Karlos8

Kdo by nechtěl ujíždět na něčem podobném, ideálně na něčem, co nikdy nevyprchá a až do smrti zůstane pod vaši hebkou kůží. Ale jo, proč nevymyslet příběh o super skvělé droze, která vás dokáže dostat ze samotného dna až na úplný vrchol. Problém tak trochu nastává ve chvíli, kdy si tak zvaně vystřílíte všechny náboje a dále už nemáte o čem točit, což v praxi znamená zhruba od poloviny tohoto snímku. Od této chvíle se příběh jaksi opakuje, zacykluje a vy už jen čekáte na konečné rozhřešení, které není ani z poloviny tak drsné, jak se tváří v monologu Bradleyho u připravené limuzíny. Otázka pro vás tedy zní nějak takto. Nastoupíte s vědomím podvolení a nebo nenastoupíte a půjdete si svou vlastní cestou?

Blesk z čistého nebe. Tak nějak by se dal nazvat připravovaný speciál od Jirky Krále za jeden milion odběratelů na YouTube. Místo toho se konala jakási derniéra, protože další video už světlo světa nespatří. Pro mě byl Jirka jediným youtuberem, kterého jsem sledoval pravidelně posledních několik let. Vždy se mi na něm líbila jeho upřímnost, lidskost a přirozenost. Přišlo mi, že se umí od srdce zasmát a že si na nic nemusí hrát. Perličkou byly navíc jeho charitativní streamy či soutěže pro ty nejmenší. Ano, toto není hodnocení onoho dokumentu, ale komplexní shrnutí mého postoje k tomuto člověku, kterého jsem mimo jiné nikdy neviděl. Dokument vyzdvihuje především perfektní střih a práci s kamerou. Je kladen důraz na detaily, což značí, jakou markantní práci dalo tento dokument vytvořit. Zapomenout nesmím na hudbu, které si po většinu času ani nevšimnete, pak ale přijde konec a vše graduje neskutečným způsobem. Tohle byla velká tečka za něčem hodně velkým. Jirko, velký palec nahoru za vše, co si ve svém životě dokázal včetně tohoto dokumentu.

Nedbalá, lína a neprospívá. Škola je taková, jací jsou lidé v ni. Ať už žáci nebo kantoři. Osnova je dobrá jen v rukou dobrého vychovatele a naopak. Na druhé straně, co zmůže nejlepší učitel s nejlepšími osnovami, když stojí před tlupou trapných fotbalových idiotů. My nejsme ale všichni takový. Tvrdší, než cesta do hlubin študákovy duše, ale kvalitativně na stejném místě.

Mám jednoduchou otázku. Kam až může klesnout české filmařské dno? Jak někoho může bavit točit něco tak trapného, nesofistikovaného a doslova ubohého? Vždyť tohle se dalo pojmou úplně jinak, lidštěji a hlavně s větším důvtipem. Jen těžko chápat, proč si někdo myslí, že v roce 2018 bude hrozně cool, když postavám nasadíme velké kulaté brýle nebo přiděláme neupravené kotlety? Jednotlivé postavy ze sebe dělají takovou šaškárnu, že to není vtipné, ale smutné.

Jak mu to nemohla říct?! Taková zásadní věc na hranici života a smrti. Že by se k ní choval jinak, že to bylo jiné, to možná ano, ale určitě by to pochopil, jako každý normální člověk a mohli by spolu trávit čas v noci a přes den u ní. Těžko uvěřitelné, přesto na plátně uskutečnitelné. Popravdě jsem měl dost na krajíčku, což svědčí o slušně odvedené filmařské práci. Poslední poznámka směřuje k otci. Největší sympaťák na několik filmů dopředu. Jeho postoj, charakter a entusiasmus byl doslova famózní. Kéž by se takhle dokázal zachovat každý otec.

Těžko říct, jak tvůrci respektive scénáristé chtěli uchopit postavu Winstona Churchilla. Povedlo se jim to v několika paralelách. Výsledkem je spíše nejtemnější měsíc v průběhu druhé světové války. Celkem výrazný odkaz je tu na zatažení a obklíčení britské armády na francouzské pláži. Jasně je zde také řečeno, že politika vyjednávání je k ničemu a že se mnohdy vyplatí poslouchat svůj lid. Největší důraz je pak kladen na tíhu jednotlivých důležitých rozhodnutí, protože kdo jiný by měl nést tíhu zodpovědnosti, než člověk sedící na premiérském křesle.

Začátek, i když trochu přepálený, tak naprosto geniální. Po přesunu do Vietnamu jsem se ale jaksi nemohl naladit na vlnu z první poloviny. Druhá část je totiž značně odlišná. Ne tak zajímavá. Ne tak pestrá. Ono skloubit otřelý humor s pozadím válečné zóny, to prostě nesedne každému.

Dámy a pánové. Nasaďte si klobouky, tohle bude jízda. Nerad bych na něco zapomněl, tak pojďme na to. Začínáme úvodními titulky, které snad ani nepotřebují komentář, protože to se musí vidět na vlastní oči. Od té doby začínají lítat hlášky z jedné strany na stranu a že jich je. Na prstech jedné ruky byste je určitě nespočítali. Titul za nejvtipnější scénu dostávají létající kulky, které se mají rozpůlit o samurajský meč. Titul pro nejvíce zábavnou scénu (několik minut) vyhrává medvídek Pú s jeho malinkatými nožičkami. Co se týče soundtracku, tak vyhrává pravděpodobně závěrečná píseň při závěrečných titulcích nebo Take on me. Na závěr ještě jeden poznatek. Nezapomeňte si vyguglit dubstep. Jo a ještě jedna věc. Snad se akademie dívá.

Už je to hodně dávno, co jsem tento vyhlášený animovaný snímek viděl, ale to bylo ještě na základní škole. Nyní nastal ten správný čas na to, abych si příběh o příšerkách připomněl a znovu osvojil. Píše se datum 8.5.2018. Bohužel s odstupem času nejsem již tak přivětivý, naopak jsem spíše skeptický. Vůbec jsem si totiž nedokázal dostat pod kůži fakt, že příšerce může záležet na malé holčičce. Prostě vše proběhlo tak strašně rychle a já potom nechápal, jak ji mohl mít přes všechny ty nástrahy stále přilepenou na své hrudi, i když se mohl sám několikrát "zachránit" a křehké dítě tak nechat na pospas. Tím pádem všelijaké její utíkání a schovávání (až na záchodovou scénu) mi nepřišlo zábavné a neustále jsem musel tlačit čas kupředu. Jak rád bych teď vrátil své dětství, kdy jsem se na celý příběh díval zcela jiným pohledem.

Říká se, že hlad je nejlepší kuchař. V tomto animovaném snímku to platí dvojnásob. Kritika se obecně píše strašně jednoduše a proto proč neudělat výjimku a nepochválit něco, co se nám líbí respektive chutná. Tento recept se povedl se vším všudy a je úplně jedno, že byl tak trochu krysí aneb vařit může skutečně každý. Nikdy nezapomenu na scénu vyhlášeného kritika Ega, když poprvé ucítil tu orgastickou chuť ratatouille a rázem si vzpomněl na své dětství. Takhle nějak by to mělo vypadat!