PanZahadnyCZ

Zajímavej flex od týpků, který na to maji čas, cit a prachy. Příběhově je to ale trochu podvod na diváka.

Název filmu je tak blbej, že mi zkrátka utkvěl v paměti a musel jsem si to ze zvědavosti pustit... Film ale naštěstí zdaleka tak blbý není! „Silná čtyřka" (Lamač, Heller, Ondráková, Wasserman) vytvořili sice poněkud líbivou, ale zdařile natočenou taškařici. Lamač je ve své roli skvělý, Wasserman napsal obstojný scénář a Heller mnoha gegům kamerově dopomohl. Hlavním hrdinou pro mě ale zůstává Mac Frič, který vymyslel celou řadu režijních vychytávek a především tento film natočil velmi sofistikovaně a přehledně - což se mnohým autorům a méně erudovaným kolegům v raných 30. letech ne vždy dařilo - namátkou jmenuji chaoticky skákavé snímky Svatopluka Innemanna, Oldřicha Kmínka nebo režijní faily E. A. Longena. Za dva hlavní nedostatky tohoto snímku považuji asi samotnou Anny Ondrákovou - zkrátka mi nepřišlo, že by mezi ní a Lamačem byla jakákoliv chemie, i když byli v reálném životě partnery, a za druhé: občasné dialogové berličky ve scénáři, které mají radikální význam pro děj, ale přichází velmi nahodile a uspěchaně (Šlégl se ke konci náhodou zmíní, že je zámeckým pánem...), což, jak tak sleduji, bývá častým nešvarem prvorepublikových českých filmů a ve výsledku to pak působí dojmem, že ten který scénárista potřeboval své libreto zkrátka užuž nějak zakončit.

Tak jako mnozí lidé během svého života několikrát hledají sebe samé, francouzská kinematografie se hledala také, a to zhruba kolem roku 2000. Ta zbytečná touha přiblížit se americkým filmařským móresům ale Evropě nesluší a jsem rád, že i Francie, faktická kolébka filmařského řemesla, se během let vzpamatovala a dnes jde opět o svébytnou, nezaměnitelnou a stabilní filmovou velmoc. Filmy jako Bratrstvo vlků ale zůstávají dobrým dokladem předpokládaného diváckého (ne)vkusu doby, špatné režie a ukázkového béčkového filmu.

Komedie je to skvělá - na jednu stranu vychází z oblíbené prvorepublikové zápletky záměny postav, na stranu druhou do toho šlape stejně vehementně jako francouzské crazykomedie sedmdesátých let... no a na straně třetí to má typicky macourkovský sci-fi rukopis s takovým příběhem, jehož akumulátorem je prvek z běžného života (Jak utopit dr. Mráčka = tlačenka, zde je to špenát). Filmu velmi pomáhá hudební podkres, vynalézavá kamera a užití postsynchronů k dětským hercům. S průběhem stopáže ale tenhle mišmaš ztrácí na sofistikovanosti a nebýt špičkových hereckých výkonů by řada pronášených hlášek možná vůbec nevynikla, ba nikdy nezlidověla... anebo by se možná na film nedalo dívat vůbec - k čemuž by zcela jistě došlo tehdy, kdyby se tento typ scénáře natočil jindy než za normalizace. Film tedy rozhodně vítězí díky hvězdnému castingu, avšak i nepříliš kritický divák by dokázal seznat, že vlastně sleduje v jádru úplnou kravinu (myšleno v dobrém, mám film rád!). 70%.

Jak vycvičit draka + Luca = Mořská příšera. Klasické příběhové schéma, pro dítě dobře čitelné (pro dospělého už bohužel předvídatelné), které je ve správných chvílích napínavé, hřejivé či překvapující. Cílem tohoto filmu není zapsat se na seznam těch nejlepších animáků, ale aktualizovat fungující animované dobrodružství pro dětské diváky k roku 2022. Film je velkým dokladem toho, kam se 3D animace za 20 let posunula... cením také kamerové rozzáběrovaní, svícení, pohyby i originální přechody z prostředí do prostředí.

Normalizační pitvoření.

Kvalitní válečné scény, ale jinak samozřejmě velmi poplatné době, tedy v ohledu sentimentálního a  melodramatického rozplývání se nad nedávnou minulostí. Longenovo divadelní přehrávání a vychlastaný hlas je ostuda... pro dobro filmu ho Innemann raději vůbec neměl nechat promluvit.

Tady je asi problém scénář, no...

Škoda té poslední čtvrtiny filmu, ale jinak je to žánrově odvážné a úchylné Rusko se vším všudy.

Průměrný film - nebo spíš vesnické leporelo - průměrného režiséra, které je svou poetikou dost možná předobrazem pozdějších normalizačních Chalupářů. Je to spíše taková úsměvná záležitost a přehlídka dobrých herců než plnohodnotný film, nicméně musím konstatovat, že tento žánr - tedy jaksi sociální pohádka z jakéhosi současnost připomínajícího bezčasí mi v dnešní tuzemské tvorbě chybí. A že jich za éry socíku vzniklo i pár povedených... například Hry a sny, Tři přání nebo Až přijde kocour. Za poslední roky tomu mělo nejblíže třeba vánoční Přání k mání, ale i tak tento svébytný český žánr, podobně jako klasický pohádkový narativ, čeká na své znovuvzkříšení.