to je vidět. Barlova obrazová koncepce je úžasná stejně jako přirozené herectví Hanzlíka a Cigánové. Dnešní Brabcové by z předlohy udělali reklamní kýč, Vávra se nebál poskytnout velký prostor i obrovsky hluboké a z filmového středního proudu se vymykající postavě Dědečka, který už vidí jen mrtvé. Stálo to za to.