IdaHutt

Výtvarně nádherné, zemitě ruské a morálním poselstvím velmi silné. Dílo ve mně při zhlédnutí nyní ve zralém věku vzbudilo řadu aktuálních asociací. Chtivá, arogantní, neuvěřitelně hloupá a neuvěřitelně zpupná stařena mi svým chováním připomněla současnou svoloč typu "šéfky" Nory Mojsejové.

Nevím, jak by na mě snímek působil dneska. Jako malá jsem však tento kouzelný film viděla minimálně třikrát - a od té doby sním o letu balónem, i když trpím hrůzou z výšek. Takže - při respektování historického pohledu - navždy už nezapomenutelný film mého dětství.

Na rozdíl od uživatele NGP si naopak myslím, že film vysoce boduje právě tím, že velice ústrojně dokázal na realtivně malé ploše spojit faktory ryze soukromé s faktory ryze společenskými, neboť oboje sehrálo svou roli jak v Puškinově životě, tak v Puškinově smrti. Puškin byl nejenom básník, ale - a to stejnou měrou - i společenský fenomén, společenský činitel, aktivně ovlivňující dění v ruské literatuře, do níž vrátil bohatý národní jazyk, a následně silně zapůsobil i na názory ve vzdělaných vrstvách ruské společnosti. A nelze zapomínat na jeho spojení s děkabristy i např. na roky jeho vyhnanství mimo centrum. Puškin byl poeta-rebelant a člověk politický. Film se nesoustředí na Puškina, nýbrž na okolnosti jeho tragického konce, nejde o tradiční životopisný snímek ("narodil se..., napsal..., umřel..."). Navíc je třeba vzít v úvahu, že Puškina ruští diváci (jde přece o ruský film!) znají patrně mnohem lépe nežli dnešní čeští diváci "svou" Boženu Němcovou, Karla Hynka Máchu, Karla Čapka či Jaroslava Haška... V tomto smyslu by obvyklé vyprávění o "životě a díle" veleslavného národního básníka bylo skutečně nošením dříví do lesa. Naopak obratné a umělecky působivé zmapování všech možných motivů a verzí ohledně osudného souboje s d´Anthésem (pardon, nedaří se mi vložit správnou "opačnou čárku" nad e v jeho jméně) je velikým přínosem i pro Puškinovy ctitele. Sergej Bezrukov v roli Puškina je úžasný, doslova ďábelsky charismatický. Anna Stankina coby jeho manželka Natalja (chybí ve výčtu herců!) dala do postavy opravdu všechno. V epizodní roli paní Karamzinové se zde mihla i sama režisérka Natalja Bondarčuk. Shodou okolností jsem vzápětí po tomto díle mohla vidět snímek o jiném básníkovi od jiné režisérky, konkrétně Bright Star o Johnu Keatsovi od Jane Campion. V nabízejícím se srovnání porazila v daném žánru Natalja Bondarčuk svou kolegyni o dvě koňské délky!

Film mě zklamal, i když je vyprávěn kultivovanou formou. Možná až příliš kultivovanou a příliš nezaujatou, takže působí chladně, odtažitě - v rozporu s tématem, a hlavně v rozporu s city, jež chce rozehrávat na plátně i v divákovi. Co mi však hlavně vadilo, byla sociální neurčitost příběhu - nejasná sociální zakotvenost postav. Ano, sice se zhruba dozvíme, že slečna Fanny je asi dobrá partie, zatímco nemajetný Keats nemůže na ženitbu ani pomyslet. Tubera je v tomto smyslu menší překážkou než prázdné kapsy. Nicméně právě rozdílnost v majetku musela být zdrojem silného konfliktu, zvláště když jedinou kariérou ženy byl výhodný sňatek. Ve snímku je ale tento silný a příběhotvorný rozpor jakoby zahlazen diskrétností okolí, chápavostí matky (!) atd. Tím paradoxně skutečná historická "love story" účinkuje poněkud nakašírovaně a nevěrohodně. A tak nejlepším dílem režisérky pro mě i nadále zůstává Portrét dámy.

Z nosného námětu vznikl, bohužel, průměrný a ničím nepřekvapivý film. Zajímavější než sám Dumas st. (G. Depardieu) je zde skutečně "druhý" Dumas - jeho stínový spoluautor (B. Poelvoorde, jenž si střihl mnohem sympatičtější figuru než např. v Coco Chanel). Zdá se mi, že tvůrci se nedokázali rozhodnout pro jeden žánr, takže dílo rušivě těká mezi historickým dramatem, tragikomedií, komedií, ba i fraškou. Scény se vzbouřenci pak působí jako pěst na oko - či jako exaltovaný výjev z některého Dumasova dobrodružného románu. Ještě jednou škoda nevyužitého tématu.

Zeitgeist roku 1984 si evidentně liboval v hororových snech. Útěk ze sna svým způsobem sumarizuje motivy, jež se staly nosnými tématy jiných soudobých a následných snímků (především první Noční můry v Elm Street). Přímá vývojová linie odtud nepochybně vede až k bombastickému, vizuálně efektnímu, avšak duchovně a morálně už zcela prázdnému Počátku. V tomto srovnání je Útěk ze sna sice z hlediska technických triků skromným, nicméně svým poselstvím závažnějším dílkem.

Metropolis si uchovává svůj význam nejenom z hlediska historie filmu, ale jako silný výtvarný fenomén. Soukromě tak vedle označení pro styl "art déco" používám prostě vyjádření "metropolis" - a hned je jasné, jak daná věc vypadá.

Vynikající zpracování náročného románového díla Thomase Manna. Sáhodlouhé filosofující literární pasáže a rozvláčný způsob vyprávění, na které již často ani zaujatý čtenář nemá dneska dostatek trpělivosti, jsou úspěšně převedeny do filmových obrazů a několika koncentrovaných, vysoce výstižných dialogů a monologů. Přesná kresba charakterů, práce s výmluvnými detaily, dějový spád stavěný na ostře gradovaných epizodách, skvělá výprava a dokonalé vystižení dobové atmosféry - to vše dělá z tohoto snímku majstrštyk, který ani po třiceti letech neztratil nic ze své umělecké ceny. Film ještě zřetelněji nežli román staví na ostrých protikladech nemoci a smrti na straně jedné a na straně druhé až hystericky radostného "užívání" si života ve skleníkových podmínkách luxusního plicního sanatoria ve Švýcarsku v letech před první světovou válkou. Závěrečný dějinný zlom pak rázem rozmetává dosavadní cíle a hodnoty pacientů z Kouzelného vrchu a tváří v tvář nastupující apokalypse znicotňuje jejich osobní zápas s hrozivou chorobou.

Milenec patří k pozdní, leč snad nejbrilantnější próze M. Durasové. Annaudův filmový přepis z této útlé knihy přirozeně vybral souvislou dějovou linii, přičemž dokázal do nejmenších nuancí postihnout rodinné vztahy, deformované nouzí sociální i citovou. Ačkoli při prvním zhlédnutí snímku na diváka nejsilněji zapůsobí milostný příběh věkově, rasově, kulturně a společensky nerovné dvojice, nepochybně si později všimne více právě vztahů "vedlejších" postav. Durasová se s režisérem neshodla ohledně erotických scén, nicméně Annaud plně respektoval literární předlohu a vytvořil mistrovské dílo, které za novelou (či krátkým románem) nikterak nezaostává.

Trochu jsem se bála, aby Končalovskij nezahltil tento kouzelný příběh přílišným množstvím efektů a vkomponováním přehnaně akční fantasy, nicméně celek ukočíroval a dojemný závěr přináší i solidní katarzi. Čajkovského jedinečná hudba z baletu Louskáček, byť "přizpůsobená", zde přece jenom hojně zní - a na konci strhující motiv z 1. klavírního koncertu b moll... Krysácké nácky jsem si vychutnala, zvláště matinku Krysího krále. Prostě, povedlo se, třebaže ne na 100 %.