Kaka

Pětka už ztrácí tempo a recykluje stále ty stejné komponenty zas a znova dokola. Jsou tu postavy které máme rádi i nad kterými kroutíme hlavou, ale pracovat stále se stejnými narativy a twisty už je na popáté i tak trochu divoké. Uprostřed je to jeden zacyklený kolotoč plků a nezáživných schůzek. Sice konec trochu zrychlí a zatraktivní tuhle divokou hru na kočku a na myš, ale některé motivace postav jsou přinejmenším diskutabilní a některé twisty z kategorie snů. Kýžený efekt to asi má, ale místy je z toho pěkné scifi.

Finále překvapivě civilní, emocionální a zároveň s přípravou pro pokračování. Už se tady tahalo za strunky příliš, ale závěrečné rozuzlení je vyloženě pro diváky, respektive skalní fandy.

Dosud jediná epizoda šestky, která měla pointu, reálné rámce našeho světa a skvělou zápletku.

Dobrá psychologie postav. Konečně se začínají vybarvovat v té změti dialogové vaty a pochybných motivací postavy tak, jak by to bylo uvěřitelné v reálném světě plném reálných lidí. Ovšem pěti minutová scéna vaření byla buď totálně WTF a nějaké guilty pleasure tvůrců, nebo to byl tak sofistikovaný jinotaj, že se mi něco uniklo.

Stačilo by bohatě, kdyby se 55 minut smrsklo do závěrečných pěti, kde se stane všechno podstatné.  To nekonečně monotónní žvanění je místy už pro diváka skutečně únavné.

Dlouhá pauza byla extrémně znát. Paul Giamatti zestárl za rok tak o 5 let a je to na něm extrémně vidět. Z průbojného obtloustlého úředníka je to šedivý děda s dobrem v očích. Ze všeho nejvíc na osmičce potěší narážka na slavný Heat, jinak jsou ty twisty pletené horkou jehlou bez hlubší návaznosti a konsekvence.

Absolutně nevzrušivá, unuděná konverzačka. Sedmička je k nerozeznání od vlastně jakéhokoliv prostředního dílu téhle série. A postavy, které tomu umí dát šťávu tam buď jsou velmi málo, nebo nemají moc do hrát.

Slabší odvar Oceans Eleven, kde Paul Giamatti nemá šmrnc Andyho Garcii ani z vlaku a Clooneymu s Pittem mohou zdejší kluci taky tak akorát zamávat do televize. Ty zvraty a rádoby napínavá zápletka už je ke konci vlastně docela vtipný overkill.

Postava Wendy Rhoades je v pětce snad možná i nejzajímavější ze všech. Prožívá uvěřitelné, reálné situace, zvraty a emocionální roviny. Ostatní nestojí za řeč, to je zajetá rutina, která neurazí, ale ani nenadchne.

Epizoda krátkých a vlastně i zbytečných schůzek, kde si hlavní protagonisté obvykle řeknou pět a půl věty, načež rozjede svou práci střihač a následuje další podobná scéna na jiném místě, ale podobné koncepce a takhle jedeme celou kaskádu po většinu času. Kdyby hlavní postavy používaly telefon, tak má daný díl tak 15 minut a bylo by to vlastně úplně o ničem. Wendy a její psychologický rozbor je jakž takž ucházející, zbytek jenom prošumí.