liborek_
Libor Borák
okres Brno
výpočtář...
email pozpátku: karobrobil (a) seznam.cz
ICQ: 243-697-169
77 bodů
okres Brno
výpočtář...
email pozpátku: karobrobil (a) seznam.cz
ICQ: 243-697-169
77 bodů
Moje komentáře
Láska je láska (2012)
Děkujeme panu Charouzovi za to, že umožnil vznik tohoto slepence stereotypů, trapností a kýče. Děkujeme jemu i dalším partnerům tohoto PROJEKTU. Snad to nikdo nebude považovat za spoiler, ale líto mi bylo hlavně Vetchého, který se jako jeden z mála za celý film nedočkal onoho...STYKU..., jak TO nazvala Maruška před svým dědečkem. Styk totiž byl klíčovým uzlem, který tvořil tuto skládanku, zvanou Cieslarem odvážně "film". Takže ještě jednou: Skládanka ze stereotypů, trapností a kýče. Vtipné je, že film, který se tváří jako apel proti rasismu, je sám rasistický... Půlhvězdička navíc za Švihadlo, které popošvihlo závěrečné titulky a zavelelo k odchodu z biografu... (1 a půl *)
Soukromý vesmír (2011)
Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání...
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Stejně dobré jako Oplevův švédský film. Je vidět, že Fincher měl k dispozici kapku větší rozpočet, známá herecká jména a profíky v oboru, na druhé straně ale nedokázal ničím nahradit onu švédskou odtažitost a chladnost, které lidově říkáme "severská atmoška"; Oplevův film byl v tomto zajímavější, stylovější... Jinými slovy, oba natočili stejný příběh jinak, ale oba dobře. Oplev i Fincher se zaměřili pouze na detektivní zápletku, čímž byl do určité míry vytržen z kontextu celý smysl Larssonova románu. Nacistická minulost Švédska je zmiňována jen v ojedinělých narážkách, hospodářské kriminality a zneužívání žen je využito jen coby výchozího bodu k rozvinutí divácky vděčné zápletky. U žánrového filmu tohoto typu to ale lze chápat a nikdy bychom neměli podlehnout pokušení zavrhnout film po konfrontaci s mnohem košatějším textem, který nám nabízí kniha. Jako čistá detektivka (tj. zábava bez nějakého přesahu) film splnil svou úlohu více než uspokojivě. A co víc, po návratu z kina mě to zavedlo k domácí knihovně, sáhnul jsem po knížce s rudým hřbetem a začetl se znovu na náhodně vybrané stránce...: "Salanderová mu věnovala křivý úsměv, vylezla na postel a klekla si mu mezi nohy. Advokát Bjurman nechápal, co se bude dít, a najenou pocítil strach. Pak spatřil v Lisbethině ruce jehlu..." (nostalgie je někdy potvora :) )
Incubus (1965)
Krásná succuba je už unavená sváděním již tak zavržených mužů a touží po lepším úlovku: Chce na temnou stranu svrhnout opravdu čistou duši, kterou spatří v postavě zbožného hrdiny Marca (Shatner). Archetypální příběh, vyprávěný v takřka bergmanovském stylu, je zasazen do prostředí ponurého ostrova symbolizujícího celý svět. Film se tak letmo dotýká samé hranice podstaty boje dobra a zla. Skutečná univerzálnost motivu je navíc podtrhnuta esperantem, kterým postavy mluví (Incubus je první film natočený v tomto jazyce). V tom je trošku problém. Herci svoje repliky nepřirozeně deklamují (se silným americkým přízvukem) a dost to ovlivňuje jejich herecký výkon, což ale na druhou stranu umocňuje "tajemnou hororovou" atmosféru. Příběh sám je velmi jednoduchý a síla filmu je hlavně v oné atmosféře (kamera, hudba); čekejte však jen velmi povrchní přesah na hony vzdálen zmiňovanému Bergmanovi, jehož vliv tu je patrný (Sedmá pečeť). To ostatní je pouze zajímavý průměr. __ Mi pensas, ke esperanto estas la malsukcesa projekto. Ĉi tiu konstruita planlingvo restos eterne la nenatura lingvo, kiu ne plenumis la celojn de ĝia kreinto. Kaj por homaro ĉi tiu lingvo estas nun nealirebla kuriozaĵo, kiu estas tenata de entuziasmuloj en la malvasta esperantistaro. Tamen oni ne povas nei la certan intelektan allogecon de esperanto. Tio estas videbla en la simboliko de la universalismo aplikita en ĉi tiu filmo. (3 a 1/2 *)
Cinematerapie (2010)
Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek.
Milovaní (2011)
Oproti velmi povedeným Písním o lásce je nejnovější film dvojky Honoré-Beaupain dost podstatný kvalitativní sešup. Řekl bych, že tahle francouzsko-česko-britská polévka je hustší než boršč a přitom chuťově plytčejší než tofu... Pár osobních dojmů: Do skoro dvouapůlhodinového filmu nacpat tolik vedlejších dějových linek a přitom ani jednou z nich pořádně nezaujmout, je docela výkon. A nic na tom nezmění ani to, že se film má odehrávat v průběhu padesáti let. Vedle Paříže se na chvíli ocitneme v Praze, Londýně a New Yorku, stihneme "naši" srpnovou okupaci i nálety 9/11, nahlédneme pod pokličku nevázané promiskuity, nejběžnějších sexuálních orientací a pohlavních chorob, poslechneme si pár písniček o lásce a... konec... Tolik řečí a tak málo emocí. Slibované melodrama, slibovaná elegie na ženskost a vášeň se rozpustili v chaotickém míchanci bez silného jednotícího motivu. Zážitek se redukoval na ojedinělé scény, které aspoň na chvíli dávaly zapomenout, že osudy jednotlivých postav jsou nám vlastně zcela lhostejné. Přitom stačilo (podobně jako např. v Písních o lásce) zkrátit stopáž o 40 minut a zaměřit se skutečně pouze na vztahy hlavních postav, které by byly propracovanější - např. na úkor nepotřebných úliteb Formanovi ve formě odkazů na okupaci ČSR či na úkor ne úplně smyslné epizody s Hendersonem. Pocit nostalgie nevyvolám tak, že na diváka chrstnu tisíce detailů a epizodek a celé to zakončím rádobyefektním návratem na stejné místo o padesát let později... Velké zklamání.
Tři mušketýři (2011)
Bez ironie skvělá adaptace knihy, kterou mnozí stále považují za vzácnou klasiku, přestože jde o pouhý brakový produkt své doby. A přesně toto vystihuje i Andersonův film. Stejně jako Dumas i Anderson ve svých Třech mušketýrech pouze využívá všech dovolených up-to-date prostředků k pobavení svého publika - a v tom je předloze opravdu velmi věrný. A pobavit se mu (stejně jako Dumasovi) daří moc dobře. Tedy aspoň já jsem se velmi bavil onou směsicí absurdit, přiznané naivity, banálnosti a fantaskních obrazů, technicky krásně vyvedených a plných vtipných detailů. Nicméně pořád je to brak :-) Ale dost dobrý na to, aby si znalci klasické literatury a la Dumas mohli pěkně puritánsky a od plic zanadávat na to, jak se przní klasika :-)
Šmoulové (2011)
Stupidita naprosto stejného ražení, jako např. Alvin a Chipmunkové. Ostatně tyto dva filmy jako by vznikly přes kopírák - jsou ve všech směrech naprosto STEJNÉ, - pouze chlupatý Teodor je vystřídán modrým Nešikou (ale obávám se, že takových id(io)entických filmů je celá řada. Děj, provedení, indoktrinace dětí špatným vkusem... Jsou postavičky šmoulů tak roztomilé záměrně, aby překryly příšerný puch uleželého hnoje, ve kterém se usměvavě válejí? Téměř nesnesitelné.
Teorie velkého třesku (TV seriál) (2007)
Křivka nadšení z tohoto seriálu u mě měla průběh přibližně odpovídající funkci f(x)=1/x+konst (kde konst = 3*). Jako seriálový nedivák jsem byl zprvu překvapen kombinací sitcomu s fyzikou - a její vtipností -, ale pak jsem poznal, že zde fyzika hraje pouze marketingovou roli, která má zakrýt, že TBBT je především pseudoerotický sitcom... :-) Množství sexuálních narážek osciluje kolem konstantní vysoké hodnoty, avšak míra nahoty nebo explicitního vyjádření toho, o čem se pořád jen kecá, jde limitně k nule. Jinými slovy, kluci-vědci o TOM pořád mluví, stěžují si, jak jsou sexuálně neúspěšní, přitom s výjimkou Sheldona všichni už měli minimálně čtyři sexuální partnerky (Penny 30.96)... Běžte se zeptat opravdových geeků, kolik jich měli :-). Dále: Penny chodí v odvážných topech ale NIC neukáže; Leonard i Penny leží v posteli těsně po souloži (kterou jsme neviděli!) OBLEČENÍ...atd... Nevadilo by mi to, kdyby ty narážky nebyly postupem času tak OTRAVNÉ (snad v každé epizodě zazní slovo soulož/koitus...). Tato směs pokrytectví, hláškovacího GAUČOVÉHO schématu - tisíckrát provařeného v jiných seriálech (a to jsem vážně seriálový nedivák) - a rostoucí rutiny nevyváží ani to, že občas zazní pojmy Schrödingerova kočka, Higgsův boson, či nějaká děsně chytrá úvaha o počtu dimenzí v teorii superstrun. Jako zábava k svačině je to dobré a doporučeníhodné (opravdu vtipných momentů je tam dost), nicméně jinak je to docela přeceňovaný kousek... Edit: 4. řada způsobila, že se klesající hyperbola spokojenosti proměnila na hyperbolický tangens, asymptoticky lízající hodnotu 3,5*.
Kdo kráčí po křivolakých cestách (1948)
Příšerný film, který se měl už dávno nenávratně ztratit v hlubinách studenoválečnické minulosti. Vůbec nechápu, co vedlo odpovědné lidi v České televizi k uvedení tohoto totálního braku. Tento film není ani zábavný, ani napínavý, ani estetický, není to líbivý kýč, ani náročný art; je to prostě jen vyčpělá agitka o tom, jak agenti FBI chrání lid Spojených států před sovětskou špionáží. Film snad propagandisticky dobře fungoval v padesátých letech a na typického Američana, dnes ale nemůže oslovit snad vůbec nikoho...
Inženýrská odysea (TV seriál) (1979)
V zásadě se tento seriál neliší od toho, co televize točí a vysílají dnes. Tzv. původní seriálová tvorba českých televizí bývá často postavena na "atraktivitě" prostředí určité profese (už jsme tu měli ortopedy, gynekology, zubaře, prodavačky, učitele, právníky, skláře, hospodské, kuchaře, novináře, vojáky, policajty, agenty, kombajnéry, teď konstruktéry a zahraniční obchodníky. Chybí uklizečky a popeláři, ale možná se pletu). Tyto seriály se pak vyznačují primitivním příběhem ("ze života" (?)), schematickým nekomplikovaným líčením postav (u nichž je hned zřejmé, jaký vztah si k nim má divák vytvořit), uklidňující statickou kamerou a hlavně odtržeností od reality (idealizace, chabá znalost prostředí, mazání medu kolem pusy apod.). Čest výjimkám (Nemocnice na kraji města). Že je v seriálu přítomný ideologický stín chlebodárce, je pochopitelné - bylo tomu tak tenkrát, je tomu tak i dnes. Navíc v IO ten stín není až tak zřetelný, jako u jiných seriálů. Inženýrská odysea je hrozná pitomost. Je to zmetek, který se tváří děsně zasvěceně a přitom líčí "lidské téma" v "reálném socialismu" takovým způsobem, že na to leckterá komedie prostě nemá. Díky své hlouposti je s odstupem 30ti let nechtěně legrační, ale oproti odpudivým strašlivinám typu Gottwald naprosto neškodný. Je mi ctí oznámit, že inženýři Kořínek, Pešek a Krnáč útočí na přední místa v mém Guilty Pleasure Chart. Prostě skvělá karikatura - proto ty 2* navíc! :-)
Pina (2011)
Film má jedinou vadu, která ale zážitek podstatně sráží: Příliš se v něm mluví! Bohužel, vinou nečekaného úmrtí P.B. byl Wenders nucen poněkud upravit původní koncept, a tak film nakonec dostal podobu této pocty & oslavy & vzpomínky. Chápu respekt, s jakým všichni zúčastnění přistupují k odkazu P.B., nicméně ten by šel mnohem lépe vyjádřit stovkou minut tance, namísto četných vzpomínkových vsuvek & monologů jednotlivých účastníků, které jsou z velké části tuze frázovité (znáte to, takové ty klišoidní řečičky "musíš následovat svoji cestu.." apod.). Ony promluvy, které tanečníci pronášejí ve svých rodných jazycích (a že těch řečí je celkem hodně..), krásně naznačují, jakým je tanec internacionálním a mezikulturním dorozumívacím prostředkem: silným a dostatečně výmluvným na to, aby byl v tomto filmu jediným...__ A 3D? Velmi zintenzivňuje zážitek. Na druhou stranu si však divák může všímat, jak nedokonalá tato technologie stále je a jak směšně a zastarale budou dnešní filmy natočené touto technologií vypadat za 40-50 let; jak daleko k technické dokonalosti, která byla takřka dosažena u klasické "2D" kinematografie, tato technologie stále má. (3 a 1/2*).
Baaria (2009)
Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*.
Drive (2011)
Velmi stylové, velmi "skandinávské" a velmi krvavé... Drive sice tak trochu balancuje na hraně žánrové parodie a pohrává si s těmi nejprovařenějšími klišé, avšak tento zřejmý záměr (počítaje též s četnými odkazy na vzorové filmy a úspěšnou resuscitací duchu 80. let) je vyleštěn do precizní podoby adrenalinové zábavy, která by se v kontextu současné tvorby mohla označit visačkou "neobvyklá". I když zábavy... Když někdo někomu rozkope ruku na kaši či vystřelí mozek z hlavy, za zábavné to moc nepovažuju. Ne tak 3/4 lidí v sálu, kteří se při podobných scénách smějí a jsou tím velmi pobaveni... Tohle poslední dobou moc nepobírám (babička by na to řekla, že je to hovadské...). Nicméně za to nemůže Refn, za to nemůže film... První půlka je skvělá (zejména uvodní scéna, která mi svou intenzitou připomněla stejně silné úvodní scény např. ze Rvačky mezi muži (Rififi) nebo Temného rytíře (i když tyto příklady jsou jinak samozřejmě úplně někde jinde...)). Druhá půlka už jen rozvíjí nekomplikovaný šestákový příběh a dovádí ho doslova ad tarantinum. Sečteno a podtrženo - zajímavý zážitek.
Šírin (2008)
Navzdory několika působivým momentům, které se mě od mého dojmu pokoušely zviklat, jsem nebyl s to uvěřit, že ty divačky se skutečně dívají na ten film, který my slyšíme. Nebyl jsem schopen spojit si příběh vyprávěný na pozadí se zaujatými pohledy snímaných tváří; vnímal jsem dva rozdílné filmy, přičemž jeden z nich byl, z mého rýpavého pohledu, vykonstruovaný naprosto nezávisle na tom druhém. Také proto pro mě nebylo žádné překvapení, když jsem se později dozvěděl, jak tento film vznikal. Nicméně zcela bez účinku Šírin není a podnětů k přemýšlení o tom, co je to vlastně film, jak film vnímáme a jak tvůrci filmů vnímají nás - diváky, lze v těchto devadesáti minutách nalézt poměrně dost. (Ovšem z tohoto pohledu je vlastní příběh Šírin nepodstatný a film by se mohl stejně dobře jmenovat Alí Baba, Sněhurka nebo třeba Chomejní...)
Jana Eyrová (2011)
S Jane Eyre se mi opět připomněl onen pradávný problém: Jak posuzovat filmovou adaptaci knižní předlohy (navíc tak profláklé)? Podle mého názoru by se film měl posuzovat naprosto nezávisle (oprostit se od předlohy, na chvíli na ni zapomenout). Nemuselo by pak docházet ke zbytečným zklamáním a rozčarováním typu to se vynechalo, tamto se zkrátilo, tohle je jinak... apod. Divák by tedy měl vnímat a posuzovat pouze film sám o sobě a nehodnotit podvědomě vlastní očekávání založené na znalosti knižní předlohy. To jen tak na úvod... V případě Jane Eyre mohu za sebe konstatovat, že film se povedl... Klasické vyprávěcí schéma není nijak převratné, avšak pomocí zručné montáže příběh perfektně drží pohromadě a bylo by myslím docela obtížné najít slabší okamžik, zbytečnou scénu či rušívý záběr. Fukunaga vypustil svoje postavy do poměrně syrové a temné atmosféry, která výborně souzní s jejich trudnými osudy. V dialozích jim scénárista zachoval literární akcent a i v ostatních ohledech film působí příjemně staromilsky a konzervativně. Mia Wasikowská i ten slavný Fassbender odvádějí skvělé herecké výkony, díky nimž jsou charaktery jejich postav perfektně vykresleny a "vysvětleny". Díky tomu také vztah Jane-Rochester vytváří potřebné napětí, které rozvíjením příběhu sílí a vrcholí v notoricky známém konci. S tím ovšem (s jako jediným prvkem filmu) mám malý kacířský problém: A teď následuje SPOILER: Dle mého by filmu mnohem více prospělo - a příběh by se dostal do ještě mnohem zajímavější polohy - kdyby Jane nezamířila z Thornfieldských ruin za svým ztrápeným Edwardem, ale naopak k jeho hrobu... Takto mi to finále (uvážíme-li všechy podivuhodné náhody, ke kterým mezitím došlo), přijde až příliš sladkobolné. Tedy uvítal bych raději, kdyby bylo pouze bolné... Když už deprese, tak pořádná! (4 a 1/2*) __Edit 3.9.2011: Podruhé se mi to líbilo ještě víc. Beru zpět slova o sladkobolnosti a i ten závěr je ok. Nechť tedy Rochester žije... Nějakému letošnímu filmu musím konečně dát 5*, tak nechť je to tento :)
Lepší svět (2010)
Zajímavý snímek dotýkající se historicky dlouhodobě řešeného, avšak pravděpodobně nevyřešitelného problému: Jak vzdorovat zlu?. Ústředními postavami tohoto krásně nasnímaného snímku jsou chlapci Elias a Christian, kteří tvoří jakousi "alianci pomsty" (Elias je obětí šikany a Christian nenávidí příkoří hájené nečinností). Třetí důležitou postavou je Eliasův otec, který je pojítkem mezi "běžným zlem" vyskytujícím se v typickém euroatlantickém světě, tj. šikanou, hulvátstvím, nesnášenlivostí, lží, agresivním pablbstvím a mezilidskou lhostejností, a "zobecněným zlem", které je zde modelováno konfliktem v nejmenované africké zemi. V dojemném příběhu obou chlapců může divák sledovat možné způsoby řešení zmíněného problému a současně se zamýšlet nad úlohou každého z nás ve světě zla, tj. jak se podílí na jeho tvorbě či naopak na jeho řešení; jak by sám řešil nastíněné situace.__ Lepší svět využívá typické prostředky filmů zacílených na diváckou většinu (není to "artový" film): Příběh je přímočarý bez nutnosti složitě domýšlet motivace postav a nelze si nevšimnout i určité hry s city, některým klišé (např.: Lékař mučený dilematem, zda léčit tyrana, nechce akceptovat smrt pacientky na operačním stole a dál zoufale provádí oživovací pokusy) či určité předvídatelnosti (viz ta věc s autem nebo ta věc se střechou sila...). Ovšem to, co považuju za drobné vady, se nijak neodráží na celkově velmi silném zážitku umocněném velmi dojemnými scénami (rozhodně ne kýčovitými).__ Nemyslím si, že by film končil happyendem. Tím skončí jedna konkrétní událost. Zlo, které se prolíná tímto filmem i životem samotným, nezmizí - Sadističtí vojáci budou dál rozřezávat těhotným ženám břicha (mimochodem: toto mi okamžitě připomnělo dokument Dětští vojáci z r. 2002, kde byla popisována stejná věc praktikovaná dětmi) a Lars si tu věc s autem také nenechá líbit... P.S.: Ono zmíněné pojítko mezi "běžným zlem" a "zobecněným zlem" je dobrým připomenutím toho, že zlo nepochází především ze symbolických postav jako byli např. AH či JVS, ale ze zcela obyčejných lidí, mezi kterými žijeme...
De la guerre (2008)
Trochu se mi zdálo, jakoby si někdo chtěl hrát na francouzského Larse von Triera, ale nějak se mu to bohužel nepovedlo. Film je nasycen nepříliš chutným mystičnem pramenícím z jednoho nešťastného zaklapnutí víka rakve a ústícím v neplacený kurz úchylné psychedelie. Bertrand, filmař, který původně chtěl točit film z prostředí pohřební služby, je zmaten nečekaným zážitkem, který chce zopakovat jinými prostředky. V tom mu má vypomoct Charles uvedením do jakési obskurní komunity. Následuje nezajímavé, dvouhodinové nudné a nicneříkající nic, které skončí nijak. Když kamera dvakrát zabrala formaci letadel přelétávajících nad Bertrandovou hlavou, ztratil jsem naději, že něco z filmu ve mně zůstane. Snad jen vzpomínka na jednu z posledních rolí Guillauma Depardieu.
Anastasia (1956)
Krystalický kýč hollywoodského střihu. Zářivé hvězdy, atraktivní prostředí, kostýmní nádhera, tajemno, částečně "based on a true story"... Celé podáno způsobem, který vybízí k předpokladům, že masy té doby se mohly umlátit, aby se na film dostaly (a že masy dnešní doby o něj ani nezavadí - a pokud ano, zpracováním jim přijde jako z pravěku). Příběh domělé princezny Anastasie je vyprávěn srozumitelně, přímočaře a bez oklik, divák je až do závěrečného The End udržován v mírných (ale ne frustrujících) pochybách. Až na pár výjimek se děj odehrává v naleštěných interiérech, které září barvami technicoloru, ale tak nějak paradoxně působí šedě. Nebudu tak příkrý jako jeden velmi známý filmový kritik té doby, který napsal, že Anastasia je nejhorší role Ingrid Bergman, a který doporučil divákům, aby nechodili na tento film a vrátili Litvakovi jeho pohrdání. I.B. je v tomto filmu to nejlepší, na co se dá koukat, a film sám o sobě aspoň není nudný, když už teda postrádá invenci a přetéká umělou krásou.
Czech Made Man (2011)
Vrána v jedné části filmu pronese přibližně tuto větu: "Já jsem vlastně nikdy nic nevymyslel, všechno jsem zkopíroval; a v kopírování jsem fakt třída" (přesně si to nepamatuju, ale význam je stejný). Vlastně totéž by mohl říct Řehořek. Kopíruje kde co, ale žádný vlastní rukopis nemá (a vlastně se tím ani netají). Vypadá to cool, je to dynamické a v kontextu české kinematografie to může působit svěže, nicméně pozlátko se zlatem nikdy nestane. To, že film je bez invence, je ale jen jedna věc. Druhá věc je, že film mě iritoval v samé své podstatě. Nejde o to, že hlavní postava je hnusná a zavrženíhodná bytost - film může být samozřejmě výborný i v takovém případě -, jde o to, že ve své podstatě se ve filmu stírá rozdíl mezi realitou morální dekadence & marasmem zkomercializované doby a jejím uměleckým ztvárněním. Film Czech Made Man se stal součástí této reality. Řehořek nezaujímá vůči hlavní postavě naprosto žádný postoj, nechává jí vykecat a nesnaží se nijak vymezit k Vránovu nihilismu a absolutní absenci jakýchkoli hodnot (kromě peněz). Kvuli tomuto lhostejnému přístupu (i trapnou moralitku bych snesl), samoúčelné exhibici Vránova ega a samoúčelné exhibici možností filmového štábu (šanghajské mrakodrapy, bordely se shemales apod.) se mi bouřil obsah žaludku a nic na tom nezachránil ani velmi povrchní náznak jakési sebereflexe v závěrečné replice, který byl vzápětí shozen dovětkem "anebo ne". Film je to povrchní, hláškovací a nesmyslný. Nenapadá mě nic, co by se mi na tom filmu mělo líbit nebo co bych si z něj měl odnést. __ Na projekci bylo asi osm lidí. Někteří z nich začali po skončení filmu tleskat a nezdálo se, že by to byl ironický potlesk... Přijde mi to symbolické. __Vránova filosofie je, že za peníze si koupíš absolutně všechno. Moje hvězdičky ne.. ;-) (1 a 1/2 *)
Occupations (2007)
Blbina, ale pobaví...
Melancholia (2011)
Stejně jako von Trierův předchozí kus, i Melancholia je film otevřený mnoha interpretacím. Nerad bych opakoval postřehy již vyřčené, proto se pokusím vypíchnout jen pár věcí, které mě napadly v průběhu promítání. Ovšem pouze heslovitě, protože konec světa se blíží a na dlouhé souvislé elaboráty není čas:__ 1. Dichotomie šílenství a normality. Ta je rozvíjena v symbolických dvojicích jako Justine-Claire, Melancholia-Země (při pohledu z vesmíru), Melancholia-Měsíc (při pohledu ze Země - včetně dvojítých stínů úhledně zastřižených stromů; vidím, že odkaz na Loni v Marienbadu nenapadl jen mě), čísla 19-18, sen/představa-skutečnost...__ 2. Změna paradigmatu. Normálnost je postupně zpochybňována a konvence se z hlediska omezenosti lidského života stávají šílenostmi (viz nesmyslnost svatebních rituálů, banální proslovy - "Prostě tě miluju" -, důraz na materiální zajištění, neomezená víra ve vědu a neschopnost vidět její limity, reklamní slogany..). To, co se normálním lidem jevilo jako šílené (zde symbolicky Justinin svatební zkrat a její následné deprese), se ukazuje jako pouze jiný myšlenkový svět. V bezprostředním očekávání katastrofy se dříve šílená Justine chová normálně a racionálně, zatímco dříve normální Claire a John zešílí.__ 3. Nic není jisté. Tak jako se 18ka změní v 19ku, tak jako se vědci snaží na "kalkulačce" spočítat dráhu osudu, podobně i hranice mezi představou, snem a skutečností může být otázkou pouhého úhlu pohledu či vnitřního prožitku.__ Trier sám je šílenec; vyrobil pro nás šílený film a je na nás, nakolik si chceme té šílenosti líznout. Herci jsou skvělí, kamera esteticky provokativní, záverečné NIC dokonale uklidňující... 4 a 1/2*
Líbej mne až k smrti (1955)
Kiss Me Deadly je řešením tolik vzývané rovnice "film = zábava" a tudíž perfektní prostředek k ukrácení dlouhé chvíle, při níž divák nechce být zatěžován jakýmikoli přesahy a přitom chce zůstat myslící bytostí. Nenadchne hloubkou myšlenek či hutností psychologických portrétů postav, avšak uchvátí přísně logickou stavbou vyprávění a postupnou gradací napětí. Kiss Me Deadly je film, jehož podstatou je naprosto čistý... příběh (nebo lépe řečeno "story"). Je to film z počátků atomového věku, těžící z atomového neznáma, mystéria pro obyčejné lidi té doby naprosto nepochopitelného. Těží se z onoho (pro film vděčného) Krišnovsko-Oppenheimerovského "Stávám se smrtí, ničitelem světů". Předlohou byl brakový román a tomu odpovídá celková atmosféra tohoto filmu. Jako upřimně řečeno, celý ten film je hrozná blbost, kde se pořád jezdí autem, někdo se zabíjí, někdo se vyslýchá... Ale moc hezky se na to kouká a podléhá oné atmosféře nasycené jakousi perverzní svůdností. (3 a 1/2*)
Noc a mlha (1955)
Resnaisův kámoš F. Truffaut napsal o tomto filmu, že to "není dokument, obžaloba či báseň, ale MEDITACE o nejdůležitějším jevu dvacátého století," a že Resnais nám tím dal "krutou, ale zaslouženou historickou lekci." Pozlatit a opatřit znamenitým štemplem... Jestli po tomto filmu někdo nestráví alespoň hodinu intenzivním přemýšlením, nechť je ztrestán ročním zákazem internetu... Žádné: "Ach to bylo hrozný a teď si jdu dát kafe a mrknu na Big Bang Theory." Netvařme se, že je to záležitost stará 70 let a že se to už rozhodně nemůže opakovat. Může; a čím jsem starší, tím silněji nabývám přesvědčení, že bude... Nuit et brouillard je nejlepší film na dané téma, který jsem dosud viděl.
Alonzo, muž bez rukou (1927)
Alonzo rozhodně nepatří mezi nejlepší němé filmy. Spíš je to průměr. Je to prostě takové "roztomilé" komornější drama s přímočarou zápletkou a na rok 1927, kdy němá éra dosahovala vrcholu, celkem nezajímavým zpracováním (srovnej např. s filmy jako Metropolis, Napoleon, Východ slunce nebo Deset dní, které otřásly světem, jež vznikly ve stejném roce). Co však činí mé hodnocení nadprůměrným, je dodatečný soundtrack Alloy Orchestra, který filmu dodává zcela nový rozměr a činí ho zajímavějším a troufám si říct lepším. Vlastně díky němu už pro mě tento film ztratil status "němý", poněvadž hudba a ruchy, které Alloy Orchestra dodal, zcela narušil moje obvyklé vnímání němých filmů. Okamžitě jsem si vzpomněl na slova hlavní postavy filmu Irma Vep Reného Vidala (kterého hrál Jean-Pierre Léaud): "I'll stop the piano. That makes me nervous. I like SILENCE in silent movie." Zde kvalita soundtracku přebila kvalitu filmu :-) Nicméně Tod Browning se nezapře. Tématicky i zpracováním je Alonzo nepřehlédnutelný předchůdce již mluvených Zrůd. To je však už zase jiná kapitola... Každopádně děkujeme Henrimu Langloisovi za objevení :-)
Na západní frontě klid (TV film) (1979)
Na západní frontě klid (1979) byl jedním z prvních válečných filmů, který jsem jako dítě viděl, a některé scény se mi hluboko vryly do paměti (za všechny např. Paulovo kreslení holuba v okamžiku, kdy profesor dává třídě pomaturitní vlastenecká ponaučení, tvrdý výcvik v kasárnách, opětovné setkání kluků s Himmelstossem na bojišti, Himmelstossova připodělanost při prvním útoku a hlavně bezprostřední setkání Paula s francouzským nepřítelem a samozřejmě samotný závěr filmu). Když jsem to teď po X letech viděl znovu, musím konstatovat, že silný zážitek se opět dostavil a nebyl o nic menší... Zvláště díky skvělým hereckým výkonům a podivuhodnému "televiznímu" zpracování. (Ponechme stranou okolnosti, za jakých bylo možné natáčet v ulicích historického Mostu.. To je tragická kapitola sama o sobě...) Střízlivé a nebombastické zpracování hravě strčí do kapsy Spielberga a podobné fušery :) V dětství mi tento film spolu se čtením dalších Remarqueových, Barbusseových a Rollandových románů pomáhal utvářet představu o 1. světové válce. __ A když už je řeč o 1. světové, poznámka na okraj pro Brňáky: Víte, čemu by se mohlo říkat "literární kontrapunkt"? Např. čtení Masarykovy Světové revoluce (příp. nějakého románu se stejným tématem) na lavičce na zadním okraji vojenského pohřebiště z 1. sv. války na Ústředním hřbitově... Doporučuju ;-) __ 4 a 1/2*
Sin Nombre (2009)
Rozhodně to není příjemný film ke koukání. Spíš hnusný a depresivní... Obvykle se podobně pojatým filmům říká "naturalistický", což (v případě, že to znamená vykreslení života "jak je") sedí docela přesně. Život určité komunity - pouličního gangu - se všemi jejími zvyklostmi a zákonitostmi, nevýjimaje násilí, je zde podán velmi přesvědčivě. Příběh gangstera Caspera se navíc v určitou chvíli protne s příběhem uprchlíků směřujících na střeše vlaku do vysněných USA a dohromady pak vytvářejí obrázek neutěšené situace v jedné z nejneklidnějších zemí střední a jižní Ameriky. Fukunagův debut je v tomto směru velmi vyzrálý; je přesvědčivý a vybízí k přemýšlení o možnostech přežívání v životním prostoru, jehož základní charakteristikou je přílišná omezenost (tj. nedostatek vzdělání a příležitostí k jakékoli seberealizaci mimo gang, chudoba, permanentní ohrožení na životě apod.). Po technické stránce nelze filmu nic vytknout. Chyběla mi jediná věc: Lepší naznačení motivace jednotlivých postav. Mohu se celkem bez problémů domýšlet, proč lidé houfně prchají z Hondurasu do Států, ale rád bych také lépe pochopil motivace a ideologický základ oněch pouličních gangů. Globálně sice mohu chápat vstup do takového gangu jako "alternativu" k neperspektivnímu živoření na ulici, ale to mi nestačí. To je ale jen detail, který nijak neumenšuje "zážitek" z filmu, který je čistým příkladem existenciálního dramatu.
Policejní inspektorka (1980)
Při hodnocení tohoto filmu bych rád poukázal především na rozdíl mezi samotným tématem (a příběhem) a jeho zpracováním; mezi tím, co autor "chtěl říct", a tím, "jak to řekl". Zatímco téma je stále velmi aktuální a nezpochybnitelně vážné (z hlediska obecně platných morálních norem), film jako takový působí příliš sterilně, nudně, bez jakéhokoli výraznějšího přesahu. Od začátku do konce je divák s autorem ve shodě v tom, že to, co se děje, je hnusné a zavrženíhodné. Příběh se odvíjí v poklidném (vlastně až příliš poklidném) tempu; divák po rovnoměrném přísunu informací skládá celkový obrázek zločinu a sdílí s hlavní hrdinkou frustraci z marnosti boje s mocnými. Problémem však je onen pravidelný rovnoměrný přísun informací a indicií... To zabíjí jakékoli napětí a redukuje film na dokument. Všechno je příliš doslovné (vše je řečeno, nic není ponecháno na divákovi). Pokud jde o zjišťování pravdy, policejní inspektorka prochází vyšetřováním velmi hladce (pokaždé se najde někdo, kdo něco ví a - hlavně - řekne to) a jen pokud jde o to uplatnit zákon, tu a tam se náhle zjeví nějaký klacek pod nohama (který má zdůraznit marnost jejího boje s mocnými a jejich služebníky). V dobré víře ukázat na špatnost a odsoudit ji však dochází k hrubému podcenění divákových schopností: Průměrný divák ví o existenci dětské pornografie, ví, že mocní rádi zneužívají svého postavení a že lidé ze strachu o svůj vlastní klid s nimi ochotně kolaborují. V tomto film prostě nepřináší nic nového, a aby mohl na diváka silněji zapůsobit, měl by trochu víc pracovat s dramatičností a divákovou fantazií a méně užívat stereotypy. Navíc kromě Miou Miou (která byla snad ve všech scénách a která film drží) naprostá většina herců hrozně přehrávala. Policejní komisařka mi tím zpracováním trochu připomněla film Pravý břeh, levý břeh, se kterým má podobné téma (dobro vs. zlo - reprezentované mocnými) i ono televizní zpracování bez šťávy.
Voda pro slony (2011)
Učebnicová ukázka moderního rutinérství: Dokonalá kamera + atraktivní prostředí + triky a střih na úrovni + herecká profesionalita.... avšak hlavně také: Odfláknutý scénář + tradiční banální dialogy + pokrytecká snaha neukázat víc, než dovolí MPAA rating + nulová invence ve struktuře vyprávění. Už v prvních pěti minutách mě vyloženě rozhodila směšnost nastupující retrospekce. To opravdu hollywoodští scénáristi nedokáží vymyslet nic jiného než dnes už trapné schéma "stařec začíná vyprávět --> vlastní příběh --> stařec končí vyprávění" doplněné ještě trapnějším overvoicem starého a mladého herce v časových přechodech...? Na filmu není v podstatě nic pozoruhodného, a přestože to není nuda (pořád se něco děje), měl jsem stále neodbytný dojem slepence špatně navazujících scén. Snaha o "velký" příběh troskotá na absenci romantičnosti (pokud jde o lásku) a napětí (pokud jde o drama). Jediný významnější dopad na mě jako diváka tak mohlo mít pouze vykreslení vztahu mezi sadisticko-análním principálem a jeho zvířaty - zejména slonicí Rosie, ale to je tak všechno... Slabší 3*
Hledá se Eric (2009)
V kontextu Loachovy filmografie je Eric docela odbočka. Nejen pro poměrně nevýznamnou sociálně-politickou reflexi anglické společnosti, ale také pro velmi neobvyklý mix žánrů s až "mystickým" přesahem. Film se zpočátku jeví jako sociální drama (životem zklamaný a nespokojený pošťák uvažující o sebevraždě), jež je okořeněno pohádkovým zjevením filosofujícího Erica Cantony. Poté se však děj zamotá v kriminální smyčce (klíčový prvek = nechtěná pistole), aby nakonec vyústil do ztřeštěné komedie (velkolepé Cantonovské finále inspirované existencí YouTube). Je otázkou, nakolik divák přijme toto míchání žánrů a nakolik přijme (sebe)ironizující roli Erica Cantony - aniž by v tom viděl glorifikaci této někdejší fotbalové star. Cantonova přítomnost je však nosným prvkem celého děje - ne naopak. Cantona je důležitý pro děj, ne film pro Cantonovu slávu. S vymyšlenou postavou by účinek byl nulový a na využití již existujícího mýtu není nic špatného (ostatně ani na případné mýtotvornosti...). Hlavní postava je typický anglický chlapík ze střední třídy, pro něhož fotbal je jedinou vášní života. A po všech životních ztrátách a strastech je fotbal opět vhodnou berličkou pro udržení se při smyslech. Filosofující Cantona, fotbal jako filosofie, filosofie fotbalu aplikovaná na život. Člověk nemusí být fanouškem tohoto sportu (jako já), aby ocenil určitou přitažlivost tohoto fenoménu. Hledá se Eric není nejlepší Loachův film; působí občas až příliš vykonstruovaně a žánrové skoky mi trošku drhly. Nicméně jako "odpočinkový" film je ideální: Vtipný, nenáročný, dobře natočený, dobře zahraný...