Flexaret

Kriminálka Flora 2041. Kvalitní design bez hlubšího obsahu. Ani jako standartní kriminálka si to moc dobře  nevede.  K čemu je atraktivní vizuál, když se všechny důležité informace dozvídáme z prkenných dialogů?  Proč většina herců deklamuje tak, že to zní jak nekvalitní dabing přeložený automatem? Proč okatě kopírovat to, co již bylo natočeno? Kde je nějaký myšlenkový přesah? Proč se pořád musíme zaklínat typickou větou "na český film dobrý"?

Audiovizuální flex s pohádkovým příběhem pro dospělé a naáctileté.  Uvidíme, kam to povede, balancuje to na hraně trapna, postavy snad projdou nějakým vývojem. Slovo syrový bych s tímhle seriálem nespojoval, zatím to jen klouže po povrchu.

Punkově laděný debut, který nedokáže naplnit ambice které si předsevzal. Asi první věc co překvapí tak je ne příliš nápaditá forma, díky které i vážněji míněné momenty vyznívají nechtěně směšně. Celé panoptikum postaviček působí jako zjednodušená ublížená karikatura našeho světa, čemuž nepomáhají hodně nevyvážené herecké výkony, zvláště pak v případě postav, které jsou generačně starší než protagonista. Konflikty působí vykonstruovaně. Celému skoro bezcílnému putování chybí hlubší poselství než "lidé jsou vykloubená pudově založená zvířata, áááno."

Veliká nuda a promrhaný potenciál. Pásmo volně poskládaných obrazů s příliš návodným používáním vážné hudby. Chybí zde širší záběr na osudy běžných lidí (zdravotnický personál je překvapivě po značnou část filmu upozaděn), chybí zde časová osa, jakákoliv dramatičnost je potlačena na úkor prvoplánového humoru či bizarních politických figurek.

Autenticita? Přirozené herecké výkony? Kdeže. Chápu, že pro určitou diváckou skupinu odtrženou od reality běžného života lidí to tak může působit. X-tá studentská slabá kopírka toho s čím kdysi dávno přišel Forman, Passer, Papoušek . . .

Umělý svět, umělí lidé, neživotné karikatury. Tvůrci jsou zřejmě fascinování svým geniálním nápadem. Ale tempo je vražedně pomalé a hlavní myšlenka neuvěřitelně banální.

Irina je jediným propracovaným charakterem (typově přesná Vita Smačeljuk), všechny ostatní postavy (včetně syna) působí neživotně a zkratkovitě (co může fungovat v rámci žánru krimi, tak u psychologického dramatu nemůže stačit na vybudování uvěřitelného fikčního světa). Onen fikční svět je vůbec velkou záhadou. Většina exteriérů působí jak normalizační dobovka (vybrané lokace ze Znojma, Ústí nad Labem a Litvínova), čímž značně podporuje stereotyp evropského sociálního dramatu "z východu." S neutěšenými reáliemi současného Česka pracovali daleko lépe například Staříci, zde padla realističnost za oběť obrazové stylizaci. Po dlouhé době je u českého filmu znát práce s více plány ve zvukové stopě, což ovšem naráží na nepříliš povedené herecké výkony. Takže sice slyším, co si v autobuse lidé mezi sebou šeptají, ale ta nepřirozenost tahá za uši. Vedlejší a komparzní role jsou vůbec velký problém, vysoká míra strnulosti se tu vydává za civilní herecký projev. Mediálně známý případ z Břeclavi je velmi atraktivní, protože nabízí drama až skoro antických rozměrů, proto je však o dost těžší ho zpracovat tak, aby nepůsobilo tezovitě a pateticky (reklamně přehnaný kraťas Strach z roku 2013, zpracovávající stejný příběh). Oběť nenabízí patos, jen jednostranné neživotné konstatování postrádající nějakou míru ambivalence, kterou by si takové téma zasloužilo.

Strach a hnus v Las Pragas se potkává s Requiem za sen ze Štvanického ostrova.

Tak trochu podezírám Jana Prušinovského, že by nejraději točil sociální dramata, ale z pragmatických důvodů vždy přizve ke spolupráci Petra Kolečka a spolu namíchají takový ten klasický český tragikomický eintopf, který se tváří jako chytrá nekorektní satira. Jenže u komedie je strašně důležité tempo a načasování. Tady to vypadá jako když se vám notně opilý návštěvník podniku Severka snaží říct vtip, ale v polovině vyprávění usne, pak náhle začne nadávat na poměry, načež se vrátí zpět k vyprávění vtipu a těsně před pointou usne znova. Jsem generace co vyrostla na nekorektním humoru typu South Park nebo Česká Soda a přijde mi že ono deklarované boření tabu a korektnotnosti je i v rámci ČR minimálně tak o 10 let opožděné.

Kolečko a Prušinovský nejsou ani z poloviny tím, co byl v žánru fantaskních komedií Miloš Macourek.