Psema

Chuck Noris strikes back. Jakožto sečtělý policejní odpadlík, co zná každou řádku Bible, potírá zákon vlastním notně zdřevěnělým tělem, honí po městě týpka, co lámal kosti v seriálovém Mortal Kombatu, hledá diamanty velikosti granátu a nakonec si to vyříká i s náckem v důchodu. A překvapivě na tom není zas tak zle. Oproti posledním seagalovkách, kde si mistr Steven hraje na Wolverinea a honí splašené stíhačky, je tohle televizně vypadající béčko docela fajn, především, když se režisér pokouší udělat z Chucka křížence agentů Bournea a Bauera, přičemž většinu akcí podkresluje hudba, težce vykrádající Johna Powella.

K čertu s tím, že je to jen další sladkobolná romance o ženě, která potřebovala okořenit život nepředvídatelným a štramáckým mužem a protrpět si pár životních kotrmelců, aby se v závěru všem dostalo zadostiučinění. Ačkoliv beru v potaz, že romantika nefunguje, jak by měla, a o komedii vesměs vůbec nejde, Hicksova režie se mi docela zamlouvá, především v jemných nuancích, kdy odkazuje na psychologii postav prostřednictvím jejich gurmánského založení. Eckhart opět okouzluje všechno v okolí, Abigail Breslin ještě pořád nepřipomíná Dakotu Fanning (to je velký klad) a Catherine hraje na neutrál. Výsledkem je místy příjemný a místy nahořklý polotovar, který by potřeboval více prohřát, ale i tak je na jeden oběd vcelku fajn. 50%

Další ze zbytečných dramat o tom, kterak máme užívat život plnými doušky, i když není takový, jak jsme si ho vysnili. Tentokrát však v dost odměřeném a chladném balení, pod jehož kůrku se člověk nedostane ani s cirkulárkou. 5/10

Po pilotu, který mi málem poškodil sítnici i mozek. ;)

Vynikající komedie, která se v klidu vyrovná geniálním kouskům Kevina Smithe. Stejně jako oplácaný flákač z Jersey i Apatow sází na peprné, na nic si nehrající dialogy, které jsou mnohem upřímnější a realističtější než ty, které v podobně laděných romancích vídáme a ačkoliv příběh plyne po očekávané trase až k samotnému finále, výborně načasované fóry a s láskou provedené scény člověka řádně usadí do sedačky i na tak obsáhlou stopáž, jakou je u komedií nezvyklých 129 minut. Tady jsem téměř litoval, že už je konec.

Ještě že první dva díly nepovažuji za bůhvíjak nadprůměrné kousky, protože kdyby ano, musel bych teď trojku odstřelit s razancí Johna Matrixe. Proč právě s touhle? Protože scénář by do doby řízných a stupidních osmdesátých let zapadl lépe než kamkoliv jinam. Postavy se střetávají absolutně náhodně jako kdyby byla velkoměsta, v nichž se děj odehrává, malé vesničky, kde zná soused souseda a logika dostává na zadek víc než všichni gauneři, co se kdy s Jackiem střetli v celé jeho kariéře. Bohužel už ale tenhle asijský stařík zestárl natolik, že se jeho schopnosti vedle hláškujícího kolegy Tuckera smrkly na pobíhání mezi auty uprostřed dopravní špičky, uhýbání před několika noži a vějířem, popřípadě na přeskakování několika zídek. Všiml si toho i Ratner, kterému sice po třetích X-Menech zjevně došly prášky na talent, ale i tak se docela snaží zakrýt všechny neduhy postaršího hongkongského borce. Ale ani to nestačí. Situaci pak jakž takž zachraňuje Tucker, jehož nabroušený jazyk se nezastaví před ničím. K průměru ale tuhle šlichtu nevytáhlo nic.

Do posledního zrnka mouky vypreparovaná gastronomická jízda, v níž funguje na jedničku jak počítačová animace, z níž mnohé elementy působí takřka opravdově, tak naprosto plynulá a excelentně odvyprávěná příběhová linie. Nejvíc mě však potěšil Bird, kterého jsem po - pro mě - velenudných Úžasňákových ani trochu nemusel. Tady se ale chopil malého krysího kuchaříčka s grácií francouzského fajnšmekra a ukuchtil podívanou, jež mi více než sedla. Stejně jako Anton Ego miluju jídlo, sám miluju vaření a teď miluju i Ratatouille. Bravo.

Peklo definitivně zamrzlo. Manželský pár Hřebejk-Jarchovský by měl co nejdřív projít oddělením, nebo nám na českém rybníčku hrozí totální apokalypsa. Už Medvídek obsahuje projevy násilí na divákovi, který se zkrátka u podobného zvěrstva nedokáže ani na chvíli bavit. Otázka je, co je na tom filmu horší. Prkenní herci? Unylá režie? Statická a neatraktivní kamera? Vyvařený a stokrát zopakovaný scénář? To si rozhodněte sami. Já bych celý štos filmového pásu nejraději chytil do rukou a veřejně ho zpopelnil. Takhle se česká kinematografie ze srabu rozhodně nevyhrabe. Už se vzpamatujte, pánové.

V jedné z rolí na ženskou nalíčený John Travolta a za kamerou člověk, zodpovědný za takový humus, jako Dvanáct do tuctu 2. To prostě nemohlo dopadnout dobře. A víte co? Dopadlo, a to takovým způsobem, až mi to vyrazilo dech. Shankmanovi musel někdo během režijní pauzy nalít talent do žil, poněvadž nechápu, jak do dějově slabého filmu narval tak rytmické a dopředu uhánějící tempo. Můžete se před Hairspray schovat, můžete ho ignorovat, ale on si vás svojí hravostí a nadšením nakonec stejně najde a dopadnete jako já. Po dvaceti minutách začnete nohou přiklepávat do tempa zábavných písniček a doufat, že to nikdy neskončí. Verdikt? Nejúžasnější muzikál od Moulin Rouge... nekecám.

... aneb jak rozpustit 170 milionů dolarů v nezávadné ódě na ochranu přírody, která má tucet dobrých fórů (zbytek je tupé mlácení do hlavy) a jednu vydařenou digitální vlnu. Ne, pořád nechápu, kam ty prachy natekly... a je mi to vlastně úplně jedno.