Spooner

Vlastně je až s podivem, že to celé do sebe nezaklaplo přesně tak, jak mělo. Alexandre Aja servíruje poctivé řemeslo s pár sympatickými nápady, příběh s nečekanými zákrutami rozhodně zaujme a Mélanie Laurent hraje (ehm…) jak o život. Jenže i přesto Kyslík nijak zásadně nestrhne a vyšumí z člověka rychleji, než by si u podobného snímku přál. Komorní novince totiž pod vizuálními hrátkami a suverénním hereckým výkonem chybí duše, díky níž by vás film hned od začátku chytnul a na konci emočně zcela vyždímaného nekompromisně vyplivnul. Takhle je Kyslík „jen“ zručnou žánrovkou, která fandy sice uspokojí, ale dalo se z ní vymáčknout podstatně více.

Světlo a stíny nejsou žádnou obří fantasy událostí ve stylu Zaklínače a GoT, i přes jisté mušky však zůstávají správně odsýpající a na nic si nehrající jednohubkou s hezky funkčním a do budoucna stále zajímavým světem, co má za úkol zkrátka a jednoduše bavit. A to se mu rozhodně daří. Sebejistou režii a žánrově přesně vybalancovaný scénář pak tlačí dopředu hlavně sympatické postavy, jež mě do jednoho až nečekaně bavily. Alina v podání Jessie Mei Li je správně sympatickou a zmatenou hrdinkou a Ben Barnes aka záhadný Karrigan po Westworldu a Punisherovi ukazuje, že má na seriálové role celkem čuch. Nejvíce pozornosti si však pro sebe krade výtečně sehraná „vraní“ trojice gangsterů Kaz, Jasper a Inej, která pro mě byla asi největším tahounem seriálu. Ano, vrcholy žánru jsou pořád někde jinde, kdyby ale každá „young adult blbina“ dopadla nějak takhle, rozhodně bych se nezlobil. Prostě poctivá seriálová zábava, kterou si v případných dalších řadách mile rád zopakuji.

Tak se zdá, že animované kousky z produkce Phila Lorda a Chrise Millera už jsou skoro stejnou zárukou kvality, jako počiny od Pixaru. Tahle sehraná dvojka to totiž zase zvládla a naservírovala nám další neskutečně nabitý a nahláškovaný animák, který totálně překypuje nápady a svými vizuálními hrátkami si mě získal od prvních minut. A až do samotného konce mě nepustil. Tvůrci zde přitom na první pohled nepřichází tentokrát s žádnou inovací a vlastně mixují dohromady to nejlepší z předchozích titulů. Máme tu ulítlost ze Zataženo, občas trakaře, zběsilost LEGO příběhu a originální vizuální stránku po vzoru Spider-Mana. To vše je ale zabaleno do tak neodolatelného a režijně suverénního hávu, že mě tahle disfunkční rodinka semlela ve výsledku více než většina zmíněných pecek. Přidejte si pak k tomu až nečekaně funkční a správně dojemnou linii mezi otcem a dcerou, z níž jsem byl dost naměkko, a máme tu dokonale vybalancovanou a naspeedovanou rodinou zábavu, ke které se budu vracet asi hodně často.

Promarněná šance. Jako fanoušek sólovek Kapitána Ameriky jsem po upoutávkách logicky doufal, že týmovka jeho dvou největších kumpánů se ponese ve stejném duchu. Jenže snaha je jedna věc a naprosto rutinní a chvílemi i dost utahaný výsledek věc druhá. Scénář pracuje s několika zajímavými motivy včetně rasismu i politické a společenské situace po probliknutí a sympaticky si hraje s hezky načrtnutými figurkami. Jenže režie a nakonec i scénář pracují s těmito proprietami zcela fádně, bez jiskry a výrazných překvapení. Režisérka Kari Skogland sice sem tam dokáže vykouzlit silnou či výraznou scénu, do atmosféry naspeedovaných akčních thrillerů s civilním a politickým nádechem dobrodružství Kapitána Ameriky má však novinka poměrně daleko. Místo toho nastupuje hodně utahané tempo s často zbytečnou dialogovou vatou. Scénář se pak tvůrcům postupně rozpadne pod rukama a všechna zmiňovaná témata dokážou proměnit jen v totálně nezajímavou zápletku okolo bandy aktivistů s jednou z nejotravnějších a nejnudnějších záporaček v historii MCU. Potenciál řady postav je nakonec solidně promrhán a nejzajímavější vývoj má postava Johna Walkera, jenž mě v druhé polovině série začal až překvapivě bavit. Falcon a Winter Soldier není špatným seriálem, má několik skvělých momentů, parádní herce. Při srovnání nejen s Kápovými filmy, ale i nedávnou WandaVision, však po scenáristické i režijní stránce seriál hodně pokulhává a potenciál projektu byl prostě někde jinde.

Hmm, tak ani na čtvrtý pokus nic moc. Od této série jsem nikdy neměl přehnaná očekávání, doufal jsem ale, že aspoň jednou bych mohl dostat bezproblémovou oddechovou popcornovku, u níž dokonale vypnu mozek. Jenže i tentokrát se dostavila hlavně nuda a částečně i zmar. Pravda, Adam Wingard má k odpočinkové zábavě z tohoto univerza asi nejblíže, nebere se tak vážně jako směšná dvojka Godzilly a bitky titulních monster tu opravdu stojí za to. Jsou přehledné, nápaditě, digitálně i vizuálně precizní, a když Kong používá proti Godzille vše, co v okolí zrovna najde, tak se na to opravdu hezky dívá. Problém je, že té akce tu vlastně moc není a zbytek stopáže zase vyplňuje otravná a zbytečná lidská stafáž, která jen blbě čumí, utíká, něco vysvětluje nebo tupě hláškuje. Je pak až tristní, že tahle série nedokázala za čtyři filmy vyprodukovat jedinou sympatickou či výraznou postavu, které by chtěl divák aspoň trochu držet palce. Příběh je tu pak tentokrát snad ještě stupidnější a naivnější než kdy předtím a působí jak epizoda z 20 let starého seriálového animáku pro dvanáctileté kluky, v němž se bezmyšlenkovitě a bez vývoje postav jen jede z místa na místo a ke konci se to prostě nějak seřeže. Na druhou stranu, Godzilla vs. Kong evidentně nemělo snahu být něčím víc než jen tupou zábavu pro omladinu. Takže svým způsobem byl úkol splněn. Že si ovšem střetnutí dvou ikonických monster zasloužilo daleko důstojnější scenáristické a tvůrčí pojetí, je už bohužel věc jiná.

Tvůrci naštěstí pochopili, že adaptace legendární mlátičky není úplně intelektuálním veledílem a asi nikdy nebude ani velkolepou podívanou lákající do kin či na stream masy, a tak se rozhodli nám naservírovat poctivé akční béčko a totální fan service. A v tom vlastně vůbec neselhávají. Je to jednoduché, tupé a s často hroznými dialogy? Ano. Je si to své jednoduchosti vědomo, a i přesto je to svižné a zábavné? Také ano. Simon McQuoid možná není úplně nejlepším vypravěčem, nechybí mu ovšem to správně fanouškovské srdíčko a upřímný zápal, díky němuž nový Mortal Kombat hezky odsýpá od začátku do konce a já se nenudil ani minutu. Akce a lahodných fatalit je tu požehnaně, a i když bojová extratřída se aktuálně skrývá v seriálu Warrior a počinech Garetha Evanse, rozhodně se nemají tvůrci za co stydět. „Omáčka“ mezi fighty je pak vyplněna sympatickými postavami, u nichž casting vyšel skoro na jedničku. Sub-Zero se Scorpionem pohladí nejedno pařanské srdíčko, Kano hláškuje za každé situace a hlavní hrdina je taky překvapivě fajn. Jen ten Raiden je svým obsazením tak moc mimo, že budete se slzou v oku vzpomínat na Christophera Lamberta. Mortal Kombat není dokonalým filmem, který by nějak výrazně zvýšil reputaci videoherních snímků. A vlastně se o to tvůrci ani moc nesnaží. Jako fanouškovská pocta a akční blbina však funguje překvapivě solidně a tu teasovanou dvojku bych si dal klidně hned.

Vlastně stejně příjemné a stylové akční zjevení jako v případě prvního Johna Wicka. Ostatně, ještě aby ne, když zde Derek Kolstad v podstatě jen variuje jeho scénář. Jenže díky zcela odlišnému hrdinovi a tvůrčímu stylu dostáváme naštěstí trochu jiný zážitek. A hlavně Naishullerovy neskutečně našlapané krvavé hody, v nichž režisér ani na chvíli nesundá nohu z plynu a srší nápady od začátku až do úplného konce. Zdejší akce je nejen krvavější a přepálenější, ale dokáže být v některých scénách i nádherně fyzická. To vše ale i s pořádnou dávkou nadhledu, skvěle fungujícího humoru i vděčných vedlejších postaviček. Ano, Bob Odenkirk svou proměnu akčního borce dotáhl do dokonalosti a zároveň umí dát postavě díky svým hereckým kvalitám i lidskou tvář, rozhodně zde ale neválí sám. Pořád je tu totiž ještě lahůdkový Christopher Lloyd a výtečný záporák Alexej Serebrjakov, který by si zasloužil i více prostoru. Nikdo je zkrátka ten typ filmu, u něhož bude mít každý akční fanda spokojený úsměv od začátku do konce. A pak si to bude chtít pustit celé co nejdřív znova.

Je docela smutné, že zatímco na evropské a seriálové půdě sází Stefano Sollima jednu pecku za druhou, na hollywoodské scéně bolestivě tápe a jeho styl zde působí dosti vykastrovaně. Clancyovka Bez výčitek se totiž snaží tvářit jako nekompromisní drsná jízda, která má být však zároveň i chytrá. Jenže v obou směrech tvůrci naprosto selhávají. Sollimovi chybí při snaze o správnou chlapáckou podívanou pomyslné tvůrčí koule, tah na branku a totálně zklamává i v tom natočit alespoň jedinou výraznou scénu. Sakra, vždyť i ta v trailerových střípcích lákavá akce je nakonec natočena zcela bez energie, parádních momentů a vlastně i dost zmateně. Taylor Sheridan pak nejspíš sepsal scénář na place seriálu Yellowstone během natáčecích přestávek a ještě měl přitom jako kulisu puštěné nějaké thrillerové béčko z devadesátek. Snaha o zvraty či politickou hru jsou tu pak vyloženě směšné. Jediný, kdo při své urputnosti neselhává, je tedy opět skvělý Michael B. Jordan. Jenže k čemu to je, když zde zbytek obsazení nemá co hrát (Guy Pearce), nebo je rovnou otravný (Jodie Turner-Smith) a režisér jako by se ani nesnažil natočit zábavný film. Naprosto zbytečný příspěvek do filmových kousků podle Toma Clancyho, který jeho fandy naštve a zbytek diváků unudí k smrti.

Komiksová bída s nouzí. Už jednička pro mě nebyla žádným veledílem a kdykoliv si vzpomenu na směšné akční finále, je mi do breku. Pořád ale měla aspoň hezkou sekvenci v zákopech a snažila se o pár zajímavých motivů. Ve Wonder Woman 1984 ale není vůbec nic. Dokážu ještě pochopit stupidní zápletku jak z naivních komiksovek 80. let a snahu přiblížit se atmosféře tehdejších žánrovek. Jenže Jenkins s tím vůbec neumí pracovat. Osmdesátková atmosféra je příšerně líná a nenápaditá, humor zde (stejně jako v jedničce) vůbec nefunguje a pokusy dát postavám nějakou hloubku zde v mixu s cheesy příběhem působí dosti kontraproduktivně a legračně. A hlavně se to celé bere zbytečně vážně a chybí tomu ten správný nadhled. Mezi Gal Gadot a Pinem to sice stále jiskří, Kristen Wiig je však coby záporačka k smíchu ještě před crossoverem s Cats a Pedro Pascal se někde v půlce rozhodl, že už na to kašle a bude radši zkoušet, jak moc dokáže přehrávat. Akce je pak málo a v některých momentech to vypadá až nečekaně lacině. Patty Jenkins na to prostě nemá a místo pocty tehdejším komiksovkám a zábavné popcornovky nám servíruje nechtěně směšnou banalitu s infantilními dialogy či rádoby moudry, z nichž jsem měl v závěrečné třetině už opravdový bolehlav. Jedna z nejnudnějších a nejzbytečnějších žánrovek posledních pěti let.

Sacha Baron Cohen věděl, že podruhé s Boratem už do téže řeky úplně vkročit nemůže, a tak se tentokrát snažil opřít o filmovější řeč a příběh. Jenže právě to ve snímku bolestivě nefunguje. Zápletka o sbližování s dcerou se mi do tohoto formátu vůbec nehodí a s Cohenovými reálnýmí nachytávkami tento styl moc nedrží pohromadě. Což je problém, když tato linie zabírá podstatnou část filmu a mně byla vlastně úplně ukradená. Známý provokatér pak tentokrát v interakcích s Američany zase tolik neryje, není příliš šokující a jen v málo momentech se mu daří nastavit zrcadlo. Prostě jen dělá bordel a čeká, jak na to jeho oběti zareagují. A oni často nezareagují vůbec. Chápu, že někoho nachytat a pořádně vytočit je vzhledem k současné situaci dost těžké. I přesto se mi zdá, že se do druhé Borata dostaly scénky, jež by v případě jedničky zůstaly na podlaze střižny. Na druhou stranu, Cohen jde do své role zase naplno, v Marii Bakalove našel solidní parťáčku a jeho nekorektní sprostý humor, v němž si dělá srandu ze všech, mě bude svým způsobem bavit asi vždycky. A když už se komik trefí do černého, jako v případě country výstupu či závěrečné šlehy, stojí to rozhodně za to. Jen jsou tyto vrcholy rozmělněny ne zrovna fungující zápletkou a častými hluchými místy. A kvůli zaměření se na aktuální covidovou a politickou situaci nebude navíc druhý Borat rozhodně tak nadčasový a univerzální jako nedostižná jednička.