PanZahadnyCZ

Úctyhodné dílo, reálie, vizuál, herectví. Pro mnohé, včetně mě, zůstává jediným trochu-problémem poněkud rozvážné tempo -  ačkoliv právě díky tomu je tento seriál tak jiný, nový a neamerický.

Obi-Wan byl sice ultra sračka, ale aspoň se tam něco dělo a postavy nám byly povětšinou sympatické nebo alespoň povědomé. Tohle je ultra nuda. Sry.

„S okupací Prahy v roce 1968 končí československý filmový zázrak. Já bych řekl, že to je příběh zničené kinematografie, která zaznamenala vzestup i pád právě ve chvíli, kdy nabyla svobody výrazu.“ Dokument je vyprávěn vlastně až banálně jednoduše - přes dobové filmy a záběry čas od času mluví čeští respondenti nebo francouzský vypravěč (s textem střídmým, ale myšlenkově významným). Díky stylu vyprávění - tedy výhradně pomocí filmových útržků, avšak za přispění vkusné klavírní hudby - je autenticita Nové vlny ponechána a prezentována v té nejryzejší formě. Hledat paralelu mezi příběhem československé občanské i politické identity 1948-1968, filmové nové vlny a autorem Janem Procházkou by mě samo od sebe asi úplně nenapadlo, ale je to vlastně velmi exaktní komparace souběžně se dějících a prolínajících se procesů. Dokument více než vhodný pro kohokoliv, kdo se dosud o čs. novou vlnu nezajímal, ale chtěl by „v rychlosti" pochopit a navnímat její neopakovatelnost - a díky tomu se třeba i dostat k jejím konkrétním filmům, kterých tento dokument cituje více než dost - a zábavně jejich pasáže k sobě vzájemně nastřihává a kombinuje.

V prvních dvou třetinách jsem opět škubal všemi končetinami, protože chování ústředních postav a jejich dialogy byly naprostá hrůza. Zpočátku mě to iritovalo jen u těch scén, kdy se autoři snažili nahlédnout do světa a myšlenkových pochodů "mladých" - a samozřejmě vykreslili nejvíc kýčové situace (jako je tuctuc hudba v klubu + dlužíš mi prachy vole, anebo škemrání o kapesné a způsobení dopravní nehody) - nicméně záhy mě sralo i mnoho dialogů mezi dospělými, takže zde jsem zkrátka potěšen nebyl. Poslední třetina naštěstí výsledný dojem z filmu vylepšuje, protože už se v ní nikdo nesnaží vymejšlet žádný vztahový kotrmelce či situace uměle vykonstruované asi jako procesy v letech 1949-1952. Film v této třetině už jen servíruje působivý a nevyhnutelný smutek a bol, jenž prostřednictvím Rodena prožijeme. Je to silné hlavně proto, že podobná trápení prožívá se svými rodiči či prarodiči mnoho z nás, a právě tento film nás trochu uklidňuje v tom, že se takto netrápí jen ta naše rodina, ale že je nás v tom víc. Rodenův výkon táhne celý film, Rázlová je spíše nekonzistentní. Vizuál supr, neboť Štrba klasa... P.S. Anežka Rusevová bude už asi navždy hrát sestřičky a Eva Leinweberová sociální pracovnice/úřednice :) aneb trochu "na první dobrou kást".

Klasická ČT stopáž 52 minut by tomuto dokumentu slušela více. Za tu současnou delší částečně můžou i dlouhé pasáže za sebe nastřihaných filmů, které nám mají ukázat co nejvíce Hanzlíkových hereckých poloh - ale tohoto showreelu netřeba, Hanzlíka všichni dobře známe. Respektive pochopil jsem to u té části s divadlem (i tak to bylo dlouhé), ale ke konci, kdy jsou za sebe nastříhány Hanzlíkovy výkony z televizních filmů nebo inscenací po roce 1990, to působí dosti úmorně a spíše by se hodila nějaká katarze nebo útok na emoce. To by ale tento dokument musel mít trochu umělečtější ambici. Největší devizou tohoto filmu je sám Hanzlík - se svým darem řeči zkrátka umí pracovat na divadle, ve filmu, ale i v rámci vyprávění o sobě samém. Rutinér Polesný nic jiného nepřidává - fotky za sebe nastřihá jako němé obrazy, kamera tak maximálně sešvenkne z horní části fotografie dolů, font všech textů je samozřejmě ten nejhnusnější, tedy ten co AVID nabízí. Režisér zkrátka nijak zvlášť neřeší, že televizní dokument v roce 2023 by ideálně neměl vypadat a působit jako dokument z devadesátek. Bohužel je mu i jedno, zda zrovna točí dokument či hraný film, neboť tímto neoslnivým vizuálem vypráví například i své dobovky Past či Monstrum. Prostě AVID a průměrný kameraman vítězí, protože proč se ve svých pětasedmdesáti snažit o něco víc, když jsou s tim v ČT v pohodě i takhle.

O obdobný příběh se snažil nedávný netflixácký Ještěr, ale šel na to jaksi ještěřím tempem. Street Kings mají tempo mnohem dynamičtější a film do poslední chvíle neztrácí na napětí nebo zábavnosti. Keanu Reeves si zde nacvičil řadu pohybů a pohledů, které od roku 2014 směle aplikuje ve své střílecí John Wick sérii - která už je na mě od druhé epizody trochu moc. Zde je to ještě krásně vyvážené a uvěřitelnější, byť i zde má Keanu superhrdinské atributy. Zatím nejlepší Ayerův film, který jsem zhlédl.

Sbírka klišé. Nevěřil jsem tomu ani nos mezi očima.

Zajímavý hybrid mezi Lawrencem z Arábie a Divokou bandou v režii drsňáka Miliuse a s úžasnou Goldsmithovou hudbou. Vlastně je v tom příběhu úplně vše - pro někoho možná až moc. Závěrečnou přestřelku, v níž se střetává hrstka amerických vojáků, německých císařských pre-afrikakorps vojáků, jejich jiní arabští uniformovaní spojenci, najíždějící berbeři, americká slečna a její děti a šermující sultán Connery, to vám skutečně žádný jiný film nenabídne... Byť to zní jako náhodná kombinace frakcí z dobové multi-playerové hry, tak filmařsky je to super mela a mé srdce zaplesalo.

Infantilní předvídatelná deprese.

Prvních 30 minut je strhující a dynamická akce s obdivuhodnou výpravou, exteriéry, davovými scénami a dobře odprezentovanou a zábavnou expozicí příběhu. Pak se to ale poměrně vleče a kromě toho, že je to předvídatelné, tak je to i nudné a ospalé - nicméně vidět to v době svého uvedení v kinech musel být skvělý zážitek. Zrovna tomuto filmu by naprosto prospěl svižný novodobý remake, ale asi se tak nestane... to se raději i nadále budou přetáčet a pro dnešní diváky aktualizovat staré fláky a klasiky, které remake naopak vůbec nepotřebují - jako třeba West Side Story. Každopádně North West Frontier si umím představit i jako počítačovou hru, vždyť loňské domácí Last Train Home ukazuje naprosto obdobný příběhový koncept a hra slaví mezinárodní úspěch. To už ale asi moc fantazíruju a kombinuju. Severozápadní hranice je fajn podívaná, kdysi asi i dechberoucí, ale například v porovnání s Lawrencem z Árabie (které se nabízí) zdaleka není tím nejlepším v rámci žánru, ale ani v rámci dobové kinematografie... jinak by se na to nezapomnělo. 70 %.