Lichty

Elektrické mlze zoufale schází hloubka a scénáristé se dobrou polovinu filmu starají jen o představení postav, které v mnohých případech postrádají význam. Filmu tedy zbývá jen Tommy Lee Jones, který svojí roli starého poldy, nostalgicky vzpomínajícího na minulost, hraje během pěti let už potřetí a francouzská legenda Tavernier s překvapivě neviditelným rukopisem. Zajímavý příběh bohužel podávaný bez duše a vzruchu. Zapomenu na něj přibližně za šestnáct a půl minuty.

Vězeňský burger s bonusovou zápletkou, která přidává lehce naivnímu příběhu potřebný nadhled. Špičkový casting, stupňující se atmosféra a zpěv Chrise Martina, dodávající závěrečným titulkům punc významného filmu. Damien Lewis, který mi v Band of Brothers připadal tak legrační, mě odteď s tím svým ostrým náčiním bude v noci chodit strašit. Brrr...

Až mě mrazí z toho, jak je Shanleyho film jiný, než zbytek letošní filmové produkce. To bohužel nemohu brát úplně jako pozitivum, neboť i přes Hoffmana, Adamsovou a úžasnou Streepovou je celá stopáž Pochyb v podstatě (omlouvám se za ten výraz) o hovně. V divadle to každopádně musí být strhující.

Frank Minna by řekl, že to Alexandre s Julienem rvali přes závit. A já bych s ním souhlasil. První polovina je totiž výborná, ale v okamžiku, kdy by mne uspokojil konec, začne docházet jakákoliv logika a interiér bytu zaplavuje jen zbytečná hromada balíčků s falešnou krví. A to si v současné francouzské produkci může skutečně dovolit výhradně Alexander Aja. Nikdo jiný.

Viděl jsem tam něco z tatínka Davida Lynche a scény na silnici mi připomínaly vtipnou drsnost starších Coenů. Jennifer Chambers má rozhodně talent na vyprávění thrillerových příběhů a její polopatický scénář s důrazem na pointový twist je mi rozhodně sympatičtější, než Lynchovské vymývání mozků. Jednu hvězdičku musím odejmout za to, že mi zápletka došla o několik minut dříve, než bylo nejspíše zamýšleno. Tak či onak scény se zlým a dobrým policistou mají v sobě tolik chladnokrevnosti, že jsem chvílemi skutečně přemýšlel nad genialitou či alespoň nad pekelně kvalitním vykrádaním. PS: Bill Pullman by měl odteď hrát jen prasklé plechovky s Coca Colou.

Velezapomenutelný film, jehož průměrnost bolí obzvlášť proto, že charisma Farella a Nortona by dokázalo zaplavit celou Madison Square Garden. O něco lepší než loňské We Own The Night, ale triviálnost příběhu a nerozvinuté charaktery prostě receptem k dobré detektivce nejsou. Edwarde, doufám, že se ti Sirotci z Brooklynu vydaří víc.

Bohužel případ filmu, ve kterém poslední dvacetiminutovka pohodlně zkazí jinak velice solidní a perfektně natočený zbytek. Zwick se snaží, postavy jsou sympatické a i to pomezí mezi angličtinou a ruštinou mi příliš nevadilo. Jenomže, ostatně stejně jako v předchozích režisérových filmech, zanechává poslední scéna na patře nepěknou pachuť, která celé budované napětí schazuje kamsi na hranice válečné sebeparodie. Je mi líto, ale nakonec bych udělil spíše palec dolů.

Guilty Pleasure!

Smith s Muccinem to dlouho hrají na dobrou notu, ale ta zápletka je svojí věrohodností natolik děravá a téměř nemožná, že veškerou snahu hází do kopru. Navíc se tvůrci ke své škodě zabývají hlavně dějovou linií Smith-Dawson a do ústraní jdou zajímavější role Woodyho Harrelsona či Barryho Peppera. Natočené i zahrané kvalitně, avšak tenhle druh naivity já prostě neberu.

Úvodní dobré, ale přeci jen mírně rozpačité dojmy, nakonec den po projekci přeměňuji na plný počet. Na poprvé jsem totiž úplně nedocenil závažnost dramatické dějové linie, jíž jsem bral trochu jako nadbytečnou. A právě tahle vyváženost mezi sondou do indického světa a romantikou je nakonec tak neobyčejně povedená, že musí dojmout a zároveň nakrmit i náročnějšího diváka. Danny Boyle svůj talent vložil do dalšího filmového experimentu a stejně jako loni na vesmírné lodi mu to vychází. A začínám mít navíc pocit, že kvalitní soundtrack je u tohoto režiséra téměř již samozřejmostí.