J.e.r.e.c

V porovnání s fantastickou knížkou je to výsměch. Asi jako kdybyste Miss World uřízli prsa, amputovali nohy a jednu ruku a posadili ji na kolečkový křeslo. Ale dívat se na to pořád dá. 60 %

Protože Sida, Kleopatru a podobné věci jsem (částečně) viděl jako děcko a nepamatuju si z nich zhola nic, je Lawrence prvním hollywoodským filmem ze „zlatého věku“, na který jsem se vědomě díval od začátku do konce. Jo, pardon, ještě Doktor Živago, ale toho jsem v telecích letech na gymplu taky nedocenil. Po vizuální stránce je to žrádlo, prostě žrádlo, nádherné záběry dechberoucí arabské „přírody“ nemají dodnes konkurenci, snímek po snímku by se daly prodávat jako obrazy nebo vystavovat v galerii. Říkal jsem si, že režisér klidně mohl celé ty tři hodiny složit jenom z chození sem a tam pouští, a pořád by to byla fascinující podívaná. Samotné dění na plátně už na mě tak silně nezapůsobilo. Možná byly limitem skutečné události, podle kterých je film natočen, možná jsem jen zmlsanej parchant, ale boj Arabů za svobodu jsem v podstatě „odzíval“, bylo mi to jedno. Lawrence, stejně jako všichni ti šejkové, parádně zahraní hollywoodskými hvězdami (Obi-Wan a jeho kouzelně lámaná angličtina vládne), to je jedna originální figura vedle druhé, ale přes veškerou snahu (jejich i svoji) jsem ani na chvilku jejich příběh neprožíval. Jen jsem koukal na televizi. 75 %

Po nepovedených 21 gramech se Iñárritu sebral a Babel ho zase představuje v dobré formě. Byť znovu nahodil svůj zažitý mustr několika postav, jejichž životy se v jistý okamžik fatálně protnou. Jen tentokrát jsou ti lidičkové rozházení po celém světě a takové propojení s Tokiem je už trochu úsměvně násilné. Ale když pominu chatrnost oslích můstků, je to fajn. Sílu Amores sice Babel nemá, ale příběhy arabských pasáčků a japonské dívky se jí přiblížily na dostřel. 75 %

V kině z toho bylo zklamání. Po famózním prologu, který ještě vyšperkuje asi nejmagičtější titulková scéna vůbec, jsem byl natěšen na maximální možnou míru, ale film pak uhnul jiným směrem, než jsem čekal. Napoprvé mi přišlo, že to bylo do slepé ulice. Červená knihovna Řidiče a sousedky, na kterou je násilně a vlastně samoúčelně naroubovaná gangsterská zápletka. Můj pohled na film se výrazně změnil po přečtení jednoho dlouhého diskusního příspěvku na moviezone . Jakmile jsem Drivera začal vnímat jako archetyp mýtického hrdiny mimo prostor a čas, a zaměřil se víc na formu, než dějový obsah, užil jsem si film mnohem víc. Docela mi k němu sedne i označení „art“, byť skloňovat tohle slůvko v souvislosti s krvákem trochu připomínajícím Coeny (Blood Simple, Fargo) není zrovna obvyklé. Refn si na styl potrpí, to jsem viděl už v Bronsonovi (a i ten se mi líbil víc napodruhé, asi to nebude náhoda). I když tady místo ukecanýho živla Hardyho statuje nemluvný Gosling, který si vystačí s úsměvem a několika holými větami. Kompozice záběrů a práce kamery fungují úžasně, akční (lépe řečeno krvavé) scény i honička jsou natočeny mnohem zajímavěji, než je zvykem právě u akčňáků. Takže se přidávám k hlasům oslavujícím magickou auru tohoto dílka a říkám: „Je to tam!“ 80 %

Jsou dva MASHe. Ten první je skvělý seriál, s excelujícím Alanem Aldou a kolektivem nezapomenutelných figur a figurek; nádherně intrikujícím duem hrdliček se zelenými mozky Frank-Margaret, dítětem v uniformě Radarem, velitelem na baterky Henry Blakem nebo úchylem Klingerem v ženských šatech. To vše vyšperkováno do absolutna dabingem Trávníčka, Miroslava Saice, Václava Knopa, Lábuse v rozhlase a dalších výtečníků. Tenhle MASH má zhruba 70 dílů a dal bych mu 100 %. Potom postupně začne spolu s klíčovými hráči (Trapper, Henry, Frank) odpadat to vtipné a bláznivé, až se z toho postupem času vyklube nekoukatelná pseudohumanistická břečka. V každém díle se dozvídáme, že „Válka je špatná, áááno !“, všichni jsou vážný jak hovno a veškerá nadsázka i s černým humorem mizí nenávratně v korejských močálech. Tento obsahový veletoč mě po pár (dobře, možná to byly desítky) dílech otrávil tak spolehlivě, že jsem MASH přestal sledovat. Mrknul jsem se ještě na dvouhodinové finále, ale bylo by lepší, kdybych to nedělal. Ale ani trpká pachuť z mizerných dílů nemůže přebít nadšení z těch výborných. 80 %

Originální nosný nápad a dokonalý představitel titulní role jsou největší devizy tohoto seriálu. Nejdřív člověka samozřejmě praští do palice skutečnost, že jeho průvodcem a hlavním hrdinou je cynický vrahoun. Ale postupem času zjistíme, že on je to vlastně hodný vrahounek a navrch sympaťák. Je škoda, že tvůrci do toho nešlápli přeci jen odvážněji, i když Dexterovo potýkání se s vnitřními démony a „černým pasažérem“ je lightmotivem celého seriálu, nikdy to nepřekročí mez „slušného chování“, snad aby diváci nemohli mít špatný pocit, že fandí někomu opravdu zlému. Ale vadilo to u Mlčení jehňátek ? V mých očích Dexter dojel na „nekonečnost“ konceptu. Jak přibývaly další a další řady, uvědomil jsem si, že se koukám jen ze setrvačnosti, přestože se tam už nic opravdu zajímavého neděje (navíc mi začaly některé postavy lézt na nervy, zejména afektovaná Deb). Nejde o to, že by následující série byly výrazně horší, než první nebo druhá, byly prostě jen další v řadě, more of the same, a protože hrozilo, že to takhle půjde až do nevímkdy, s Dexterem jsem seknul u čísla 6. Takže poslední dvě řady jsem neviděl a už to asi nedoženu. 85 %

Do zákulisí volby papeže se člověk nepodívá každý den, takže tématicky jde o zatraceně zajímavý film. Ale přestože tvůrci nešetřili humorem ani napětím, na svoji stranu mě tak úplně nedostali. Vlastně jsem se místy docela nudil. Asi je tam na mě moc starých lidí. 70 %

Nejlepší film za posledních několik let, prakticky bezchybná záležitost, dramatický příběh s několika liniemi v prvním plánu, a porcí „námětů k zamyšlení“ v tom druhém. Pro mě je nejsilnější osobní příběh Goslinga jako chlápka, co odmítnul padnout a svým rozhodnutím změnil všechno (a nejvíc sám sebe). Jak se zachováte ve zlomových situacích je to, co formuje váš život. 100 %

Pokud se o severských filmech mluví jako o dílech plných deprese a zoufalství, můžeme Submarino korunovat jejich králem. Při sledování jsem si vzpomněl na povídku Šimka s Krampolem „Jak jsem hledal nevěstu“, respektive její úryvek: „Dal jsem si sulc. Tedy, takovou krmi jsem ještě nejedl, po několika soustech mě úplně přešla chuť k životu. Naštěstí se nějaký dobrý člověk nabídl, že to za mě dojí.“ Při sledování Submarina jsem došel k závěru, že oba bratři/hlavní hrdinové, se od dětství ládovali sulcem až do bezvědomí. 75 %

Ally McBealovou beru jako svoji soukromou úchylku, začal jsem ji sledovat z naprosto náhodných pohnutek; když jsem se vracel z kolejních kaleb a zapnul někde v jednu, půl druhé televizi, běžela tam Ally velmi často a bavila mě tak, že jsem se na ni postupem času začal dívat úmyslně. Oslovila mě v první řadě dokonalými mužskými charaktery; sympaticky mimoňským pravdoláskařem Johnem a Richardem s jeho machistickými moudry, tzv. „fishismy“. Ženské postavy mě spíš sraly, zejména tedy hlavní hrdinka a ještě víc ta obtloustlá sekretářka, ale pak se objevily sexy potvory Lucy Liu s Portiou de Rossi, a bylo zamilováno. Vlastně si myslím, že je to docela poučný seriál, ať už co se týče dění v soudní síni nebo pohledu na to, jak se neurotické anorektičky dívají na život/lásku/přátele ... V tom světě plném podivných právníků a ještě mnohem podivnějších klientů (většina kauz jsou prvotřídní úchylárny) mi bylo docela fajn. Ale jakmile se tam začal romanticky přisírat Downey a pak Anne Hecht, a vůbec to začalo bejt moc o lásce, nějak mě to přestalo bavit. I ten Richard vyměknul a přestal být tak krásně cynický. Posledních pár řad jsem už ani nesledoval. Seriál je nabitý hláškami všeho druhu, ale poslední dobou se mi nejvíc líbí tahle, od Johna : „Nikdy jsem nikoho nemiloval tolik, že bych si chtěl uříznout motorovu pilou na památku jeho ruku … Ally, vždyť já vlastně nežil!“ 75 %