Smuteční slavnost

Film, ktorý evokuje Uhrove filmy 60tych rokov (svojou ponurou atmosférou) a zároveň (spolu s viacerými - i napr. Uhrovými Troma dcérami) "ohlasuje" jednu z tém nasledujúcej dekády - kritiku starostraníkov, kolektivizácie a osudy jej odporcov. Je tu však - oproti "nasledovníkom" jeden veľký rozdiel.Smútočná slávnosť sa neobmedzuje len na portrétovanie 40-50tych rokov za účelom ukázania, akí sú noví straníci úžasní a otvorení kritike svojich vlastných radov. Pekne odvíja líniu funkcionárov, ktorí boli, sú a (pravdepodobne) aj budú na svojich miestach bez ohľadu na ideologické vlny v rámci strany. Necháva však výrazne pocítiť jeden fakt: nech funkcionári jednajú z pozície sily ako chcú, ľudia si urobia po svojom, keď sa rozhodnú. Aj "§55" pochovajú v okrese, z ktorého bol vysťahovaný, a kde mu bol zoištátnený majetok. Zaujímavá je hlavná hrdinka - vdova, ktorá organizuje pohreb a o ktorej sa nedozvieme viac, než že to bola (je) dobrá žena a že ju mali (majú) ľudia radi. (25.04.2009)

Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) (08.11.2011)

Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (22.11.2010)

Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. (16.10.2011)

Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! (11.01.2018)