Spooner

Kdo by to od režiséra popíkových videoklipů od The Weeknda apod. čekal. Ještěr je totiž nejen proklatě temnou kriminálkou, ale zejména až nečekaně vyzrálým a sebevědomým debutem, v němž dává Grant Singer o svém talentu celkem stylově vědět. Předkládá nám sice zatraceně pomalou, ale o to hutnější a kamerově vymazlenou kriminálku takřka skandinávského střihu, která sice vyloží všechny své trumfy na stůl o něco dřív, než měla, ale ani následný úkrok do jiného subžánru celku jí nijak výrazně neubližuje.  Obzvláště, když se může režisér spolehnout na nonstop charisma a sveřepý výraz bezkonkurenčního Benicia Del Tora, jemuž navíc kryje záda solidní Timberlake či Michael Pitt, po delší době zase v roli nepředvídatelné magora. Škoda, že výsledek doplácí na hodně nevyrovnané tempo a zejména klasický netflixovský neduh v podobě přepálené stopáže, kvůli níž se zejména v polovině dost přešlapuje na místě a musíme se zde hodně dívat na zbytečnou postavu Alicie Silverstone. Kdyby to bylo celé o půl hodinky kratší, mohla být z Ještěra kriminálka roku. Takhle jsme dostali „jen“ hodně solidní žánrovku.

Uznávám, že jsem byl před třetím Spider-Manem malinko neklidný a bál se, aby z vyvrcholení Spideyho trilogie a návratu mnoha starých záporáků nevznikla hodně divoká splácanina, která se Jonu Wattsovi rozpadne pod rukama. Jenže k tomu naštěstí opravdu nedošlo. Ano, v první hodině snímek ještě občas malinko kulhá pod nánosem teenagerského a někdy na sílu hnaného humoru, jenž mě malinko irititoval už ve dvojce. Stejně tak chování postav je místy na zdvižené obočí a je mi jasné, že rejpalové si ve scénáři najdou svoje. Jenže pak už přijde jen totální komiksový nářez, v němž Jon Watts jede na plný plyn a ukazuje, jak si je s každým dalším filmem blockbusterově jistý v kramflecích Nový Spider-Man se tak rázem změní v natřískanou a nahláškovanou jízdu, v níž dokáže Watts i příběh několikrát velmi příjemně překvapit i skvěle využít všechny záporáky, z nichž má téměř každý svůj moment na to zazářit. Scénář pak navíc umí chytře pracovat s jednotlivými motivy, linkami, narážkami, uzavírat možné i nemožné dějové kruhy… a v závěru ždímat emoce na maximum. Třetí Spider-Man je zkrátka i přes jisté mušky v první polovině výtečným a řemeslně precizním vyvrcholením trilogie, o němž fanoušci snili. Na Tobeyho dvojku Bez domova sice stále nemá, mezi trojici nejlepších pavoučích kousků se ovšem nový Spidey vyšplhal celkem s přehledem.

Patříte mezi fanoušky seriálové pecky Potvora aka Fleabag? Tak to by vaším očím neměla minout norská pecka Joachima Triera, jež je také sondou do života čerstvé třicátnice, která moc neví, co se životem a má dost osobních problémů. Stejně jako britská hrdinka Phoebe Waller-Bridge, i ta norská umí být správně drzá i zatraceně vtipná. A Renate Reinsve, jež si za svůj výkon odnesla hereckou cenu z Cannes, je opravdu famózní. Nejhorší člověk dokáže skvěle střídat neskutečně vtipné a trefné momenty s těmi citlivými a vážnými. A jelikož jsme v Norsku, dokáže být ve vážnějších rovinách ještě podstatně drsnější a realističtější. Snímek už sice ke konci malinko ztrácí tempo a na někoho by mohl být až příliš melancholický, na mě ovšem tato sonda zafungovala dokonale.

Moje slunce Mad naštěstí netěží jen ze své až nechtěné aktuálnosti, ale je zároveň velmi poctivě natočeným animákem o ženě snažící se zapadnout a pochopit cizí kulturu či vytvořit si šťastnou rodinu. V některých pasážích mohl být sice snímek podstatně silnější, nekompromisnější a vyvolat v divákovi více emocí, i přesto se jedná o sebejistě natočený počin zpracovávající citlivé téma velmi důstojně. A na první pohled jednoduchá, ale přesto efektní, animace pak k příběhu padne více, než jsem zprvu čekal. Díky tématu, vděčné vizuální stránce, zahraniční koprodukci a správně vyváženému tvůrčímu stylu, jenž by mohl oslovit jak festivalové nadšence, tak běžné diváky, má pak animák možná větší šanci uspět v zahraničí než vehementně se snažící Zátopek.

Malá, osobní a hezky civilní romance z Brna o mladém páru, který ovšem musí bojovat s krutým osudem. Sympatická žánrovka s poctivým indie nádechem, výtečnou a správně křehkou Eliškou Křenkovou, skvělou hudbou a jistou režií Jana Foukala, jež doplácí až na příliš jednoduchý příběh, u něhož je vám zkrátka velmi brzy jasné, jak to celé skončí. A Martinu Kyšperskému to jde bohužel mnohem lépe s kytarou v ruce než před kamerou. I přes řadu chyb se ale jedná o milý žánrový pokus, který asi letos na moc cen na rozdíl od Zátopka a Atlasu ptáků mířit nebude, kdyby ale u nás podobných kousků začínalo vznikat více, vůbec bych se nezlobil.

Osobně jsem o Sparks Brothers znal prakticky jen jejich nejslavnější song a trochu se obával, zda tento 130minutový kolos vůbec pro mě. Ale bál jsem se zbytečně. Wright totiž dokázal správným způsobem prodat ulítlost a osobitost kultovní dvojice, stejně jako jejich neskutečnou hudební dráhu a pro mnohé nečekaný vliv na řadu hudebních žánrů a umělců. To vše s hvězdnými hosty, typickou režisérovou hravostí a nápaditostí, kdy dokáže „kecací hlavy“ v tu správnou chvíli vystřídat vtipnými střihovými montážemi či roztomilou animací. Jen škoda té přepálené stopáže. Filmu by i přes Wrightovy velké snahy a obrovskou energii prospělo větší prostříhání a to i kvůli konceptu „probereme postupně každé z více jak 20 alb,“ který je v druhé polovině už značně repetitivní a ohraný. I přesto se však jedná o další z Wrightových hodně sebejistých titulů.

Luxusní restaurace, jeden předvánoční večer nabitý rezervacemi k prasknutí a šéfkuchař s tváří Stephena Grahama, který prochází životní i pracovní krizí a vše se mu hroutí pod rukama. A do toho dorazí kontrola z hygieny, jeho kuchařský konkurent, pár problémových hostů a komplikované vztahy na pracovišti začínají bublat na povrch. To vše natočené na jeden záběr s kamerou postupně se zaměřující na jednotlivé zaměstnance. Nenápadný britský kousek sice má občas problémy s tempem a některé postavy a mini zápletky si zasloužily větší prostor, jinak nám ovšem režisér Philip Barantini servíruje hodně hektický výlet do pracovního pekla jedné kuchyně, jenž je díky jednozáběrovému formátu správně intenzivní, vtahující a zkrátka si v něm postavy ani divák na minutu neoddychnou. A do toho výtečný Graham jako sladká třešnička na dortu. Velmi příjemné překvapení.

Trailery lákaly na hutné, téměř hororové, psycho s hodně bizarní zápletkou. Výsledek je ovšem… no, já to vlastně ani neumím moc popsat a vyjádřit slovy. Šílený severský experiment chce být mixem pomalého artu, hororu, psychologického snímku o zoufalé touze po rodině i téměř humorných šílených situací. A jak vám asi došlo, moc zajímavé a zábavné to ve výsledku není. Prvních 40 minut se tu navíc prakticky nic nestane a i přes skvělou hudbu a výtečnou kameru s nádhernými záběry se hutná a mrazivá atmosféra úplně nedostavila. Mlha byla v tomto snímku s herecky přesnou Noomi Rapace zkrátka daleko hutnější než tamní napětí a vztahy mezi postavami. Na druhou stranu, jméno režiséra Bély Tarra mezi producenty mi vysvětlilo mnohé.

Málokterý film si onen hněv v názvu zaslouží tolik, jako právě tenhle. Snímek, který se v trailerech (a vlastně i první půl hodině) tváří jako typická stathamovka, totiž Guy Ritchie proměnil v neskutečně naštvaný, zlý a nekompromisní nářez, u něhož si režijní borec z Británie nejspíš řekl, že chce jednoduše natočit nejbrutálnější počin své kariéry. A povedlo se mu to na výbornou. Rozhněvaný muž je drsným revenge thrillerem kombinující starou školu s moderním syrovým hávem a přidává k tomu klasické Ritchieho propriety (i když v mnohem soustředěnější formě) i sympatické vypravěčské hrátky. A zároveň nám oblíbeného režiséra ukazuje v trochu jiném světle. Výsledkem je správně chladná a v jistých scénách opravdu nepříjemná šleha, jejíž mrazivé pocity doplňuje také dokonalá hudba, kterou si nyní budu pouštět asi vždy, když mě někdo na*ere. Jason Statham si tu pak na první pohled jede klasicky to svoje, snad nikdy ovšem nebyl jeho chladný a věčně naštvaný výraz využit tak parádně jako zde. Závěrečná lahůdková třetina, při jejímž sledování se musí Michael Mann či John Carpenter tetelit blahem, už pak jen utvrzuje, v jak neskutečné režijní formě se Guy Ritchie aktuálně nachází.

Ono by vůbec nevadilo, že si chtěl tentokrát Taylor Sheridan natočit přímočarý a divácký survival bez hloubky a nějaký ambicích. Jen by to celé nesmělo být tak strašně pitomé a zejména veleprůměrně natočené. A celá survival část by nakonec nesměla trvat asi tak 20 minut. Kdo mi jde po krku je jedním z těch snímků, v němž se hodinu rádoby buduje napětí, aby se pak ta hlavní část, na kterou se divák těší, sfoukla v nejkratším možném čase. Sheridan pak navíc jako by zapomněl na své největší přednosti, budování atmosféry a práci s postavami, které jsou na celém snímků asi nejsmutnější.  Postavy jsou opravdu načrtnuté tím nejprostším způsobem, pouto mezi Angelinou a malým klukem tu prakticky neexistuje a místo děsivých vrahů tu máme dva neorganizované idioty, které bych si na odklizení nepohodlných lidí nenajal ani zadarmo. Nikdo tu nemá co hrát a někteří se filmem vyloženě pronudí. A diváka od absolutní nudy zachraňuje jen solidní tempo a krátká stopáž, díky níž tohle další sheridanovské rozčarování rychle uteče. S tímto materiálem a jmény mělo vzniknout něco víc než jednoduchý thriller, který uspěje max. v televizi ve večerním vysílacím čase.