Bluerider

Slabé. Důkaz, že řemeslná kvalita, našlapaný herecký kádr ani kvalitní PR nestačí, když seriál netáhne kvalitní scénář. Mamonu se nedaří převést duchovní souvislosti norské předlohy do českého prostředí ("abrahámovská" idea působí nepravděpodobně, generační konflikt s otcem-farářem zase nadbytečně) a i "privatizační" zápletka, která má pranýřovat poměry v nejvyšších patrech české politiky a ekonomiky, je koncipována velmi podivně. Některé motivy a postavy, které jsou na počátku uvedeny do děje "vyšumí" nebo zmizí, aniž by bylo jasné, proč tam vůbec byly (postava ministra, premiérova emisarka...) postavy se chovají nelogicky (sebevraždy členů abrahámova kruhu, motivace státní zástupkyně) a závěrečné akční vyústění je zmatené. Celé to sice vypadá efektně a člověk má dlouho (cca do 4. dílu) pocit, že je svědkem rozkrývání něčeho opravdu závažného a komplexního, nakonec ale zůstane jen vyprázdněný koncept plný slepých uliček a nesmyslných symbolů. Nefunguje ani kriminální zápletka ani reflexe české porevoluční reality. Nejzajímavější na seriálu je tak asi možnost bavit se hádáním, na které ze skutečných postav české politické a společenské scény (Bradáčová, Janeček...) se autoři snažili ukázat. Se skutečnými díly evropské quality TV, kterým se tvůrci asi chtěli přiblížit, to nemá nic společného. Jedinou kvalitou jsou herecké výkony M. Dlouhého a M. Hádka.

Velmi podařené. Přestože se jedná vlastně o dramatickou rekonstrukci v USA notoricky známého soudního "procesu století", desetidílná série rozhodně nepostrádá napětí. Skvěle vypointovaný děj (každý díl vrcholí slušným „cliffhangerem“) detailně líčí, jak se zpočátku pevná konstrukce obžaloby podepřená množstvím zdánlivě neprůstřelných důkazů zoufale hroutí jako domeček z karet pod útoky a úskoky právnického „dream teamu“, kterému se nakonec podařilo z toho O.J.Simpsona vysekat. Samotné soudní líčení a jeho příprava nabízí dostatek nosných témat, série ale sleduje i širší souvislosti procesu v kontextu stále problematických rasových vztahů (tehdy v období po aféře Rodneyho Kinga a následných výtržnostech v L.A.) v americké společnosti - koneckonců právě „rasová karta“ pomohla O.J.Simpsonovi na svobodu. Zajímavým ozvláštněním je zpracování některých scén jako dobových TV záběrů a pochopitelně také funkční využití skutečného televizního materiálu z let 1994–1996, neboť mediální ohlas procesu byl ohromný a zejména obhajoba jej dokázala obratně využívat. Samostatnou zmínku si zaslouží výborné herecké obsazení. Cuba Gooding jr. sice není skutečnému O.J.Simpsonovi příliš podobný, podařilo se mu však vystihnout jeho rozpornou povahu od počáteční lability a zoufalství až k sebevědomému vystupování z doby, kdy se vývoj procesu začal přiklánět na jeho stranu. Vyčnívají také Sarah Paulson jako zástupkyně okresního návladního, John Travolta jako Robert Shapiro, jeden z obhájců O.J.Simpsona, a vlastně i David Schwimmer v menší roli O.J.ova přítele a právníka Roberta Kardashiana, který je v průběhu procesu stále více utvrzován v přesvědčení, že Simpson je skutečně vinen. Hlavní hvězdou je však Courtney Vance jako legendární právnický „vlčák“ Johnny Cochran, který si pro sebe krade každou scénu, ve které se objeví. V podstatě konverzační soudní drama náročné na pozornost a orientaci v desítkách postav může sice některé diváky nudit či mást, nadšence, kterého zajímá dopad tohoto soudního procesu na americkou společnost a populární kulturu, (v minulých 20 letech byli O.J.Simpson a jeho proces námětem desítek knih a odkazy na ně se objevily v řadě filmů a populárních seriálů) však tato série rozhodně nezklame.

To co se v případě Fortitude zoufale nepodařilo, tady funguje. Autoři dokázali propojit genia loci odlehlé islandské osady obklopené majestátní, ale zároveň netečnou a krutou přírodou s propracovaným příběhem, který kromě kriminálního vyšetřování sleduje i životné osobní příběhy postav, skrývající neméně drásající dramata. Zatímco Fortitude se pokoušelo fabulovat jakýsi mystický hororový spektákl, zde se zápletka drží při zemi a na pozadí kriminální linie vykresluje "pouze" všední osudy postav, jejichž motivy jsou láska, nenávist, nevěra, odcizení nebo samota. Před divákem tak figurují uvěřitelné zápletky a postavy, se kterými se může identifikovat, nebo jim aspoň porozumět. Když k tomu přičteme několik dalších obecnějších témat jako jsou všudypřítomný vliv médií, politické hrátky kolem významného developerského projektu nebo osud běženců v soukolí mezinárodního obchodu s lidmi, dostaneme komplexní příběh, který můžeme sledovat jako detektivku, ale který také podává poměrně realistický obraz současného života. Ófærð je prostě další dobrou severskou kriminálkou. Opravdu dobrou.

Slabé, slabé, slabé. Zmatená zápletka, postavy jsou buď samúčelně podivínské nesympatické kreatury (T. Williams), nebo maníci, kteří vypadají zajímavě, ale zase nedostanou téměř žádný prostor (W. Forsythe) a v neposlední řadě nulový humor. V eklektických a Tarantinem posedlých devadesátých letech to možná mohlo někoho zaujmout, ale po dvaceti letech už vážně ne. Hvězdičky za sympaťáka Jacka Wardena a zabijáka Steva Buscemiho.

Musím se přiznat, že sérii Mission Impossible jsem nikdy něměl moc rád a předchozí dva filmy jsem ani nedodíval, ale tohle byla teda pecka. Mix skvělé akce (se špetkou sebeironie), zajímavé zápletky, ledově chladného záporáka (Sean Harris zaujal už v A Lonely Place to Die) a taky konečně pořádně sexy missiongirl se může směle rovnat třeba bondovskému Skyfall, a to je co říct.

Velmi dobrý seriál, který skvěle evokuje atmosféru studené války 80. let (sám jsem v té době vyrůstal a pamatuji si neustálé zprávy o raketách Pershing II stejně jako všudypřítomné obavy z jaderné války). Součástí příběhu jsou i úryvky dobového televizního zpravodajství, které velmi dobře ilustruje jak nesmiřitelné a svým způsobem zaslepené ideologie tehdy proti sobě stály. Politicko špionážní linie příběhu však není jediná. Je zde prostor i pro osobní život hrdinů z obou stran "železné opony". Děj se zabývá jak každodenností totalitního východu, tak třeba i silným levicovým a protiválečným hnutím mládeže na západě a nesmíme zapomínat, že počátek 80. let je také dobou nástupu AIDS. Vše je samozřejmě rámováno eskalací válečného napětí, které na konci roku 1983 (cvičení NATO "Able Archer") opravdu hrozilo přerůst ve skutečný konflikt mezi západem a východem, ale tíživou atmosféru uvolňují i humorné momenty často vyvolané "kulturním šokem", který prožívá novopečený východoněmecký špion na dosud mu zapovězeném západě (agent, který právě ve výcviku zvládl všechny šionážní triky jako jsou mikrofotografie nebo kódování, má třeba problémy s obsluhou moderního telefonu). Herci jsou přirození a neokoukaní, v záplavě anglofonní seriálové produkce potěší zvučná němčina a kladem je také výborný soundtrack, tvořený dobovými hity pop music.

Od sledování Person of Interest jsem si odskočil k filmu, který jsem viděl kdysi dávno a je překvapivé jak dobře si tahle devadesátková vykopávka se současným technothrillerovým hitem rozumí. Téma téměř neomezených možností elektronického sledování a nebezpečí jeho zneužití, které T. Scott zpracoval dávno před 9/11, je stále palčivě aktuální a film kupodivu neztrácí dech ani tváří v tvář technologickému pokroku. Ty mašinky jsou dnes asi trochu menší a výkonnější, ale, základní myšlenka je stále stejná - jde o moc a pomocí informací jí získáte víc než za peníze. W. Smith v hlavní roli a "deus ex machina" happy end sice trochu irituje, na druhou stranu ale zase potěší odkazy na Hackmanovu postavu v legendárním Coppolově Rozhovoru včetně variace na scénu s odposlechem na náměstí.

Pro mě seriálové zklamání roku. Atraktivní lokace, tajemná atmosféra, několik prvotřídních herců, skvělá titulková sekvence a nádavkem supersexy Elena... to všechno zabíjí scénář jako od pejska a kočičky. Autoři jako by nevěděli, co chtějí vlastně natočit - detektivku, horor, mysteriózní mix ve stylu Twin Peaks? Nepovedlo se nic z toho, a přestože má divák v průběhu série často pocit, že to konečně do sebe všechno zapadá a začíná dávat smysl, hned další pokračování většinou tuto naději zase pohřbí. Závěr s "hmyzím" rozuzlením a úmrtím nejzajímavější postavy je už naprostá tragédie. Nedovedu si představit o čem bude avizovaná druhá série a nemám ani chuť to zjišťovat.

Přiznám se, že jsem detektivky M. Connellyho neznal. K seriálu jsem tak přistupoval nepředpojatě a byl jsem odměněn velmi solidním kriminálním příběhem s několika dovedně propletenými zápletkami, vesměs velmi dobrými hereckými výkony (vedle veterána vedlejších rolí Wellivera jsem si užil i pár starých známých z Wire), kvalitní kamerou nabízející stokrát viděné ale stále atraktivní exteriéry Los Angeles a v neposlední řadě skvělou úvodní titulkovou sekvencí. Celá série má příjemný devadesátkový feeling a detektivní práce se většinou neodehrává u počítače nebo v laboratoři, ale na "špinavých ulicích", na místech činu, v příbytcích svědků a nebo za volantem omláceného auta. Hlavní hrdina svým nepřizpůsobivým individualismem a neochotou ustoupit od vlastního přísného morálního a profesionálního kodexu, který se ale nikdy tak docela nekryje s literou zákona, připomíná chandlerovské postavy. Příjemná podívaná, která doufám nezůstane u jediné série.

Slušná variace na westernovou klasiku, zde v podání dánského tvůrčího týmu. Scénář je i rámci žánru hodně předvídatelný, předností snímku jsou však dobré herecké výkony (Mads Mikelsen si po té spoustě rolí zamlklých chlapíků s pronikavým pohledem prostě dříve nebo později westernového mstitele střihnout musel) a zejména v první polovině snímku také velmi působivý vizuál. Potěší množství odkazů na klasické filmy, zklamáním byly ovšem některé velmi lacině vyhlížející triky (oheň). Příjemná podívaná, ale v paměti příliš neutkví.