Markussis

Jeden ze dvou nejtěžších a možná vůbec nejtěžší snímek, který jsem kdy viděl. Ten druhý je Vargtimmen. Nemá pro mne smysl se zde po mnohých výtečných komentářích v těchto řádcích snažit o něco podobně objektivně bravurně popisného. Pouze vyjádřím svůj pocit. Snobismus a smetánka jsou právě v této podobě jaksi historicky na svém vrcholu. Vlivem užívání své vrcholné rozkoše, naprostého, v hmotném slova smyslu životního zabezbečení, jaksi již nevědomě zahazují své ego a s ním i svou živočišnou ostražitost. Prostor logicky dostává rozmařilost, ale pozor je to již duševní rozmařilost. Někdo by řekl, že je to situace příhodná k zešílení. Ano, šlechta nebo tedy obecně smetánka je také pouze z masa a kostí a vlivem své jisté bezstarostnosti má k duchovním věcem odjakživa blíže. Logicky tedy v tomto směru posunuje hranice možného. Navenek se tento fakt jeví i prostřednictvím formy filmu jako vytříbená rafinovanost. Tento stav věcí je však pouhým předpokladem pro existenci jednotlivých postav tohoto filmu. Co je však podstatou célého mého zážitku? Nevím. Láká mne to láká. Je to snad sama žena a její touha po lásce, která dala do pohybu chod všech věcí a jevů? Je možné, že je člověk již předem naprogramován a prostřednictvím svého podvědomí si něco uvědomuje, něco je mu stále jasnějšího a následně třeba byť i z pozitivního zjištění má stále strach a volání duše nakonec nevyslyší? Co vlastně znamená loni? Jedná se o mínus jeden rok anebo o minulý život ženy? Nemyslím si, že by onen muž po jejím boku byl čistě ,tedy z více objektivních pohledů skutečný, nějak hmatatelný. Možná jde o to, že každý člověk, který se odhodlává ke svému životně důležitému činu, si v takové chvíli uvědomuje jako nikdy jindy, že je blíže smrti, neboť čas je námi pocitově skládán z našich činů a naše paměť informuje rozum o lidské smrtelnosti a to vede ke strachu. Kdo je tedy opravdu onen muž? Není snad naprosto přirozenou součástí ženiny duše? Ano, ale kdo je to? Symbolicky je znázorněn jako smrt. Ale kdo je ona smrt, co je podstatou této smrti? Je to ženina tužba a strach zároveň? Myslím, že žena si po celý čas filmu sebe samu připomíná a zároveň současně tento fakt popírá. Nevěřím tomu, že muž ve filmu je v ženině blízkosti jako jakási matematická predispozice, naopak tento muž je od začátku právě následkem rozpoložení ženiny snové tužby. Příběh nebo koloběh? Velká alegorie anebo přeci jen skutečnost? Film nebo snad již historický lidský archetyp? Co mi film dal? Uvědomil jsem si ,že žiji stále ještě velmi povrchně a myslím, že kdyby lidé ve svém životě pronikali do podobné hloubky jako tento film, nepotřebovali by ke svému rozptýlení horory. Toto je můj osobní zmatený výklad. Nemohl jsem jinak. Snad takový účinek film ve mně zanechal?

Pro mne stále stejný prafabrikát, vlastně už k tomu není co dodat. Inu současná krásná komerce. Výběr seriálů velký XX tatatata.

Film měl být duelem mezi Clooneym a Catherine. Začátek skvělý a zábavný, však od chvíle co se George zbláznil do Catherin a začal se chovat jako mlsný kocour, šlo všechno naprosto do kopru. Od té chvíle ztratil glanc Clooney i celý zbytek filmu. Místo chytře vystavěné poenty, která měla vyřešit svár mezi mužem a jeho ženským sokem, která měla překvapit, přišel naprosto klišovitý a rozplizlý závěr ubírající filmu jakoukoli hodnotu. Závěr filmu nebyl navíc ani dobře proveden, neboť ta taškařice a omílání jednoho stejného problému dokola z toho udělaly naprostou slátaninu. Tento počin neměl žádné vyvrcholení a stal se tak trapasem. Dobrá komedie vždy obsahuje důležité koření jako je vtip nebo humor, ovšem také jistou nenucenost.

Možná a snad i určitě překvapím zdejší prohlášením, že se tento počin stal pro mne velmi zajímavým. Velmi souhlasím s názorem a s termínem experiment. Po celou dobu šla hlavní dějová linka nějak mimo mne, ovšem to pro mne nakonec důležité až tak moc nebylo. Marinne Faitfull není můj typ, avšak přiznávám, že vzhledem k jejímu bujarému životu, se na konci šedesátých let do této role prosáklé Hippies prvky vůbec nemusela stylizovat. Role je jí velmi vlastní. Osobně mne ale spíš ohromily její přejezdy z Francie do SRN a záběry s neopakovatelnou atmosférou na tato místa. V paměti mi nejvíce utkvěl záběr na uhánějící, v extázi se svíjející Marianne na motorce a za ní ubíhající zelená příroda prozářená sluncem. Vše podtrhuje právě spojení Hippies vlny s Francíí a tehdejším SRN, neboť klasické prostředí a znalci toto jistě potvrdí, pro tuto vlnu určitě zde nebylo. Jde o jakési spojení archaičnosti vnitrozemského evropského prostředí s jednou a možná vůbec nejvíce přelomovou etapou dvacátého století. Toto je tedy ve filmu pro mne zajímavé a podstatné. Opravdu silný estetický zážitek. K absolutní dokonalosti už mi zde chyběl pouze tehdy v Německu začínající Karel Gott v květinovém gejša kostýmu a například jeho verze hitu And I love her. Myšleno skutečně, niko-li sarkasticky. Chyběl zde zejména jako skvělá ukázka toho, že jaký byl tehdy v Německu začínající Gott, tak takový je pro mne právě tento film. Nachází se někde na polovině cesty.

Douglas jako strarý žralok z Wall Street. Těšil jsem se na to velmi, neboť Douglas byl odjakživa velmi osobitý a svérázný herec, který zde navíc již disponuje vyzrálostí a ještě větším nadhledem. Co mi ovšem opravdu vadilo, bylo herecké obsazení postav jeho dcery a budoucího zetě. Aby se takovýto comeback mohl povést, Douglas by k sobě potřeboval výrazné protihráče i spoluhráče. V tomto snímku je vše krom pár hezkých a povedených poz Douglase naprosto nevýrazné a pomíjivé. Douglas jistě stále má charisma, ovšem nějak ztrácí pevnou ruku při tvorbě samotné podoby snímku, a v tom se již jeho stáří plně projevuje. Krom toho mi chyběla jistá potemnělost a větší napětí. Tohle je jen slabý odvar a pouhý herecký comeback herce v pokračování jednoho filmu. Nejedná se však o Comeback Wallstreet jedna

Současná komerce a oběh peněz uvnitř ní je fakt svinstvo. Nevím, kam až tohle může dojít. Rozhodně na to nejsem zvědavý. Chtělo by to trošku normalizace snad už ne?

Robert De Niro je zde krásným příkladem toho, že kdo seje vítr, tak sklízí bouři. Když toto někdo dělá navíc na dětech, tak se mu to vrací škaredě dvakrát. Je zde Leo zamlada a jeho talent je nepřehlédnutelný. I přes svůj adolescentní věk zde dokázal vykouzlit drsný herecký duel s De Nirem. Vše zahráno naprosto přesvědčivě. Chybí zde pouze nějaká větší drsnější zápletka. Škoda, je to herecky velmi dobře odvedená práce. Bohužel díky trochu slabšímu příběhu, film tak trochu po celou dobu vaří z vody.

Né, né a ještě jednou né. Ač se snažím sebevíc, tak přesto nedokážu toto hvězdičkově ohodnotit. Tohle je prostě úplně mimo. Snaha o improvizaci je sice pěkná, ovšem to nestačí. Aby se improvizace povedla, to by ji museli dělat lidé, kteří mají talent, museli by ji dělat herci na úrovni a né Genzer se Suchánkem. Dát těmto dvěma imbecilním jedincům prostor na sebevyjádření a ještě k tomu proboha v televizi, tak to je zbraň hromadného ničení. Dnes se razí heslo, že pokud jsem trapný, a navíc se za to ani trochu nestydím, tak pak mám zelenou. Bohužel i za tímto pozérstvím je pouze kalkul a komerce. Hnus!!

Slabý osmdesátšest minut trvající a k tomu navíc ještě divně poslepený paskvil. Obstojný námět, dobrý Pavelka a pár vtipných momentů. Toť vše kladné. Na filmu není absolutně nic zajímavého. Špatný scénář, naprosto slabá a impotentní režie a celkově špatné provedení dělají z tohoto snímku pouze další na sto honů páchnoucí amaterský počin naší současné televizní tvorby.

Jeden z mých gigantických, epických filmových zážitků. Film se nedrží knižní předlohy, ovšem to v mém pohledu nehraje roli. Postava Drákuly je názorným příkladem toho, jak svět není černobílý. Jeho životní-neživotní příběh je dokladem toho, že zlo a dobro v ryze křišťálové podobě neexistují, jelikož boží spravedlnost sumarizuje celkový příběh a v jednotlivých okamžicích má zavřené oči a tím odmítá pravidlo oko za oko a zub za zub. Kdyby toto neplatilo Drákula by se Drákulou nikdy nestal. Drákula nakonec dojde spásy, ovšem dosáhl ve svém příběhu naplnění? O tom pochybuji. Ve filmu je pouze jedna konstanta, která přesahuje onu dogmatizující křesťanskou spravedlnost. Láska mezi Drákulou a Mínou přesahuje dokonce i hranice života a smrti a tím zpochybňuje výklad křesťanského boha. V těchto okamžicích objevuje boha skutečného. Jelikož tedy Drákula byl odloučen od milované bytosti ve jménu boží spravedlnosti, avšak nazdory svému opravdovému citu, tak se z něho stává postava romantismu. Celý film má neuvěřitelnou estetickou hodnotu. Nejsem zvyklý až na takovouto potemnělost a přiznávám, že jsem k tomuto musel trochu vyzrát, abych pochopil Dostojevskijho slova o tom, že krása zachrání svět, a je-li to krása temná, tím je přitažlivější. Zde jsem se o tom přesvědčil.