moniii

Tragické svědectví o jedné z dalších občanských válek blízkého východu, o které jsem nevěděla (co jsme se to v tý škole učili?), za 4 a půl hvězdy, a přestřelená dějová linie o tom, jak se všichni náhodně ocitaj na stejném místě, ať v Libanonu nebo v Kanadě, a proplétaj své životy až do zmatečného součtu 1+1=1. To bylo scifi za 2 a půl hvězdy. Nejspíš jsem ovlivněná tím, že poslední film, který jsem viděla, byl nesmírně realistický Nowhere to Hide.

Po přečtení knížky jsem čekala dokonce několik let, než jsem se odhodlala k filmu: knížka byla moc dobrá na to, aby se dala zfilmovat způlky tak dobře. Ale překvapivě, docela se jim to povedlo! Breuer trpí, halucinuje, bláznivě sní (a je to všechno pěkně ztvárněné, hluboké, i vtipné), zatímco Nietzsche trpí tiše a v ústraní, ale přesto se posouvá a má moc posunout nejednoho diváka. "Více milujeme touhu než vytoužené". I když moje hodnocení může být předpojaté, protože miluju všechno, čeho se Yalom dotkne byť jen malíčkem.

Chtěla bych mít možnost hodnotit film na půlky. První část, pět hvězd, a to navzdory tomu (nebo právě kvůli tomu?), že jsem nerozuměla skoro nic (kino ve Švédsku, hindi originál a švédské titulky). Velmi dramatické vyobrazení přežívání chlapečka ztraceného v chudé, bolavé zemi. Velká bezmoc tváří v tvář nefungujícímu systému, lidské ignoraci, a postoji "každý ať se stará sám o sebe"... včetně umouněného prcka. Druhá část, jedna hvězda. Za trapné romantické drama, dlouhé pohledy z oken a povzdechy doprovázené hudbou, která se vám snaží tlačit na slzné kanálky (úspěšně). Ale závěr byl super. Hlavně s uvědoměním, že se to opravdu stalo, jen s tím rozdílem, že ten Saroo byl ve filmu o dost hezčí.

"Breaking Bad" (do češtiny přeloženo směšně jako Perníkový táta) mi byl doporučen z mnoha zdrojů jako nejlepší seriál všech dob, a tak jsem do něho šla s mnoha očekáváními, což není nikdy dobré. V některých momentech je nabytý akci a napětím - a to tolik, že jsem to musela občas na pár dní pozastavit, jinak by mi vypadaly všechny vlasy na hlavě... oproti tomu jinde se nudně vleče až pomalu není chuť pokračovat. Osobně mám stále svoje oblíbence jinde, i přesto dávám pět hvězd a to hlavně za vývoj postav, dokonalé psychologické vykreslení a některé scény, které se mi zaryly pod kůži na dlouho.

Já si myslím, že nikdo z nás/vás tady nemá právo vykřikovat něco o vině či nevině. Jedné z věcí, které si tady nejde nevšimnout je, že novináři jsou nechutný zvířata. A konec konců i tenhle dokument existuje hlavně proto, aby naservíroval dechberoucí příběh, nad kterým se generace po celým světe budou svíjet emocemi a vztekem a vydělávat mu tak hezký peníze, spíš než proto, aby pravdivě a upřímně prezentoval někoho, z koho nikomu už nic nekápne. A jak podotkl Ducharme, tak se zdá, že některý věci, které by nám pokazili obraz andělského byť trochu hloupoučkého strejdy Stevena, prostě v dokumentu chybí.

V porovnání s knihou je tohle naprosto marné dílo. Knížka byla super, film změnil celou zápletku, motiv vražd i jejich provedení, a také překroutil charaktery hlavních hrdinů. Jasně, proč ne, ne vždy se film musí řídit předlouhou krok za krokem, ale když je předloha výborná a film ztupený, tak ani nevím, co na to říct. Nejvíc mi vadil Lev jako neotřesený hrdina a Raisa jako otřesená ženuška. V knize to bylo právě naopak. S vývojem příběhu Lev ztrácel svou hrdost, protože zjistil, nakolik se mýlil v politickém režimu kterému věřil, a Raisa se mu naopak odhodlala postavit a jít si svou vlastní cestou, což je krok, který je oba překvapivě přivedl blíž jeden druhému.

Nevím, nakolik podává Americký sniper obraz opravdové války. Iráčtí nepřátelé pobíhají jak kuřata a střílí někam, většinou úplně vedle, zatímco Američané neztrácejí chladné sebevědomí (a perfektní vzhled) ani když letí helikoptérou skrze písečnou bouří. Chris, ten si může dělat co chce, když už se mu nelíbí odstřelovat, tak seběhne dolů a pomáhá kolegům rozrážet dveře, popravdě řečeno, přísnější režim jsme měli i u nás na brigádě v hotelu.. Reálnější filmy o válce přijdou asi tehdy, až to nebude aktuálně politicky horké..

Taková romantičtější verze toho, když se dva lidi, co se k sobě moc nehodí, potkají na Tinderu, a chatují několik měsců, než je jeden z nich zavřený do léčebny, a druhý se rozhodne zachránit situaci.

„How kind is it to give life only to take it away?“. Příběh, který vypráví o úctě k životu, tak trochu o moderní medicíně (nejsou peníze, tak tady ty lidi radši necháme paralyzovaný), a taky o podivínech, co jsou výjimečnějšími lidmi, než ti mezi námi „normální“. Ve zkratce, krásný film i výborné herecké výkony.

Můžeme vinit Precious, že nevzala situaci do svých rukou hned od začátku a nebojovala za sebe? A můžeme vinit její matku a nazývat jí zrůdou? No, asi sotva. Protože neschopní rodiče jsou zpravidla dětmi jiných neschopných rodičů a obětmi stejného prokletého kruhu nenávisti, zneužívání, domácího násilí, mentálního znevýhodnění, chudoby, závislosti, nezájmu sociálních institucí a šikany. Mít tady nějaký velký heroický zvrat a útěk jinam než do snění by bylo sice krásné, ale ne tak docela autentické. V závěru nezbývá než stejně jako Mariah Carey uronit jednu velkou slzu a být rád, že alespoň sociální pracovnice a učitelka byly kompetentní. Protože ve skutečnosti by to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř.