Bajislaw

Ze střižny rovnou do trezoru. Zajímavý a atmosférický, byť místy trochu emocionálně přešponovaný film o komunistické zvůli a lidském hnusu. Smuteční slavnost sice nedosahuje kvalit filmů jako Žert nebo Všichni dobří rodáci, ale stejně dobře vykresluje, jakou tragédii znamenal nástup komunistického režimu pro běžné mezilidské vztahy. Film, který se svého času nesměl promítat a dnes by se mohl promítat o to víc.

V elitní společnosti nejlepších filmů roku 2014 je Slídil takový nenápadný outsider. Jake Gyllenhall, jehož herecký výkon spadá do stejné kategorie jako například výkon Heatha Ledgera v Batmanovi, byl trestuhodně opomenut v Oscarových nominacích a v českých kinech, do kterých dorazil s nemalým zpožděním, se Slídil příliš neohřál. Kdybych měl ale tu rok 2014 shrnout, napsal bych, že zatímco Zmizelá je nejlepší žánrový film, Birdman a Chlapectví budou po zásluze oslavované jako velké kinematografické počiny a Strážci Galaxie jsou nejlepší biják, slídil je nejlepší film. Čas ukáže.

Laskavé indie komedie jsou filmovým ekvivalentem řezaných květin a bonboniér a není proto divu, že se točí jedna za druhou. A stejně jako povadlá květina a bonboniéra ve slevě jsou mnohdy lepší než nic, tak i divák vezme občas za vděk hezkým filmem, který není bůhvíjak dobrý. Wish I was here se ovšem nachází na jedné straně širokého spektra, na jehož opačné straně stojí filmy jako 500 dní se Summer nebo Všude dobře, proč být doma. Jde o moc, moc špatný hezký film. O to horší, že byl financován přes Kickstarter a diváky tak připravil o peníze ne jednou, ale hned dvakrát. Přitom začíná docela nadějně. S každou minutou se ale stává horším a horším, příšerně se vleče a nakonec se změní v pouhou přehlídku žánrových klišé. Otravnou nudu doprovází tklivá hudba Bon Iver. Naprostá ztráta času!

Zhmotnění všeho, co je špatně na evropském artu. Extrémně podivný film, který pro „message“ obětuje vše, včetně elementární uvěřitelnosti postav a světa, ve kterém se odehrává. Povýšená, do sebe zahleděná nuda a vrchol filmového snobismu. Proč je tak těžké točit vážnou filmovou erotiku?

Young Ones je nenápadný filmový klenot. Atmosférický western z budoucnosti, ozdobený vynikajícími hereckými výkony Michaela Shannona a Kodiho Smit-McPheeho a skvělou hudbou Nathana Johnsona. Režisér Jake Paltrow vsadil na silný, netradičně podaný příběh s řadou osvěžujících nápadů a každý dolar skromného rozpočtu investoval uvážlivě, takže se mu podařilo přenést na plátno podmanivý obraz skomírajícího světa, ve kterém jedna rodina bojuje o obživu a přežití. Jedno z překvapení roku.

Podprůměrný komixový film, ze kterého čiší neuvěřitelná tvůrčí bezradnost. Studio Sony jakoby vůbec nevědělo, co si s pavoučím mužem počít – jaký tón vyprávění nastavit a na jaké publikum cílit. Odlehčené scény jak z komedie pro teenagery se tu střídají s nečekaně ponurými. Ve filmu občas někdo mluví, ale dialogy to nejsou. Místy povedené akční scény kazí Spider-manovy hloupé průpovídky a „vysvětlující“ nájezdy kamery, které mění akci ve vlekoucí se nudu. Mark Webb, který natočil důvtipnou romantickou komedii 500 dní se Summer předvádí neuvěřitelně tuctovou romanci. Andrew Garfield a Emma Stoneová, jedni nejlepších mladým hercům současného Hollywoodu jsou nuceni hrát debilní, emocionálně labilní postavy bez špetky charismatu a oscarový Jamie Foxx zase nejpitomějšího komiksového záporáka posledních let. Filmařské selhání na celé čáře.

Marně si lámu si hlavu s tím, jestli jsou Strážci galaxie jen dobrý, nebo skutečně vynikající film, ale mají zamilování hodné postavy, příběh, který má spád, ohromující vizuální efekty a jsou vším, čím Star Wars: Epizoda I mohla a měla být. Tahle nostalgická a zároveň moderní vesmírná opera je prostě nejlepším filmem svého druhu za velmi dlouhou dobu.

Pokračování, které se po úspěchu prvního filmu zdálo být na spadnutí, přišlo s křížkem po funuse (že těch devět let ale zatraceně rychle uběhlo?), takže teď nejenže je někdejší svěží originalita tatam, ale představitelé hlavních hrdinů navíc povážlivě zestárli. Především Jessica Alba, toho času sexy čtyřiadvacítka, nyní třiatřicetiletá mamča, je v roli Nancy poněkud trapná, o to trapnější, že její postava se chová jako směšná hysterka na hony vzdálená té Nancy z prvního Sin City. Intrikující Ava, femme fatale ztvárněná Evou Greenová, je asi stejně sexy jako plastová figurína ve výloze. (Jedině Marv Mickeyho Rourka vypadá pořád stejně, díky silné vrstvě latexu a make-upu na obličeji totiž stárne asi stejně jako Kryton z Červeného trpaslíka.) Tohle jsou ale jenom detaily. Podstatné je, že druhé Sin City je to nastavovaná kaše, binec, ve kterém nic nedává smysl. Je to jednoduše hloupý a toporný film bez života. Hluboké zklamání.

Z idylického Kraje, temnotou Morie, vstříc Mordoru. Jeden z nejvýznamnějších filmových počinů první dekády 21. století stále ohromuje díky režijní bravuře Petera Jacksona a možná především díky scénáristické důslednosti Fran Welshové a Filipy Boyensové. Společně vytvořily, tváří v tvář kolosální předloze, jednu z nejelegantnějších filmových adaptací vůbec, když eliminovaly vše, co by mohlo na plátně „drhnout“. Nemalou zásluhu na úspěchu celého projektu mají vynikající herci. Díky jejich práci si diváci všech kategorií mohli vychutnat Pána prstenů jako mimořádně uvěřitelný, překvapivě seriózní film, při jehož hodnocení není třeba brát na nic ohledy. Každý díl triologie byl svého času nositelem revoluce v kinematografii, ať už šlo o způsob produkování a vytváření velkých filmových projektů, přenos fantasy žánru do filmového mainstreamu, význam „digitálních“ herců a vůbec hranice toho, co je na filmovém plátně možné předvést pokud jde o škálu a intenzitu. Každý díl je odlišný, každý má odlišný tón a osobitou atmosféru (také má každý jiného kameramana), ale přitom dávají dohromady mimořádně kompaktní celek, kterému se v mnoha ohledech dosud žádná filmová série nevyrovnala.

Nejsuverénnější vítězství formy nad obsahem od dob Avatara.