pollstro

Skutečně první náznak filmové poezie a schopnosti vyprávět příběh skrz narativní způsob vyprávění, vizuální obrazy, pocity a vjemy, vytvářející dokonalou filmovou syntézu a metaforu, která by verbální, či vizuální forma vyprávění, jednoduše nedokázala vyprodukovat. Proto byl samotný úspěch Vertiga ve své době značně nedoceněný a nepochopený. Příběh o psychologické posedlosti ženou, do které Hitchcock záměrně vkládá své tajné fešistické touhy a představy o naprostém ideálu, které prezentuje divákovi skrz hlavní ženskou hrdinku, která se pomalu stává naší obětí, uspokojující naše fyzické a verbální touhy, které náležitě sdílíme s hlavním protagonistou. Vše pomalu a jistě míří k jednomu jedinému konci. Samotné abstraktní využití symbolu spirál a uzavřených smyček, kroužící kolem stejného, nezapomenutelného okamžiku, znovu a znovu, tomu po celou dobu napovídá, čemuž je i uzpůsobená bezchybná hudba, která tento cyklický pricnip utahování a zoufalství, fantasticky naplňuje, a Herrmann opravdu dokonale pochopil záměr Hitchcocka. Nadčasová a neuvěřitelná práce s kamerou, barvami, kompozicí obrazu a jednotlivým rozestavením každé scény, ve kterých nepatrný i patrný detail obsahuje další, hlubší význam, který vkládá do celkového filmového prožití intenzivnější zážitek utišující naše filmové touhy. Slabost muže je prezentována výběrem bezmoci před samostatností, tajemného před upřímným, vzrušujícího před prostým, křehkého před přístupným, vymyšlené a idealizované ženy před skutečnou. V první polovině soucítíme a souhlasíme s protagonistou, který propadá romantismu s hlavní hrdinkou a my společní s ním. Naopak v druhé polovině nás Hitchcock staví do zcela inverzní pozice, o které nejsme plně přesvědčeni, že nám vyhovuje. Cítíme se nepříjemně, ačkoliv sami skrytě toužíme po tom samém. Dochází tak na odkrytí tajných a skrytých tuh o manipulaci žen, lásce k mrtvé osobě, pocitu nadvlády, posedlosti a naprosté kontroly nad veškerým děním, nejen tím vztahovým, ale i filmovým. Potěšení z pohledu, jenž je brzděno hrozbou odmítnutí, vyvolává ve skutečném světě pocit úzkosti, přičemž Hitchcock tento problém řeší tím, že hlavní hrdinku záměrně prezentuje jako sexualizovaný objekt a oběť našich dokonalých představ. Láska a potěšení, čerpaná z pohledu na osobu, není vyléčitelná. Hitchcock si tento prvek velmi důkladně uvědomuje, využívá ho v celém svém scénáři a pro celkové vyznění příběhu je zcela zásadní. Touha vlastnit osobu je nereálná, neuskutečnitelná a nemožná. Je schopna přeměnit skutečný život v naprostou noční můru, do které se s nekompromisní vášní cinefil potápí s čím dál tím větší radostí. Touha po opětovném sledování Vertiga se točí ve stále se opakujících cyklech, jejichž existence a důvod je snadný. Děláme to proto, abychom se hlouběji ponořili do nevyčerpatelných, fascinujících, stále nově objevujících se záhad příběhu, které jsme při předchozích zhlédnutí nepostřehli. Přitom prožíváme již zapomenuté dojmy, popřípadě objevujeme nové. Zároveň přitom porovnáváme Hitchcockovu tvorbu s ostatní světovou kinematografií a opětovně se ujišťujeme, že Vertigo je stále nepřekonatelným filmovým vrcholem, který i po tolika letech od svého vzniku neztratil absolutně vůbec nic na své kráse, ba naopak, jako by každým dalším rokem získával na efektivitě. I když Hitchcock rozkrývá hlavní zápletku dvacet minut před koncem, přesto je schopen ve finálním, posledním okamžiku, šokovat svým tragickým vyzněním, které je procesem spirálových výstupů a pádů, a utahováním smyčky, která z nás dělá oběti machinace Hitchcockova nezpochybnitelného talentu. "Only one is a wanderer; two together are always going somewhere."

Děsivě autentický příběh bez zbytečné melodramatičnosti, která by narušovala celkový koncept skutečnosti příběhu o neprávem obviněném muži, o jehož podstatě sám Hitchcock v samotném úvodu překvapivě pronáší svůj prolog. V rámci celkové tvorby Hitchcocka se jedná o velmi málo zábavný film, ale za to velice podnětný v rámci psychologické roviny hlavní postavy v roli vynikajícího Henryho Fondy, jehož záběry ho v kontrastním provedení film-noir prezentují ve skvělých obrazových rovinách, které ještě lépe podporují jeho nevinnost a bezbrannost. Skutečně málokterý Hitchcockův film je vyprávěn tak závažně, obezřetně a opatrně.

Druhý Hitchcockův film, který využívá stejnojmenný název svého původního filmu z roku 1934. Hlavní nosná konstrukce příběhu je totožná, ale s výraznou změnou lokací, natažením příběhu, vložením nových dějových linií a celkovým uvedením filmových prvků do nového kontextu, ve kterém Hitchcock využívá veškerý nově získaný prostor pro hlubší a detailnější vykreslení příběhu, které se projevuje dlouhými a táhlými filmovými momenty, ve kterých neustále pracuje s napětím a skvěle využívá bezchybné výkony hlavních hereckých představitelů. Oproti svému původnímu předchůdci je tento remake ve všech aspektech lepší, komplexnější, detailnější a rozsáhlejší. Kultovní a vrcholná scéna v Royal Albert Hall je doslovná střihačská symfonie, která představuje bezchybný, takřka studijní materiál, jak pracovat s hudbou a filmovým obrazem najednou, a jak stupňovat a nabírat na intenzitě probíhající napětí a divákovo pozornost. Hitchcock okomentoval porovnání obou verzí tak, že první je dílem talentovaného amatéra a druhou verzi natočil profesionál, s čímž nelze nesouhlasit.

Experimentální, černá a hořko-sladká komedie, která patří mezi jednu z mála skutečných v rámci Hitchcockovy tvorby, ačkoliv většina jeho filmů jisté prvky humoru v určitém množství vždy obsahuje. Tempem pomalu odvyprávěné, uvolněné, barevně podzimově laděné, a i přesto v rámci humorných dialogů stále napínavé a chytlavé. Jednoznačně nekonvenční žánrový zástupce, který neustále balancuje mezi humorem a nevkusem, motající se po celou dobu kolem mrtvoly, které pomalu není přidána žádná hodnota - samotná manipulace s ní hodně napovídá o celkovém přístupu k vraždě, kterou Hitchcock opětovně využívá k tomu, aby kolem ní rozehrál svůj romanticky klidný příběh několika herecky neznámých, přesto výrazných, skvěle zahraných a milých postav. Vše s napětím z morbidní události, s vesele idylickým a cynickým humorem, groteskními scénami a krásnou dávkou sarkazmu. Nemorálně úderné, přesto plné lásky, sympatie a vzrušení. Hitchcock se tímto filmem nachází v zcela netradiční rovině, ale přesto v rámci svého osobitého humoru na správném místě. Film, který svým obsahem nemíří směrem k špionážním a thrillerovým filmům plných napětí a dynamiky. Hitchcock záměrně vybočuje z této kategorie a veškeré sympatie směřuje k obyčejnému malému divákovi, který se nacházející mimo vzrušující událost. Možná o to víc je tento film osobitějším dílem, které si najde k divákovi snáze cestu, ačkoliv je nutné počítat se specificky netradičním způsobem vyprávění morbidního příběhu skrz svérázný humor, který nemusí a nikdy nebude vyhovovat každému. "He looked exactly the same when he was alive, only he was vertical."

Ačkoliv film nepředstavuje to nejlepší z 50. let Hitchcockovy tvorby, a zároveň není schopen využít maximální potenciál svého námětu o zloději šperků ve výslužbě, tak i přesto je veškeré obrazové dění a dobrodružství natolik zábavné, vzrušující, vtipné, živé, veselé a především nádherně půvabné díky středomořské hravosti Francouzské riviéry, do které Hitchcock zasazuje svoji romantickou dvojici, které dává přednost před veškerým ostatním děním, a mezi kterou rozehrává živé, nápadité a trefné dialogy, obsahující překvapivě velké množství sexuálních narážek v plném romantickém napětí na pozadí lákavých kulis Azurového pobřeží. Šarmantně elegantní Cary Grant a nádherně půvabná a vznešená Grace Kelly. Herecká dvojice, které dodnes leží celý Hollywood u nohou a tiše obdivuje jejich vzájemnou, bezchybnou a nesmrtelnou dokonalost. Co na to, že Hitchcock nepracuje s napětím a divákovo pozorností tak dokonale jako v ostatních filmech, a že celé finální rozuzlení skutečného pachatele není tak účinné a efektivní. Vždyť stačí jeden jediný společný záběr dvou hlavních postav v prostředí slunné riviéry a veškeré nedokonalosti náhle zmizí.

Odkrytí mnoha aspektů osamělosti městského života uzamčeného v bytu, prezentace fyzické osamělosti a zároveň demonstrace impulsu morbidní zvědavosti ukryté ve voyeurismu a touhy po sledování životů ostatních lidí. Monstrózně vybudovaný komplex repliky městského nádvoří dosahuje extrémních rozměrů a technické nadčasovosti, což je opětovnou ukázkou toho, jakým byl Hitchcock technicky filmovým géniem. Navíc bez jediného okamžiku, kdy by mistr neměl absolutní kontrolu nad veškerým filmovým materiálem. Čistá a přehledná dějová linie, do které je divák zcela přirozeně vtažen a v ní nekompromisně držen. Ve své podstatě se nejedná o filmový zážitek, nýbrž zážitek spojený se skutečností a pocitem sledování sousedských životů. Očekávání a předpoklady hlavní postavy se přenáší na samotného diváka, který si přeje naplnění trestného činu, které by dokázalo uspokojit jeho potěšení, a zároveň se obává nenaplnění, které by vyústilo ve zklamání. Vše zapříčiněné tím, jakým způsobem je veškeré filmové dění zachyceno, tj. kamera se stává zrakem samotného diváka, o to víc je vše několikanásobně více přitažlivější a atraktivnější. Hitchcock odhaluje a předpokládá sadistické chování a očekávání diváka, který se v průběhu filmu sám stává voyeurem. Proto je pocit provinilosti v závěru, při příchodu vraha do bytu, snadno vysvětlitelný. Nahlédnutí do soukromí lidí je natolik fascinující možností, kterou bez váhání každý přijme a využije. Při prvním zhlédnutí je Okno do dvora napínavým thrillerem s úchvatnou technickou stránkou, splňující veškeré skryté touhy každého voyeura a milovníka napětí. Při dalších zhlédnutí ale dochází k uvědomění, že se jedná o romantické drama plné ironického podtónu, a vyšetřování vraždy skrz okno pomocí dalekohledu, či fotoaparátu, je pouhou kulisou a záminkou, kterou Hitchcock skvěle využívá pro to, aby dokázal zachytit vztah dvou zcela zamilovaných, přesto rozdílných osob. To, že se Hitchcock o vraždu nezajímá, je zřejmé z jeho přístupu. Samotný zločin není překvapivě zachycen, znalost o vrahovi, jeho manželce a motivu neexistuje, a vše se odehrává z velké vzdálenosti. Hitchcock se tak záměrně a obrazově distancuje od vraždy, ačkoliv se může zdát, že se na první pohled jedná o hlavní motiv. Během několika málo úvodních minut, bez použití jakéhokoliv slova, jsme seznámeni se světem, ve kterém se bude odehrávat veškerý příběh. O tom, že Grace Kelly je nejkrásnější žena, která se kdy objevila na filmovém plátně, není potřeba diskutovat. Hitchcock a jeho slabost pro její neodolatelnou krásu a jedinečný herecký talent, je možné spatřit v každém jejím záběru, ve kterém doslova dominuje její přirozenost, přičemž její první scéna je zároveň nejkrásnějším filmovým záběrem ženy v celé historii. "Intelligence. Nothing has caused the human race so much trouble as intelligence."

Po technické stránce triumfální, nadčasový, mysteriózní a mrazivě zlověstný thriller, který se většinu svého času odehrává v jedné jediné místnosti, a veškerý vývoj příběhu, držící se věrně divadelní předlohy, je prováděn skrz brilantní a trefné dialogy. Hitchcock si s naprostým technickým minimem a omezeným prostorem pohrává se scénářem, výstavbou jednotlivých scén, kamerou, kompozicí a stíny. S dokonalostí převádí svoji vizionářskou vizi na veškeré scény, které jsou po většinu času statického stylu s téměř neexistující akcí kromě jediné, nezapomenutelné scény pokusu vraždy, ale i přesto obsahují hmatatelné napětí po celou svoji dobu. Hitchcock si získává divákovo pozornost ihned v prvním dialogu, od tohoto momentu nikdy neznejistí, či nepochybí. Rozehrává napínavý příběh o plánu dokonalé vraždy, která se, jak tomu ve skutečnosti bývá, nevydaří přesně tak, jak autor předpokládal. Nadčasovost tohoto snímku je zcela nezpochybnitelná, o to víc je děsivé, jak napřed byl Hitchcock oproti ostatním filmovým tvůrců. Filmová dokonalost těžící absolutní maximum ze své jednoduchosti, režisérské preciznosti a dokonalého hereckého seskupení.

Povedené a kvalitně atraktivní téma, které má bezpochyby vysoké ambice, ale svým zpracováním není hodno zdatného mistra filmových thrillerů. Psychologické melodrama vyprávějící o udržení tajemství zpovědí kněze týkající se vraždy nenabízí žádný pořádný náznak napětí, či technické filmové zábavy a pocit nadčasovosti. Navíc svojí tématikou není natolik věrohodné, aby ji dokázal divák bez problémů akceptovat a na jejímž základě dál budovat filmový prožitek. Na druhou stranu Hitchcock zachází mnohem hlouběji do rozboru lidských vztahů než bývá u něj obvyklé. Nespoléhá se na fyzické pronásledování a atraktivní prostředí. Místo toho sází na souhru víry, náboženství a detailního pohledu do lidské duše. V rámci Hitchcockovy tvorby nevýrazný zástupcem, ve kterém jednoduše neexistuje žádný pamětihodný moment.

Výměna vraždy v podání psychologického thrilleru. Skvěle ukrytá metafora demonstrující motiv prohození a křížení, jejíž rozbor by mohl trvat navěky. Motiv dvojníků, jejichž prvky bylo možné spatřit již v předchozích filmech Hitchcocka, lze identifikovat v každé minutě, ve které dává jasně najevo existenci dvou rozdílných, navzájem propojených osob. Tento rozdílný kontrast je skvěle ukryt v každé scéně. Temnota a světlo, opačné póly dobra a zla. Ty vytvářejí rozostření mezi jednotlivými liniemi postav, které naprosto skvělou prezentací narušuje jejich proud chování. Fantastická souhra světla a tmy, která má jasně definovaná pravidla, které Hitchcock používá k ovládání svých vizuálních filmových záběrů, a maximálně využívá veškerý filmový prostor podtrhující napětí, které je zde, jako ve všech Hitchcockových filmů, upřednostňováno před vším ostatním. Obyčejné místo, které se pomalu stává zlověstným, a zároveň bezchybně zrcadlí blížící se teror, který pohlcuje hlavní postavu. Rychlé a především neustále vzrušující a napínavé. Nádherný příklad Hitchcockova nezpochybnitelného talentu vedení divákovo pozornosti a současně bezchybná práce s napětím a jeho budováním ve všech jeho formách. Uškrcení ženské hrdinky patří mezi nejočekávanější a nejestetičtější momenty v kinematografii, který reprezentuje pomalé, téměř půvabné zavraždění, jenž je zobrazeno pomocí technicky náročného odrazu v brýlích samotné oběti. Nejpamátnější scéna, která je rovněž vrcholem celého filmu, tj. souboj na kolotoči, je z hlediska technického zpracování naprosto dokonalá. Filmový studijní materiál v každém směru. Učebnice, jak pracovat s napětím. "Your wife. My father. Criss-cross."

Fascinující prostředí londýnského divadelního světa, které je v Hitchcockově podání překvapivě nesourodým vražedným thrillerem, který neustále kolísá mezi příjemnou a zábavnou komedií, a melodramatem, které je především v jednotlivých scénách stále vzrušující a zábavné. Film neobsahuje efektivní momenty, ale na druhou stranu je skvělou připomínkou toho, jak Hitchcock kdysi vynikal v naprosté jednoduchosti melodramatu v naturalistickým provedení. Hitchcock vůbec poprvé naboural zavedenou konvenci o pravdivosti flashbacků. Tato filmová lež ve své době mnohé pobouřila, ale nyní patří mezi zavedený a klasicky stylistický filmový prvek, který se zasloužil o vznik několika velice úspěšných filmů světové kinematografie. Kdo jiný by dokázal předběhnout svoji dobu o několik let napřed, než on?