gudaulin

Farářův konec jsem měl zafixovaný jako jeden z nejpůsobivějších snímků československé kinematografie 60. let. Opakované zhlédnutí po letech ale výjimečný zážitek nepotvrdilo. Ze Schormova snímku se vyklubal "jen" solidní, naprůměrný kousek, který pozvedává přítomnost dvou velkých herců - Vlastimila Brodského a Jana Libíčka. Libíček exceluje v roli venkovského učitele a starosty obce v jedné osobě. Je to jedna z nejvděčnějších postav jeho předčasně ukončené, nicméně intenzivní a úspěšné herecké dráhy. Jeho kariérista, manipulátor a intrikán představuje tvář státní moci, kterou herec systematicky paroduje, ironizuje, vysmívá se ideologickým klišé, frázím a pokrytectví. Jeho protipól představuje sympatický kostelník, který spíš z nedorozumění než ze zlého úmyslu přijme post faráře v obci, kterou projíždí. Nová role, po které konec konců tajně toužil, ho postupně pohltí a falešný kněz se stává morální autoritou a protiváhou světské moci. Tohle východisko je hodně zajímavé, jenže vzhledem k potenciálu nevytěžené ani zdaleka tak, jak by si zasloužilo. Film je hodně nekonzistentní - na jednu stranu směřuje k pohodové komedii z českého venkova ve stylu kultivovanějšího Trošky, pro kterou jsou typické postavy typu hypochondrické svéhlavé babky. Na druhé straně se objevují ve scénách s kramářským divadlem a podivnými dohlížiteli-poradci alegorické motivy, které by se mnohem spíš hodily do nějaké intelektuální reflexe pro náročného diváka. K tomu připočtěte tragický konec, který se tluče s komickou příjemnou atmosférou, a ve výsledku máte snímek, který neví, čím chce být. Celkový dojem: 65 %.

Ukázka režijního mistrovství mladého Karla Kachyni. Na filmu je zřetelně vidět, že Kachyňa původně studoval kameru a je nejsilnější v práci s obrazem. Film je jízlivým ohlédnutím za životem na moravské vesnici na sklonku války. Kachyňa se na venkovské společenství z doby zániku německé Říše a příchodu nových pořádků dívá očima 12letého kluka, který z neradostné reality (je terčem posměchu, izolovaný od vrstevníků a za otce má necitlivého despotu, co považuje výprask za nejúčinnější výchovný prostředek) utíká do světa snů a představ. Film je náročnější na vnímání, protože se v něm neustále střídají různé časové roviny a sny, divák si teprve postupně z jednotlivých střípků skládá celkový obraz a konstruuje příběh. Kachyňa se na osvobození republiky dívá neideologickým pohledem a je mu cizí do té doby běžná glorifikace osvobození a Sovětské armády. Naopak, závěrečná štvanice na místního outsidera, kterého si komunita vybrala za obětního beránka své frustrace z okupační bezmoci a zároveň za ideální prostředek, jak odvést pozornost od vlastních morálních poklesků, je jednou z nejpůsobivějších ukázek odpudivého čecháčkovství a lidské malosti. Na můj vkus se v tomhle filmu Kachyňa někdy nechává příliš unést poetickými obrazy, jindy zase stříhá záběry tak, že je to na úkor srozumitelnosti děje, ale i s těmito výhradami jde o mimořádně působivý kousek, jeden z nejlepších své dekády. Celkový dojem: 90 %.

Ve své době šlo o možná nejkontroverznější snímek, a to je co říct, protože se jednalo o 70. léta plná divokých výstřelků a dozvuků sexuální revoluce typické vpádem porna do veřejného prostoru. Zuřivé polemiky strážců morálky, pro které bylo Saló Belzebubem na pochodu, s těmi, co považovali tentýž film za vrcholné a trýznivé umělecké dílo, ke kterému odsuzující současníci zkrátka nedorostli, tehdy plnily všechna média a ke slovu se dostala dokonce i cenzura. S odstupem let na mě dnes Pasoliniho poslední film nedělá dojem něčeho, co stojí za hádku, a ani nejde o nějaký šok a překvapení. Už Vepřinec mě přesvědčil, že pokud si Pasoliniho poslední filmy zaslouží nějaký přívlastek, pak je to bohužel slovo "nudný". 120 dní sodomy se dá považovat z mého pohledu za dokonalou uměleckou prohru. Stačí srovnání s Klimovovým majstrštykem Jdi a dívej se, kde se filmař nevyhýbá brutálním záběrům ty ale organicky zapadají do vyprávění, tvoří jen malou část stopáže, nikdy nejsou samoúčelné a přitom mají drtivý emocionální dopad. Klimovovi stačí diváka často jen naťuknout, pracuje s jeho fantazií a očekáváním. Pasolini je trapně doslovný, statický a nevynalézavý. Navíc podobný námět neměl adaptovat někdo s komplikovanou a nebojím se napsat deformovanou sexualitou. Je prakticky nemožné si nevšimnout, jak často kamera uspokojuje Pasoliniho homosexuální touhy a představy. Tak citlivé a náročné téma by musel zpracovat někdo odvážný, ale přitom umělecky mimořádně nadaný. Napadají mě třeba Haneke či Lars von Trier. Podstatnou část Saló vyplňují únavné, nudné a z hlediska diváka nepodstatné příběhy lehkých žen nebo pseudointelektuální plky čtyř majitelů lidského cirku. Pasolini si nedokázal zajistit přítomnost kvalitních herců, což bije do očí především u fašistických bossů, kteří jako by vypadli z nějakého lehce umělecky se tvářícího soft porna, a jejich slizkost je na hranici karikatury, někdy i za ní. Až posledních pět minut, kdy nastoupí i pro dnešního otrlého diváka scény nezvykle brutálního násilí, dokáže Pasolini přitáhnout pozornost, bohužel ale příliš laciným způsobem. Celkový dojem: 10 % za téma.

V Mapách ke hvězdám David Cronenberg nelítostně účtuje s ničím menším než se samotným Hollywoodem a jeho pozlátkem. Ten pohled přináší deziluzi ze světa, kde panuje nelítostná konkurence, přetvářka, cynismus a honba za požitky. Ve zvoleném úhlu pohledu Cronenberg není originální, v podobném duchu se do továrny na sny strefovali i jiní. Cronenberg se ale může opřít o kvalitní herectví několika hvězd filmového plátna v čele s Julianne Moore. Ta přináší další z dlouhé řady důkazů, že patří do top žebříčku současných hereček. Její uvadající filmová hvězda dokáže na ploše, kterou jí scénář nabízí, vystřídat všechny myslitelné nálady a výrazové polohy. O generaci mladší Mia Wasikowska jí při tom zdatně přihrává. Zároveň se Cronenberg může opřít o důvěrnou znalost prostředí a některé jeho šlehy jsou efektní a přesné. V zásadě se mi líbí, jak točí, jenže člověk se neubrání pocitu, že mysteriózní rovina příběhu je vlastně nadbytečná a především - ta uhozená zápletka založená na incestu je výrazně přitažená za vlasy a režisér mohl ošetřit východisko svého příběhu mnohem racionálněji, aniž by ubral na přesvědčivosti a efektnosti příběhu. Srovnání se slavným Mulholland Drive jiného Davida se přímo nabízí a hraje pro ně shodné prostředí, výrazové prostředky i žánrová spojení, ale výsledek pro Cronenberga není lichotivý. Lynch si dokázal s Hollywoodem, žánrovými odkazy i s divákem pohrát daleko chytřeji, rafinovaněji a zábavněji. Zároveň se bojím, že mimo klasický festivalový okruh diváků velké pochopení pro svůj pohled do filmařského zákulisí Cronenberg nenajde. Snad ještě poznámka k žánru - označit tenhle kousek za romantický má stejnou váhu jako hovořit o žánru romance u filmu Smrt čeká všude, vždyť James měl k válce opravdu vášnivý vztah. Celkový dojem: 60 %.

Když v polovině 90. let natočil Tarantino Historky z podsvětí, nešlo jen o divácký trhák, který posbíral na filmových festivalech, co mohl. Ve skutečnosti se zrodil nový filmový styl založený na mixu násilí, černého humoru, slangu, nadávek a citaci popkulturních odkazů. Zkrátka a dobře, zrodil se pojem tarantinovka. Brzy se vyrojilo spoustu napodobovatelů a každá významnější národní kinematografie a filmová společnost přišla se svým pokusem dohnat a předehnat. Trh se záhy nasytil a po pravdě jen málo z těch epigonů se Tarantinovi aspoň přiblížilo, ale jak je vidět, jeho odkaz stále žije a po 20 letech trend vyvolaný Pulp Fiction dorazil i na chladný evropský sever. Tvorbu Hanse Pettera Molanda už znám a cením si vysoko především jeho Aberdeenu a podceňovaného Pedersena. Pro podobný filmový styl ale nepředstavuje dobrou volbu. Natočit chytrý a funkční pulp je totiž kumšt a vyžaduje vztah k žánru a cit zvažovat na lékárnických vahách, kam až dojít v groteskní nadsázce, aby to neohrozilo napětí a dramatickou stavbu příběhu. V Pulp Fiction se divák mohl spoustě scén smát, ale ve všech momentech šel z filmových postav skutečný strach a divák byl stále udržován v nejistotě, co se stane v příští sekundě. Moland není žádný břídil, dokáže nabídnout vynikající soundtrack, jeden z nejlepších, co jsem slyšel v posledních letech, a ocenit se dá i kamera, kdy je radost sledovat, např. jak se auto prohání zasněženou krajinou ke vzdálenému městu. Jenže Moland selhává v neschopnosti udělat z gangsterských figurek na jedno použití plnohodnotné postavy, na nevynalézavém scénáři, průměrných dialozích a neschopnosti pracovat s jazykem. Bije se mu tam množství mrtvol, které jakoby vypadly z nějaké lokální války, s vytrvalými pokusy o komickou nadsázku. Jenže skutečně funkčních komických scén je přitom pomálu. Pokud vám tedy ke spokojenosti nestačí, když 63letý Skarsgard, kterému by bylo lépe přezdívat Železná pěst, ve chvilce mění lidské obličeje v krvavou fašírku. Od srdce jsem se zasmál tak třikrát - např. když balkánští gangsteři hovoří o poměrech v norském vězení. Některé z filmových postav, jako např. policisté, jsou trestuhodně nevyužité, jiné, jako mafiánský boss, zase nefunkční pro přílišné přehrávání. Suma sumárum, je to pro mě nakonec za 2,5* s tím, že tu třetí ode mě nepotřebuje, protože si Sněžný pluh určitě řadu spokojených diváků najde. Nehledě na to, že bych musel přepisovat řadu hodnocení u filmů, které jsem odbyl 3* a přijdou mi mnohem lepší než tenhle Molandův kousek. Celkový dojem: 45 %.

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %.

Radek99 ve svém komentu ke Zmizelé napsal, že "Nový Fincher = filmová událost" už po tomhle filmu bohužel neplatí. Upřímně řečeno, takhle rovnice u mě neplatila nikdy, s Fincherem si nespojuju pojem "filmová událost", nýbrž "precizní řemeslo". A toho se mi taky u Zmizelé dostalo vrchovatě. V žádném případě nelituju návštěvy kina, protože velké plátno nechá vyniknout všem prvkům Fincherova filmového umění. Jenže pak je tu námět a scénář a tam už tak spokojený nejsem. Je to totiž typický umělý konstrukt, další z nekonečné řady amerických snímků o vysoce inteligentních psychopatických manipulátorech a jejich schopnosti unikat ze spárů spravedlnosti. Při sledování jsem si nemohl nevybavit Prvotní strach, který udělal jméno Edwardu Nortonovi. Film se může pro mě pohybovat v jakémkoli žánru, ale potřebuju mu věřit a Zmizelé jsem zkrátka a dobře věřit nedokázal. A pokud další můj oblíbený uživatel xxmartinxx píše o Zmizelé jako o "zábavném braku", pak Fincher díky své preciznosti bohužel tomuhle spojení zabraňuje. Ten film je zkrátka a dobře příliš kvalitně natočený na to, abych ho bral jako oddechovku lehčího ražení. No a pokud jde o v některých komentářích zdůrazňovaný společensko-kritický přesah směrem k médiím, toho jsme se už dočkali v americké kinematografii i jinde nespočtukrát a v řadě případů v lepším provedení. Za mě 3,5* s tím, že Zmizelá má a určitě bude mít tolik nadšených příznivců, že 4. hvězdičku ode mě určitě nepotřebuje. Celkový dojem: 65 %.

Někdy v roce 1985 jsem objevil Kryla, který mě svými politickými a zároveň kritickými texty fascinoval, a následně jsem začal poslouchat i další písničkáře, kteří stáli v opozici proti režimu. Už tehdy jsem si uvědomoval existenci disentu, ale pojem underground jsem fakticky neznal. První setkání s undergroundem, resp. s tím, co se k němu hlásilo, pro mě mělo přímo hmatatelný rozměr. V roce 1988 jsem se totiž zúčastnil celostátního kola jedné středoškolské soutěže, a to se odehrávalo, jak bylo tehdy zvykem, pod patronací tzv. Socialistického svazu mládeže a vyžadovala některé z dnešního pohledu směšné rituály jako např. nošení svazáckého stejnokroje. Před vstupem do místní hospody jsem si sice moudře sundal provokativní rudou kravatu, leč přítomné máničky pobouřila i moje modrá košile a neomylně mě zařadily někam do opovrhované režimní klaky. Následně mi názorně předvedly, jak vypadá bezmotorové létání v nízkých výškách. Bez ohledu na tuto bolestnou zkušenost bych si k undergroundu cestu stejně nenašel. Byl na mě příliš hlučný, špinavý a začouzený od laciných cigaret. Někdy - z mého pohledu - i zbytečně pozérský. Nejvíc mu v mých očích ale paradoxně ublížila 90. léta, kdy se z povahy revoltující neoficiální podzemní kulturní scéna propojila s nablýskaným oficiálním světem mediálních celebrit a politických špiček. Stalo se tak prostřednictvím Václava Havla a některých osob dřívějšího disentu. Plastici prožívali podivný comeback, i když bylo citelně znát, že hudebně ustrnuli někde v 70. letech a nikam se neposouvají. V určitých kruzích bylo tehdy módní se k jejich odkazu hlásit a patřilo k dobrému tónu navštívit jejich koncert a chlubit se četbou Magorových knih, které obvykle končily někde v koutku knihovny. První díly FU se vezou na sentimentu a odkazu ke klasickému undergroundu 70. a 80. let a paradoxně mi připomněly spíš atmosféru let devadesátých a potvrdily mi, že se pociťově se světem klasického undergroundu míjím a jeho nejsvatější symboly mi jsou spíš protivné. Navíc bezmála 40dílný seriál je na můj vkus příliš rozmáchlý projekt, jehož rozsah mě děsí, nehledě na obsah, který ve mě vyvolává spíš lhostejnost a v některých momentech mě i odpuzuje. Celkový dojem: 45 %.

Dobově schématická kriminálka o po zásluze potrestané chamtivosti, která už dnes může zaujmout pouze silným hereckým obsazením. Především Martin Růžek si tady střihnul s přesvědčivostí sobě vlastní jednoho ze svých typických grázlíků a intrikánů. Celkový dojem: 40 %.

Spolehlivý Lino Ventura v centru vražedného spiknutí, které si dalo za úkol zredukovat počet členů francouzské tajné služby v zahraničí. Ventura coby spící agent, který si už dávno vybudoval solidní existenci, funkční partnerský vztah a sociální vazby na své okolí do té míry, že své krytí má právo považovat za skutečnou existenci, je najednou v situaci, kdy se mu dosavadní jistoty během několika dní zhroutí a on zažívá vzrůstající pocit nejistoty a strachu o sebe a své okolí. Je to film o světě, kde nikomu nemůžete věřit a kde se nehraje na ideály, ale na ten nejtvrdší pragmatismus a státní zájmy, co nehledí na osud jednotlivce, který překáží. Celkový dojem: 75 %.