Moje oblíbené filmy

• Babettina hostina (1987) Když jsem na sklonku puberty viděl Babettinu hostinu poprvé, zdála se mi být docela milým filmem skoro o ničem. Tehdy jsem však byl adolescentní ucho zmítané různými módními intelektuálními trendy, a není tedy divu, že mi moudrost skrytá v prostotě nic neříkala. Až později s dalšími zhlédnutími jsem začal nacházet nové a nové symbolické roviny příběhu, který opravdu není jen úsměvnou historkou o jedné slavnostní večeři, ale především obrazem těch nejdůležitějších duchovních pravd. Babettina hostina je snímkem o milosti, o eucharistii, o pokoře, o radosti, o vtělení, o kráse stvořeného světa, o prvenství těch posledních... Můžu se jím sytit stále.

• Pokání (1984) Čím je který film mému srdci dražší, tím hůře se k němu píše stručný komentář. Tento je mému srdci možná nejdražší, nebudu k němu psát nic, jen: okuste a vizte jedno z nejhlubších filmových podobenství o totalitní moci, vině a pokání.

• Mise (1986) První a druhá půle filmu spolu souvisí jen úzce, obě jsou však úžasné. Ta první ukazuje osobní příběh viny a pokání, cestu ze tmy do světla, která jako by ztělesňovala samu esenci Duchovních cvičení sv. Ignáce Loyoly. Druhá polovina se odehrává v širším plánu a věrně líčí skutečné osudy jezuitských misií v Paraguayi, jež se staly obětí mocenských her evropské politiky. Postoje představitelů církve k tomuto bezpráví jsou ukázány komplexně a mají zde svá zosobnění: od biskupa, který ví, že bude muset obětovat misie ve jménu přežití řádu a udržení moci Vatikánu, ale zároveň trpí pod tíhou zodpovědnosti, přes idealistického kněze, který odmítne poslušnost představeným i otevřený boj proti mocnostem tohoto světa (věda, že by se tak zpronevěřil svému povolání) až po jezuity, kteří nakonec vezmou ve jménu spravedlnosti pušku do ruky. Je to film, o němž se dá nejen dlouho přemýšlet, ale který je díky výtečné hudbě, kameře a výpravě pastvou i pro smysly.

• Život je krásný (1946) Přiměl jsem před časem sestru, aby se se mnou na tento film - jeden z mých nejmilejších - podívala. Svůj zážitek zhodnotila asi těmito slovy: "Hezké, škoda, že je to jen taková pohádka." A ona to skutečně v jistém smyslu pohádka je - pokud však to slovo chápeme jako označení pro příběh o základních pravdách a ne jako termín pro neskutečnou báchorku. "Život je krásný" ukrývá pod vrstvou hladivého vánočního sentimentu mnoho moudrosti - třeba tu, že velikost lidského života není poměřována velikostí snů a úspěšností jejich realizace, ale naopak schopností umenšít se před druhými lidmi a před jejich potřebami v poušti všedního dne. Selhání není, když se nám nepodaří naše vzdálené ideály uskutečnit, ale když na cestě za jejich realizací přehlédneme člověka ve své blízkosti. George Bailey celý život ustupoval ze svých představ a nakonec mu bylo dáno, aby poznal, jak jeho rozhodnutí skrytě měnila svět k lepšímu. Jeho postavu si před sebe chci klást jako vzor a snímek, v němž vystupuje, považuji za jeden z duchovně nejvíce povznášejících počinů v dějinách filmu, za skutečný zázrak.

• Unaveni sluncem (1994) Zdrcující svědectví o hrůzách stalinismu, drama o lásce a zradě, povzdech nad prchavým pokiojem prosluněných letních odpolední i nad ztrátou dětství. Herecké výkony, malé i velké, jsou skvělé a nejlepší je ta nejmenší - Naďa. Po všech stránkách výtečné dílo.

• Strom života (2011) Po tomto filmu by měla v kině zůstat světla zhasnutá ještě alespoň hodinu. (...) (…) Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na film podruhé. Pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát začali ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině. A přitom Strom života není složitý snímek: naopak, pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job. Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky… Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.

• Strom na dřeváky (1978) Je snadné vylíčit předindustriální venkov jako zidealizovanou selanku, je snadné jej také naopak vypodobnit jako svět útlaku a náboženského tmářství již dávno smetený pokrokem. Olmi se nepouští ani jednou z těchto ošidných cest, ale ukazuje život rolníků s opravdovým vcítěním, v duchu "soucitného realismu". Děj nechává plynout jen pomalu, jeho film je spíše básní než prózou (a k poezii je zvláště těžké psát komentáře). Vizuální - spíše bych měl říci "obrazová" - a hudební stránka nemají chybu. Jednotlivé záběry jsem doslova hltal, a i když se zrovna nic nedělo, přál jsem si, aby trvaly déle. Krásná je však nejen forma - tento snímek má totiž srdce a dává divákovi vsoupit do světa svých hrdinů a sdílet jej s úctou a obdivem. Kdo měl to štěstí a ocitl se někdy na onom "odvěkém" katolickém venkově, který dosud v ostrůvcích přežívá na východním Slovensku, v Rumunsku a jinde daleko od Bruselu, tomu život lidí z Olmiho snímku bude podivuhodně známý. Člověk je přitom nucen zpokornět a uvědomit si, jak ošidné slovo je pokrok. Kam jsme vlastně pokročili? Namísto radosti a bolesti známe dnes zábavu a nudu. Lépe si žijeme, ale určitě nežijeme lépe. V očích rolníků z tohoto filmu (a také těch slovenských, které znám ze zapadlých rumunských kopců) je - bez všeho romantického přikrášlování - tolik pokory, trpělivosti, čistoty, úžasu a moudrosti, že srdce potom ani neví, zda nad tím jásat, anebo podlehnout sklíčenosti nad světem, v němž žijeme (či spíše nad způsobem, jakým v něm žijeme). Sentimentální návraty do minulosti sice nejsou pro dnešek lékem, to však neznamená, že se není možné od pradědů lecčemus učit: třebas víře a naději a také té největší - lásce. Anebo tomu, jak se může každý okamžik života stávat modlitbou.

• Ztraceno v překladu (2003) Citlivě, smutně i vtipně o lidském bezdomovectví ve světě, o krizi středního věku a o nenaplnitelných láskách. Jeden z těch filmů, které se nedají převést do slov.

• Barmská harfa (1956) Krásný, podivuhodný film o osudech několika japonských vojáků v Barmě těsně po skončení 2. světové války. Téma však může klamat - ačkoliv tu totiž válka a smrt nezůstanou stranou, snímek je o něčem jiném, vlastně o mnoha věcech. Těžko jej vystihnout. Vypráví o hudbě přemáhající hranice, o nových začátcích a o smíření. Vypráví o dobru a činí to věrohodně, což je strašně těžké, pro padlého člověka mnohem těžší než ukázat zlo. Vypráví také o touze silnější než je touha po domově, o zvláštním převratu v lidském srdci, jejž bychom v křesťanském kontextu a západním slovníkem snad mohli nazvat "povoláním k zasvěcenému životu."

• Člověk pro každé počasí (1966) Duchovní i umělecká potrava první kategorie. Podle výtečné divadelní hry ještě lepší film. Postava Thomase Mora je natolik charismatická, že přímo vybízí k následování a k revizi vlastních hodnot. Takových filmových hrdinů jsem potkal jen málo (snad ještě George Baileyho z "It´s A Wonderful Life" a Babette z "Babettiny hostiny".)