Ať žije republika

Pobavila mě představa, že soudruzi od dvojice Kachyňa a Procházka očekávali oslavný film k 20. výročí konce války a rovnou ho přihlásili na festival v Moskvě. Tam musely být ty ksichty obzvlášť kyselé. Navzdory všem těm snovým představám a flashbackům je příběh velice přehledný, ale pořád mi připadá, že to nejlepší, co spolu pánové uvedení v první větě natočili, začíná až příštím filmem. (20.09.2015)

Vzpomínky a přestavy prolínající se s realitou malého chlapce ke konci druhé světové války. Je to typický Kachyňa s Procházkou - dětský hrdina v surové realitě, trestající kostelník, tvrdý otec, chudoba, šikana ...V drsném hávu pronikne vždy kus lidskosti a laskavosti. Příjemná hudební kulisa Jana Nováka. (01.09.2014)

Poselství filmu je jasný a veskrze sympatický, obecně fandím čemukoliv, co ukazuje český prospěchářství, hamižnost a vychcanost, a je samozřemě skvělý, že se před okupací mohlo něco takovýho u nás natočit. Bohužel způsob, jakým Kachyňa příběh Olina a Nesovic podává, byl pro mě osobně utrpením. Nemám nic proti lyrice ve filmu, ale co je moc, to je moc. Snad půlka stopáže jsou snový scény, a i když některý z nich jsou dokonalost sama (sirky na zemi v kostele), po chvíli to začne být repetitivní, nadbytečný až otravný a film se vleče jak čekání na Godota. Ve druhé polovině jsem to už nevydržel a pomohl si zrychleným přehráváním a přeskakováním, ale i tak jsem měl pocit, že to trvalo snad pět hodin. Jako jo, bylo to zajímavý, ale že bych si to užil, se říct nedá. (21.12.2021)

Tak tento film byl na mě přeci jen trošku až moc umělecký. Řemeslně jde jistě o dokonalou filmařinu. Milovníci poetických filmů si jistě musí užit spoustu krásných (ba přímo úžasných) záběrů. Ale jednak to bylo na můj vkus neúměrně dlouhé (přes dvě hodiny) a jednak jsem se dost ztrácel v tom neustálém střídání mezi skutečnou a snovou realitou. Kromě toho nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale některé ty poetické obrazy nebyly snad ani sny či představy, ale spíš nějaké vzpomínky na něco z Olinovi minulosti. Aspoň mi to tak přišlo. Zejména v druhé části filmu, kdy jde Olinovi o život, mi ty jeho představy připadaly někdy trošku nemístné a pochybuji, že by něco takového prožíval 12 letý kluk v ohrožení. Takže za čistě umělecký dojem bych sice možná dal hvězdiček víc. Ale nesmělo by to být tak dlouhé a (omlouvám se za ten výraz) ve finále tak ubíjející. (14.04.2017)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)