IdaHutt

Nádherný počin, umělecký i didaktický zároveň. Chcete nenásilnou formou vzbudit u svých dětí zájem o operu? Pusťte jim tohle! A hudbymilovní rodiče si samozřejmě také přijdou na své.

Podle literární předlohy - stejnojmenné povídky Johna Seymoura Sharnika, jež u nás vyšla v kultovní knížce hororových povídek Tichá hrůza.

Tak nevím, zda motiv s Dostojevského Idiotem - tj. s knížkou coby rekvizitou, byl záměrným kličkováním a zametáním příliš jasných stop, nebo naopak trapným omylem a projevem základních nedostatků ve vzdělání. Pokud by tam totiž měl být nějaký odkaz na Dostojevského, pak pochopitelně na jeho román Zločin a trest.

Ukázkový důkaz, že cesta do pekel je dlážděná těmi nejlepšími úmysly. Bolševník se z okrasy zámeckého parku stal hrozbou pro krajinu i lidi. Chrabrý boj českých vesničanů s tímto jedovatým plevelem je doprovázen jeho vývozem německými turisty na německé zahrádky. Ten záběr jsem si skutečně vychutnala. Jako u Čechova se i zde mísí smích s pláčem.

Skvostný kousek. Hledejte na ulozto.cz.

Každý, kdo si přečetl alespoň několik dobových (!!!) literárních děl zachycujících poměry v rakousko-uherské armádě, musí být znechucen touto rádoby filozofující a psychologizující a rádoby "historickou" nadutou šaškárnou. V tomto smyslu stačí odkázat na klasická díla, v prvé řadě román Netrpělivost srdce od Stefana Zweiga či román Pochod Radeckého od Josepha Rotha. Nerespektování některých historických reálií mi vadilo již kdysi u Körnerova stejnojmenného románu. Nevěrohodnost příběhu, trapná neznalost dobových společenských norem, morálky, etikety atd. jsou doslova zoufalé. Dopustím se spoileru (!!!), nicméně oč realističtěji by vyznělo řešení podobné alespoň trochu tomu, jež zvolil např. Theodor Fontane v románu Schach von Wuthenow: traumatizovaný lajtnant by spáchal mesalianci a skutečně se oženil s měšťanskou dcerkou - a k sebevraždě by se odhodlal až po nějaké té chvíli "šťastného" manželství. Mimochodem, jeho vyvolená/nevyvolená (ani on sám asi chudák neví, proč zrovna tahle nána) se zde zvůlí scenáristy chová nejprve jako naivní a zcela bezprizorní děvečka od krav, ačkoli jde o přísně vychovanou slečinku ze spořádané živnostenské rodiny, poté si vede jako poblázněná služtička, jíž však její náhlé "vzplanutí" stěží někdo uvěří, následně se z ní stane vypočítavá a zároveň hloupá intrikánka, aby v samotném závěru hrdě a oddaně lkala u pomníku - no tě bůh! Opravdu, otřesná slátanina!!!

Naprosté zklamání, ba zděšení. Nemohu jinak hodnotit, než jako totální propad. A to bez milosti, jelikož zúčastnění tvůrci, namísto aby využili své velké možnosti, zpackali všechno neuvěřitelným způsobem. Domnívám se, že základní chyba tkví v samotné literární předloze, potažmo ve scénáři. Pokud šlo o "dávno zapomenutý" román, měl nepochybně zůstat i nadále v zapomnění. Nevím, proč si Vladimír Körner vybral právě tuhle vyčpělou pitomost. Škoda námahy, peněz, výpravy, škoda pěkných interiérů a exteriérů, které jenom prohloubily propast mezi působivou vizuální formou a hystericky nabubřelou prázdnotou příběhu.

Jsem hluboce uražena, že se "tvůrci" filmu odvážili své "veledílo" označit za adaptaci Poeovy mistrovské povídky. Z amerického klasika tam nezbylo nic. Jen křestní jméno hlavní hrdinky a báseň bežící během závěrečných titulků. Zbytek je koncentrovaná bolest, když ke slovu přišla pravá americká, ehm "imaginace". Tento výplod je slátaninou celé řady těch nejkonvenčnějších hororových motivů, navíc neorganicky a nelogicky spojených dohromady. Romanovský původ Ligei, i když ve filmu nemá žádný význam, mi vskutku vzal dech, stejně jako ukrajinský sluha Václav (E. Roberts). Pitomost na kvadrát!!!

Film vychází z literární předlohy - tj. ze stejnojmenné slavné románové trilogie od Sigrid Undsetové. Rozsáhlý románový děj, jenž zahrnuje celý Kristinin život až po její stáří a smrt v katolickém klášteře, však snímek redukoval na Kristinino mládí a její osudný milostný a manželský vztah s šlechticem Erlendem. Tato redukce se Ulmannové zdařila i s odpovídajícím zachováním morálního poselství literární předlohy, jejíž vypjatý katolicismus koneckonců přesně vykresluje středověké křesťanské mravní normy.

Bohužel, za dlouhý čas od svého natočení film velice zestárnul, příběh vyčpěl, a ani herecké výkony to již nedokáží zachránit. Filmový jazyk se značně změnil. Opět se tak potvrzuje, že umělecká literatura si v tomto směru může dovolit experimenty bez zásadnější újmy na kvalitě a trvalosti výpovědi, zatímco film vždy velmi riskuje. Durasová, moje literární favoritka (byť ne všemi svými díly), tak zůstává stálicí na literárním nebi, nicméně snímky natočené podle jejích próz (nemluvě o těch, na kterých se přímo podílela) již patří pouze do historie filmu. Výjimku představuje Milenec, vedle Bolesti snad nejlepší Durasové novela. V případě Milence jde však o výjimečné spojení silného autobiografického příběhu s vynikající režií (Annaud) - a jak známo, sama autorka v tomto případě s Annaudovým pojetím zásadně nesouhlasila. Inu, střetly se dva různé světy, respektive dvě různé doby.