Karlos8

Začátek má hodně slušně nakročeno k něčemu epesnímu, ale to se bohužel nestane, jelikož se vše začne zamotávat, zamotávat a zase zamotávat. Dochází tak k lehké dezorientaci kdo komu, co provedl, kdo s kým mluvil nebo proč tohle udělal. Je to poměrně velká škoda, protože struna v podání nervů diváka se nedá napínat donekonečna. Na druhou stranu noblesní kostýmy a přesvědčivé výkony dodávají snímku na síle, ba co víc z něj dělají velmi solidní dílo, u kterého člověk vydrží až do závěrečných titulků.

Tohle je prostě popcornová oddechovka, jak má být. Tentokrát se vše točí jen kolem "čmeláka", se kterým dokáže být i docela sranda. Na vážnost záchrany Země se zde až tolik nehraje, vše je tedy uvolněné a jen se čeká na závěrečný fight všech transformers, který ale nepřichází! Hlavní aktérka Charlie je zpočátku cudná a nikterak vizuálně zajímavá (porovnávám s hlavní představitelkou z prvního dílu), ovšem zhruba po půl hodině je všemu jinak a my na place můžeme sledovat statečný výkon, kterému nechybí emoce, vztek, lítost a další. Tomu všemu dodává korunu amatérsky laděný afroameričan s ochranou síťkou na hlavě, jež si musí před každou směnou vyměnit. Navíc při výměně rádia (i mimo to) zazní peckové béčkové hity z konce minulého století, což film posune zase o level výš. Ostravská premiéra se tak dne 21. ledna 2019 povedla na výbornou.

Na začátku slyšíte hudbu, ale nepřijde vám nikterak zvláštní. Prostě jen posloucháte a díváte se. Hudba dohraje a začne hra, která se protáhne až do časného rána. Krvavá hra s cílem poslechnout si pravdivé doznání muže, kterého by ani ve snu nenapadlo, že se bude muset zpovídat před svou minulostí. Na konci znovu slyšíte hudbu. Nyní již víte, co znamená, jaké pocity se v ní skrývají a co vše se při ní stalo. Ačkoliv scénář dělá tento film, tak ne že by byl špatně napsaný, ale nemá takovou jiskru. Neobsahuje tolik zvratů, zajímavých chvil, jaké by divák očekával, což dělá tento snímek snadno zapomenutelný.

Je tam vzadu všechno v pořádku? Střih a záběr na palec nahoru utržené ruky, kterou držel predátor, nebo vlastně lovec? Každopádně tohle byla jedna jediná vtipná scéna. Ostatek byla nekompletní slátanina, která díru do světa rozhodně neudělá. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Musíme mít proto hned dva predátory. Za chvíli budou mít deset metrů do výšky a žádná zbraň jim neublíží. Tohle nemělo hlavu a patu. Vraťte se do džungle a zeptejte se Arnolda, jak se to dělá.

Tak rád bych se narodil v den uvedení tohoto filmu do kin. Neznal bych totiž tak osobitý a působivý příběh může, který se zasloužil o to, že jeho skladby, vystoupení a kontroverze si lidé pamatují dodnes. Neznal bych nelehké začátky spojené s kapelou Queen. Neznal bych spojitosti ohledně vzniku koncertu Live Aid, díky kterému se vybrala nemalá částka pro potlačení hladomoru v Africe. Díky tomu, že tyto fakta znám, tak jsem nebyl ani jednou překvapený. Na druhou stranu některé aspekty tvorby jsou tak specifické, že o nich až do teď věděli akorát členové kapely. Vyjednávání o spolupráci s nahranou deskou je nezapomenutelné. A závěr? Ten si sám o sobě říká o zlatou sošku. Vždyť to bylo tak reálné, dojemné, fantastické. Ano, skupina Queen byla, je a bude geniální, což se zde ukazuje a utvrzuje každou další minutou.

Chronologicky odvyprávěný příběh od nástupu nacismu až po finální oběšení. Možná, že si tvůrci ukrojili až příliš velké soustu pro zmapování tak velkého příběhu. Možná, že se stačilo zaměřit na nástup komunistů po vítězném únoru. Na možná se ale u filmu nehraje. Dovolím si tvrdit, že polovinu filmu utáhla samotná představitelka Milady plus další členové rodiny. Právě soudržnost rodiny drží celý film nahoře. Nepopírám, že při posledním loučení nebylo daleko k slzám. Na druhou stranu emoce se od takového snímku očekávají a tím pádem se berou jako samozřejmost. Co už se jako samozřejmost nebere, jsou kulisy, kostýmy, barevnost a tak dále. Zde je velká mezera a proto hodnocení není lepší.

Je jenom jedno blues a to může vzniknout jen mezi dvěma. Mužem a ženou, kteří se milují. Skutečně milují, jako když jsem před chvílí zpíval jednu píseň a dal jsem do ni verš, ve kterém stojí, že láska skryje chyby a nutí vás dělat věci, které nechcete dělat. Láska ve vás někdy vyvolává pocit strasti a smutku, teď nám na mysli blues, ne nějaký hloupý nesmysly. Blues prostě vytváří vždycky muž spolu se ženou a to celý znamená dvě osobnosti, co se mají spolu milovat, i když jeden nebo druhej někdy zradí jejich vztah a s ním i lásku.

Alkoholičtější film snad ani neexistuje. Pokud máte představy o závislosti jakékoli, tento snímek je pravděpodobně překoná se vší úctou a parádou. Nezapomenutelná je zde scéna při řízení automobilu s flaškou v ruce a kolem jedoucím policistou na motorce. Nicolas Cage se opilecké role zhostil jako zkušený alkoholik, a tak není divu, že si odnesl ocenění nejvyšší.

Zapomeňte na Marťana nebo Interstellar. Tohle je úplně jiná procházka. Procházka po Měsíci, která netrvá bůh ví jak dlouho, ovšem to, co ji předchází, řadí tento snímek mezi nejlepší za tento rok. Naprostá kontrola nad kamerou, smysl pro detail, vyváženost v podobě samotného závodění v dobývání vesmíru a rodinných starostí, které byly spojené s něčím, co bylo ještě "donedávna" doslova nereálné. Ano, film splňuje snad vše, co se od podobného žánru dá očekávat. Když k tomu přidáme ještě autentické ticho, které vládne celému vesmíru, dostaneme něco, co z hlavy jen tak nedostaneme.

Pokud někdo hledá víkendovou pohodu u filmového plátna a nevadí mu dinosauři, tak tohle je jasná volba za rok 2018. Pokud ovšem někdo hledá smysluplnost snímku, logické chování postav, příslib něčeho nového, méně křiku a většího důrazu na kvalitu, tak zde jen těžko najde jakési uspokojení.