Dokonale soustředěný film. Robert Wise režíruje s pečlivostí chirurga a ten chladný, sterilní styl k dané látce skvěle sedí. Veškeré drama se odehrává v jednom uzavřeném, klaustrofobickém komplexu a napětí plyne čistě ze situace "co by kdyby" bez nějakých podbízivých vějiček. Vyzdvihnul bych i práci kamery, kde se často pracuje s více plány akce, takže jeden předmět či postava je nalepena blízko kamery, přičemž ostatní se vyskytují ve standardní dálce a jsou taktéž dokonale zaostřeny. Z toho později udělal svůj trademark Brian De Palma. Teď už vím, kde vzal Carpenter podklad pro podobně laděnou Věc.
To, co by jinému filmu sloužilo jako závěrečné vyvrcholení, nebo naopak úvod do děje, zde vyplňuje celý prostor. A to velice úspěšně. Podvod sleduje stárnoucího boxera při zápasu, ve kterém má dokázat, že ještě nepatří do starého železa, i když byl bez jeho vědomí celý duel podplacený. Ironické sledování krvechtivých diváků, reálný čas vyprávění a nahlédnutí do zákulisí třetiligových boxerských zápasů ovládaných místními bookmakery a podvodníčky. To vše zrežrováno Robertem "natočím skvěle cokoli" Wisem.
Filmy o boxu vždycky umožňovaly představit emocionálně silný příběh jedince, který díky tomuto sportu překonal svou rozpolcenost, vymanil se z mizerného sociálního zázemí a stal se Někým. V tomhle případě poskytl filmařům možnost pořádně se vyřádit - od vynikající kamery hrající si se stíny nebo kontrasty přes sebejistou režii mistra všech žánrů Roberta Wise až po herecké výkony v čele s nasupeným a nervním Paulem Newmanem. První část je především potěchou pro oko a příběh věčného rváče a smolaře působí dost depresivně. Pak ale dojde k obratu, přidá se humor a v závěru si můžeme vychutnat tradiční souboj kdo s koho (20 let před Rockym). Ta druhá půle už je konvenčnější a absence humoru by taky nebyla na škodu, nicméně i tak je Někdo tam nahoře mě má rád jedním z nejllepších sportovních filmů se sociální tématikou (chtěl jsem srovnávat i s Kazanovým slavným snímkem V přístavu, ale ten je přeci jen o něčem jiném).
Pustit si tenhle apel na vzájemnou lidskou soudržnost krátce po Wiseově amorálním Born to Kill je opravdu zážitek. Mimojiné tím režisér dokazuje, že je schopný umně zpracovat jakoukoli látku s různorodými tématy. V tomhle případě mě ale jeho dílo minulo účinkem a považuji ho za poněkud zastaralé, i když ve své době to musela být pecka.
Amorálnost jako vrcholná vlastnost vystavovaná na odiv. Pokud se zde vyskytují postavy se smyslem pro čest, pak jsou buď manipulovatelné, nebo zcela bezmocné. Claire Trevor je zmítaná láskou, což je v kombinaci s její chladnou a vypočítavou povahou nebezpečná kombinace, svou zkaženost si ale jako jediná uvědomuje, bohužel na vykoupení je již příliš pozdě. Lawrence Tierney připomíná bustu vytesanou z kusu ledu a na vrchol svého žebříčku hodnot staví prospěchářství a pokrytectví. A soukromý detektiv Walter Slezak? Zapomeňte na marlowovský typ nevybíravého, nicméně slušného chlapíka nad věcí; zdejší soukromé očko se zálibou cituje Bibli a Shakespeara, svou květnatou mluvou ale maskuje totální zkorumpovanost a pro peníze by nejspíš zastřelil svou vlastní matku. Skoro by to chtělo změnit název na Prohnilí proti Superprohnilým, až se až nechce věřit, že tohle Wiseovi a spol. ve 40. letech prošlo (včetně jasného náznaku homosexuálního vztahu mezi Samem a Martym). A řečnická, spoileroidní otázka na konec: viděli jste už film, ve kterém by Elisha Cook Jr. nebyl zabit, zrazen nebo alespoň zmlácen?
V úvodu ustavuje David Lean za pomoci kameramana Oswalda Morrise téměř až hororovou atmosféru deštivé Anglie a určitý naturalismus ve filmu zůstává i nadále. Faginovi nezletilí zlodějíčci nejsou žádnými roztomilými lumpy, ale pěkná sebranka grázlů, kterých bych se bál i ve dne na rušné ulici. Občasný humor vyplývá spíš z absurdnosti situace než nějakým tvůrčím záměrem (Olivera Twista prodávají ze sirotčince za pět liber, a ten putuje rovnou do pohřebného ústavu... i když jen jako pomocník). Ve druhé polovině jde především o napínavý thriller, kterému mírné dějové osekání pouze prospělo. Jediná výtka směřuje k pojetí Fagina jako šišlající karikatury židovského šmelináře s ohromným nosem. Na divadle bych to zkousl, ve filmu ale působí nepatřičně.
Klasický šedesátkový muzikál se všemi přednostmi a neduhy, které k němu patří. Zpracování od velkolepé výpravy (film byl komplet natočen v ateliérech) přes kostýmy až po práci se stočlenným komparzem bere dech, k záporům patří hlavní hrdina v podání nevýrazného Marka Lestera, který celý snímek projde pouze s udiveným výrazem a pootevřenou pusou značící zřejmě mírnou mentální retardaci. Obsazen byl nejspíš kvůli své andělské tvářičce. Všechno ale vynahrazují herci ve vedlejších rolích - zejména neuvěřitelný Ron Moody, jehož Fagin je i přes svou pitvořivost živoucí postavou a jeho sóla i společný zpěv se svými svěřenci patří k vrcholům tohoto muzikálu. Problém nastává, když se protagonisté snaží vyzpívat ze svých pocitů, které nám jsou stejně dávno jasné a pouze zdržují děj. I tak se jedná o příjemnou záležitost, vedle níž působí i notně slavnější Za zvuků hudby jako nudná a sentimentální slátanina.
Je to sice totálně nepřesné a nevystihující přirovnání, nicméně mi tenhle režijně-scenáristický počin Alexandra Paynea připomněl filmy Elii Kazana. U něj jsem také viděl precizní práci z herci, kdy dokázal ze všech přítomných doslova vyždímat každičkou emoci a dát tak jednotlivým scénám ohromnou vnitřní sílu. Bohužel mi u něj neseděl kontext, do kterého ony herecké etudy zasazoval - a stejné je to tady. Síla hereckých výkonů vedených až na dřeň nezakryje jistou prázdnotu a spíš instantní než opravdový sentiment, který se tvůrci snaží zamaskovat exotickým prostředím Havaje, jako by příběh sám o sobě neměl dostatečnou sílu. Akcentování sounáležitosti s rodnou hroudou tak nakonec působí jako berlička - řekl bych, že naprosto zbytečně, rodinné trable by totiž na dobrý film samy bohatě stačily. 3,5*
Další muzikálové melodrama pod taktovkou režijního chameleona Roberta Wise. Zatímco v energií nabitém West Side Story se mohl opřít o vynikající choreografii Jeroma Robbinse, klasický romeojuliovský příběh a chytlavé šlágry v podání mladých vitálních herců, zde se musí spolehnout na interakci mezi rozjuchanou Julií Andrews, jejími sedmi pubertálními svěřenci a upjatým Christopherem Plummerem. Zatímco skotačení po Alpách a zpěv rozverných písní působí po krátké chvíli totálně mimo a ztrácí veškeré kouzlo (i z důvodu absolutní nijakosti všech "hitů"), melodramatická linka začne v poslední třetině dík talentu obou hlavních představitelů opravdu fungovat a v napjatém finále člověk téměř zapomene na těch 100 minut (!) předchozí vaty. Když Za zvuků hudby ještě jednou přirovnám (přiznávám - trochu nespravedlivě) k West Side Story, vychází mi z toho první jmenovaný jako poloviční zážitek – však taky dostal poloviční várku Oscarů :)
Tahle africká válečná anabáze se spoléhá zejména na charisma ústředního tria, přičemž Richard Burton vypadá, že už má svá nejlepší léta za sebou, Roger Moore využívá svou bondovskou popularitu a omezuje se na suché či duchaplné komentáře a nejživelněji tak působí blonďatý ďábel Richard Harris. Politická nadstavba působí spíše nepatřičně - filosofické úvahy na téma postavení bílých a černých v Africe zdržují jinak solidně natočenou akci. Všichni přítomní herci se už zúčastnili mnohem vytříbenějších válečných akcí.
Myslím, že sázka na větší dynamičnost a osobnější přístup hlavního hrdiny tady vyšla na výbornou, i když se nedá říct, že bych si takhle představoval každé Bondovo dobrodružství. Prakticky zmizela nadsázka, která ještě u předcházejícího Daltonova příspěvku do série byla jasně patrná a agentovi protivníci jsou mnohem více ukotveni v realitě než předchozí samozvaní světovládci a zvláštní hříčky přírody. V závěru už ta neustálá akce působí poněkud tuctově, ale jak říkám, tenhle "krok stranou" agentovi 007 jednoznačně prospěl a minimálně jeden další akční nářez bych si od pánů Glena a Daltona nechal líbit.
(Viděno v kině v rámci Projektu 100) Jeden z největších audiovizuálních zážitků, jaký jsem kdy viděl. Promyšlenost West Side Story naplno vynikne až na velkém plátně, především úchvatná barevná kompozice, kdy film hýří celou paletou barev a dotváří tak jedinečnou atmosféru do sebe uzavřeného světa jedné newyorkské čtvrti. Slovní výměny jsou precizně komponovány jako taneční a pěvecké souboje, ve kterých musíte docenit přepečlivou choreografii Jeroma Robbinse. Velmi účelně je využíván střih - hudební čísla jsou snímána v dlouhých záběrech a nájezdy kamery dávají vyniknout jednotlivým tanečním i pěveckým výkonům. Celou dobu jsem si myslel, že tvůrci museli prostředí vytvořit kompletně v ateliérech, protože udělat takovouhle barevně dokonale sladěnou výpravu a přesně ji nasvítit určitě vyžadovalo dlouhou technickou přípravu, ale jak vidím, téměř vše se podařilo natočit v reálu. Klobouk dolů. Tak proč tedy ne plné hodnocení? Uhodli jste, hlavní romantická linka je natolik přecukrovaná, že by si i Limonádový Joe s chutí odplivnul. Oba protagonisté se navíc ani nesnažili dodat svým výkonům trochu přesvědčivosti, přičemž Richard Beymer je celou dobu naprosto mimo a písně přezpívané Natalie Woodové mi často trhaly ušní bubínky, takže jsem při romantických sólech raději zavřel oči a čekal na další dechberoucí kolektivní výstup při účasti vynikajících herců ve vedlejších rolích. Je to škoda, ale ruku na srdce - nebyli jste i přesto v závěru dojatí?
Oproti bondovkám s Moorem značně syrové, nekompromisní (v rámci série) a věrohodné. Pryč jsou výlety za voodoo maniaky, objevování podmořských krás řeckých ostrovů nebo výlety na oběžnou dráhu Země, všechny lokace působí nehostinným dojmem a v čele s přesným Daltonem tak celou sérii polila živá voda. A nástupce generála Gogola v podání Johna Rhyse-Davise je už takovou třešničkou na dortu.
Opakuje se zde podobný vývoj, jako v případě Moonrakera a Jen po tvé oči, což znamená, že po atrakcemi nabitém předchozím dílu (Chobotnička) se tvůrci zklidní, udělají z hlavní postavy normálního člověka a dají Bondovi k ruce příběh, který má hlavu i patu a k tomu charismatického protivníka. Roger Moore je překvapivě energický, zbavil se předchozích cirkusáckých manýrů a se ctí tak završil více než desetiletí svého působení v sérii, což je něco, v co jsem po předchozím tragickém akčním guláši ani nedoufal.
V rámci konvenčních kriminálních thrillerů špička. Chápu výtky směrem Fincherovi, že to není "film od srdce", ale ta péče, jakou Mužům věnoval, se musí ocenit. V důsledku totiž nejde o vyšetřování starých zločinů a odhalování vraha se vším, co k tomu patří, ale o obě hlavní postavy vyděděnců (Blomkvist je persona non grata ve veřejném životě a Lisbeth nejdříve opatrně zkoumáme, než si k ní vytvoříme vztah). V první půli je pozornost jasně směřována k hlavní hrdince, ač má zpočátku paradoxně méně prostoru než Blomkvistovo vyšetřování, které působí jako nedůležitá maličkost. Teprve po spojení obou protagonistů se dosud zaseknuté vyšetřování rozjede a i my začneme postavám přicházet na kloub. Fincher zde odvedl podobnou práci jako v Zodiacovi nebo The Social Network - zhušťuje čas i prostor, nedopřává oddech a film je tak řádově o desítky minut kratší, než by byl v rukou jiného režiséra. K ruce má osvědčené spolupracovníky od kameramana Cronenwetha až po skladatelskou dvojici Trent Reznor & Atticus Ross, jejichž soundtrack je mistrovským dílem sám o sobě - splývá a prolíná se s prostředím a dotváří atmosféru nejistoty. Z téhle adaptace vychází vítězně jednoznačně Rooney Mara, jejíž Lisbeth je i přes počáteční diváckou nepřístupnost a neuchopitelnost skvělou postavou, která mě v závěru dojala až k slzám. P.S. Doznívání filmu byl snad ještě větší zážitek, než projekce samotná.
Není důležitá výhra, ale to, co za ní stojí. Billy Bean nechce vyhrávat kvůli slávě nebo penězům, ale chce uspět tam, kde jako hráč selhal a zároveň se pokusit změnit systém, který k onomu selhání pomohl. A nejlepším způsobem je dokázat to s týmem předem odepsaných outsiderů. Moneyball se nesoustředí na hru samotnou, nejdůležitější věci jako nákupy a vyhazovy se řeší v kancelářích pomocí telefonů za útrpného sledování bezmocného trenéra. Balancování na hraně klasického sportovního filmu a konverzačního dramatu se nadmíru vyvedlo i díky sympaticky uměřeným hereckým výkonům a pointě, která díky závěrečné metafoře dojme víc, než zápas o všechno vyhraný v poslední vteřině, což je klišé, jež se tady krásně nabourává a navede diváky přesně tam, kde je film chce mít.
Tahle cirkusácká stylizace dává najevo, že si tvůrci s Bondem ztvárněným Rogerem Moorem už nevědí rady. Lehké šprýmování sice v původních dílech fungovalo, ale jelikož nám hlavní představitel - který si navíc nikdy nepotrpěl na přímou fyzickou akci - dosáhl téměř důchodového věku, celý film si sedá na zadek spolu s ním. Osvěžující nadhled ustoupil kýči, a tak i Indie tu působí jako série atrakcí pro turisty. Upřímně se posledního dílu s Moorem docela děsím, protože pokud se pojede ve stejném duchu jako tady, z Bonda se stane hrdina k pobavení domova důchodců.
Po předchozí vesmírné noční můře, kvůli které se často o půlnoci budím zalitý potem, se konečně tvůrci ukáznili, vrátili se s Bondem zpátky na Zem a dali vzpomenout na časy, kdy Sean Connery sváděl ve vlaku lítou bitku s Robertem Shawem. Pokud by to neudělali, místo v Řecku se tenhle díl mohl odehrávat někde okolo Saturnova prstence. Je to opravdu osvěžující změna, takže 007 už není jenom hláškujícím strojem neustále rozepínajícím dámské podprsenky, ale opravdovým agentem s povolením zabíjet. Přibylo realistické akce, banda padouchů se svou výdrží rovněž vyšvihla (k jejich zneškodnění je nestačí jenom prohodit oknem, ale rovnou shodit ze sály) a zdejší bondgirl mi padla do oka nejen svou krásou, ale i chováním. Bond si tentokrát její srdce musel pracně vybojovat, ale stejně jako on, i divák nakonec dostal to, po čem celou dobu toužil. P.S. Roger Moore je na stará kolena charismatičtějším agentem, než byl při své první misi v Žít a nechat zemřít.
Roger Moore má asi úchylku na čluny a lodě, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se snad v každé jeho bondovce objevuje honička na řekách a v zálivech. Koncentrace dechberoucích akčních scén je ale vskutku vysoká a většinu času jsem u tohoto stylového následovníka Goldfingera či Žiješ jenom dvakrát vrněl spokojeností. Pak ale přišel start do vesmíru a sympaticky nadsazený Moonraker se začal měnit v čirou demenci pro předškolní děti a fanoušky laserových pistolí. Velká škoda, kdyby Bond zlikvidoval toho tučného vousatého strejdu už na naší planetě, bylo by z toho parádní (nad)pozemské dobrodružství. P.S. Onen ústřední padouch si svůj velkolepý plán na vyhlazení lidstva a vypěstování nové rasy v hlubinách vesmíru nejspíš vypůjčil od Dr. Divnolásky.
Stejně jako u o sedm let staršího válečného filmu Kam orli nelétají, i zde najdeme v titulcích jména scenáristy Alistaira MacLeana a producenta Elliotta Kastnera. A oba snímky jsou si v lecčems podobné, především zaměřením na dobrodružný příběh a dějové zvraty, kterým rozumí a dokáže je vyřešit jenom hlavní postava. Atmosféra v první části mi připomněla Vraždu v Orient Expressu, když ale počet mrtvol začne růst exponenciální řadou, vyšetřovací linie odbočí stranou a začne se bojovat, střílet a zápasit s nožem na život a na smrt. Ve výsledku mi z toho vychází napínavé a odlehčené westernové dobrodružství, které vás postupně vtáhne a nepustí.
Chybí tomu šmrnc a energie, kterými oplýval Thunderball - o pár let starší bondovka taktéž z podmořského prostředí. Umělé roubování romantických motivů zbytečně zdržuje tempo a dědkovský arcipadouch nebudí ani trochu respektu. Jako tradičně se povedlo obsazení zlého pomocníka, takže po černochovi s hákem místo ruky nebo dvojici homosexuálů tu máme další zapamatováníhodnou postavu - tentokrát se jí stal nesmrtelný Jaws se zuby náchylnými ke korozi. Doufám, že Moonraker bude i přes napohled přestřelenou zápletku zábavnější a především svižnější.
Francisco Scaramanga je vedle Blofelda v podání Donalda Pleasence rozhodně nejpamětihodnější padouch z celé série. Christopher Lee využívá svůj hluboký hlas a aristokratický vzhled k tomu, abyste z něho měli opravdový respekt. Proto je škoda, že se opravdu předvede až v závěru, který je - jak už je u Hamiltona zvykem - poměrně chudý na velkolepé scény a místo třešničky na dortu zanechává spíš lehkou pachuť na jazyku. Doufám, že se změnou na režisérském postu přijdou v dalších dílech vypjatější situace a nikoli pouze náznaky akčních momentů. Roger Moore by si to zasloužil, jeho Bond je více než důstojným nástupcem Conneryho a poloha šarmantního rošťáka mu perfektně sedne.
Ďábelská brigáda jede podle stejného mustru jako o rok starší Tucet špinavců, takže se zde dočkáme postupného sbližování a výcviku bandy asociálů pod vedením charismatického velitele, prokázání schopností v bojové misi a nakonec boje proti Němcům na vrcholku hory, při kterém se budeme s muset s několika hrdiny rozloučit. Nekoná se žádné překvapení ani osvěžení, všechny situace jsme už viděli někde jinde a celý film působí hrozně šablonovitě a bez nápadů. Ale aspoň mě to nalákalo znovu se podívat na ty Aldrichovy Špinavce.
Mám slabost pro Bondovy mise, které se odehrávají v exotických prostředích (například Žiješ jenom dvakrát, kde se agent 007 vypořádává s Blofeldem na Japonských ostrovech). Zde elegantní Roger Moore objevuje záhady voodoo, likviduje černochy pomocí štípacích kleští nebo nábojů proti žralokům a svede sexy vykladačku karet. Samozřejmě nemůže chybět ani komická vložka v podobě louissianského "redneck" šerifa Peppera. Škoda zbytečně kouskovaného finále, jinak se totiž jedná o odlehčené dobrodružství přesně podle mých představ.
Zatím ta nejmimóznější bondovka, kterou jsem viděl. Connery působí neživým, otráveným dojmem a ani jeho hlášky už nejsou tak břitké jako v předchozích dílech. Tady navíc nepůsobí jako hlavní postava a celým dějem proplouvá pouze díky koňské dávce štěstí a naprosté neschopnosti padouchů ("odstranění" v podobě pohození hrdiny do velké trubky s tím, že ho náhodou stavební dělníci pohřbí zaživa je nápad jak z Casina Royale z roku 1967). V této diamantové anabázi je vidět naprostá laxnost tvůrců, kteří zkrátka slepili dohromady několik akčních momentů a vůbec se netrápili s věrohodností postav nebo jakoukoli logikou příběhu a situací. V hlavě mi tak utkvěla pouze tradičně skvělá úvodní píseň a duo vysmátých homosexuálních zabijáků - nepřipomínal vám jeden z nich Ondřeje Hejmu?
Typický Aldrich aneb O chlapech pro chlapy. Tentokrát se spolu s hrdiny ocitneme uprostřed rozžhavené pouště, takže i u monitoru nebo před televizí obrazovkou můžeme pod nohama cítit horký písek a mít nutkání pořádně se napít vody. Funguje především interakce mezi jednotlivými postavami, což vychází jednak z přirozenosti dialogů a uvěřitelnosti situace, druhak z hereckých výkonů všech zúčastněných. Oni také Borgnine, Finch nebo Stewart nejsou legendami pro nic za nic. Postupné vtahování do děje, zoufalost sluncem spálených mužů a překvapivé střety i konce jednotlivých hrdinů dělají z Letu Fénixe jeden z nejzajímavějších dobrodružných filmů všech dob.
Scéna, ve které Woody přesvědčuje drsného, plešatého pasáka pomocí svých intelektuálských argumentů a stihne přitom rozmlouvat s vedoucím antického chóru v podání F. Murray Abrahama, je naprosto výmluvná. Scény z antického prostředí dodávají filmu šťávu i humorný nadhled a Mira Sorvino svým sexappealem a výborným výkonem zastiňuje i samotného Allena.
Woody Allen asi během natáčení požil příliš cukru, jinak si totiž tuhle sacharidem přecpanou muzikálovou romanci nedovedu příliš vysvětlit. Některá hudební čísla vynikající, etuda Tima Rotha jakbysmet, ovšem vzato kolem a kolem se jedná o jeden z těch slabších kousků slavného pana neurotika. Nicméně ideální film na svatého Valentýna nebo při stavu akutní zamilovanosti.
Nejprve musím pochválit členy castingu za obsazení výborného Bruce Davisona do role mladého a křesťansky vychovaného poručíka kavalerie, protože v naprosté většině ostatních westernů je právě tahle postava nejméně sympatická, často až nesnesitelná a zralá na dobře mířenou ránu koltem. Ne tak zde, protože jeho nenávistný postoj k Apačům je účelně konfrontován s názory zkušeného, zcela pragmatického a nesentimentálního stopaře v podání Burta Lancastera či s indiánským "odpadlíkem", který se i přes znatelný odpor přidal ke druhé straně a osobně jsem každou chvíli čekal, kdy se vrátí zpátky ke svým. Právě dialogy mezi třemi hlavními postavami mají největší sílu, když si k tomu navíc připočtu i vyobrazení výsledků krutého apačského mučení, vychází mi z toho film, jenž danou tématiku uchopil podobně stylově jako Fordovi legendární Stopaři, přičemž dané téma nenávisti mezi bílými a rudými ještě rozvíjí. Závěr sice kráčí ve šlépějích žánrového klišé, poslední předtitulkový záběr na Lancastera s cigaretou byl ovšem naprosto výstižný. Určitě ne nejlepší Aldrich, Ulzanův nájezd nicméně v kontextu demytizujících westernů rozhodně obstojí.
Poslední ostří hoši pokračují v tradici amerického westernu 70. let, který byl ovlivněný Samem Peckinpahem a jeho zpomalenými krvavými balety a stavěl žánrová pravidla na hlavu. Zde máme na první pohled klasickou premisu pomstychtivý zabiják vs. ochránce zákona, se kterou se ale umně a překvapivě pracuje - nejvíce v momentu, kdy se má dcera hlavního hrdiny stát obětí znásilnění. Tady by se asi družina pod vedením Johna Waynea zachovala trochu jinak. Herecky dominuje především James Coburn, expert na všechny druhy drsných chlapů a taktéž mě zaujal mladý Michael Parks v roli šerifa pozorujícího zpovzdálí svého zkušeného předchůdce. Zajímalo by mě, co si v posledním záběru všichni přeživší mohli mezi sebou říkat....
Moje komentáře
Kmen Andromeda (1971)
Dokonale soustředěný film. Robert Wise režíruje s pečlivostí chirurga a ten chladný, sterilní styl k dané látce skvěle sedí. Veškeré drama se odehrává v jednom uzavřeném, klaustrofobickém komplexu a napětí plyne čistě ze situace "co by kdyby" bez nějakých podbízivých vějiček. Vyzdvihnul bych i práci kamery, kde se často pracuje s více plány akce, takže jeden předmět či postava je nalepena blízko kamery, přičemž ostatní se vyskytují ve standardní dálce a jsou taktéž dokonale zaostřeny. Z toho později udělal svůj trademark Brian De Palma. Teď už vím, kde vzal Carpenter podklad pro podobně laděnou Věc.
Podvod (1949)
To, co by jinému filmu sloužilo jako závěrečné vyvrcholení, nebo naopak úvod do děje, zde vyplňuje celý prostor. A to velice úspěšně. Podvod sleduje stárnoucího boxera při zápasu, ve kterém má dokázat, že ještě nepatří do starého železa, i když byl bez jeho vědomí celý duel podplacený. Ironické sledování krvechtivých diváků, reálný čas vyprávění a nahlédnutí do zákulisí třetiligových boxerských zápasů ovládaných místními bookmakery a podvodníčky. To vše zrežrováno Robertem "natočím skvěle cokoli" Wisem.
Někdo tam nahoře mě má rád (1956)
Filmy o boxu vždycky umožňovaly představit emocionálně silný příběh jedince, který díky tomuto sportu překonal svou rozpolcenost, vymanil se z mizerného sociálního zázemí a stal se Někým. V tomhle případě poskytl filmařům možnost pořádně se vyřádit - od vynikající kamery hrající si se stíny nebo kontrasty přes sebejistou režii mistra všech žánrů Roberta Wise až po herecké výkony v čele s nasupeným a nervním Paulem Newmanem. První část je především potěchou pro oko a příběh věčného rváče a smolaře působí dost depresivně. Pak ale dojde k obratu, přidá se humor a v závěru si můžeme vychutnat tradiční souboj kdo s koho (20 let před Rockym). Ta druhá půle už je konvenčnější a absence humoru by taky nebyla na škodu, nicméně i tak je Někdo tam nahoře mě má rád jedním z nejllepších sportovních filmů se sociální tématikou (chtěl jsem srovnávat i s Kazanovým slavným snímkem V přístavu, ale ten je přeci jen o něčem jiném).
Den, kdy se zastavila Země (1951)
Pustit si tenhle apel na vzájemnou lidskou soudržnost krátce po Wiseově amorálním Born to Kill je opravdu zážitek. Mimojiné tím režisér dokazuje, že je schopný umně zpracovat jakoukoli látku s různorodými tématy. V tomhle případě mě ale jeho dílo minulo účinkem a považuji ho za poněkud zastaralé, i když ve své době to musela být pecka.
Born to Kill (1947)
Amorálnost jako vrcholná vlastnost vystavovaná na odiv. Pokud se zde vyskytují postavy se smyslem pro čest, pak jsou buď manipulovatelné, nebo zcela bezmocné. Claire Trevor je zmítaná láskou, což je v kombinaci s její chladnou a vypočítavou povahou nebezpečná kombinace, svou zkaženost si ale jako jediná uvědomuje, bohužel na vykoupení je již příliš pozdě. Lawrence Tierney připomíná bustu vytesanou z kusu ledu a na vrchol svého žebříčku hodnot staví prospěchářství a pokrytectví. A soukromý detektiv Walter Slezak? Zapomeňte na marlowovský typ nevybíravého, nicméně slušného chlapíka nad věcí; zdejší soukromé očko se zálibou cituje Bibli a Shakespeara, svou květnatou mluvou ale maskuje totální zkorumpovanost a pro peníze by nejspíš zastřelil svou vlastní matku. Skoro by to chtělo změnit název na Prohnilí proti Superprohnilým, až se až nechce věřit, že tohle Wiseovi a spol. ve 40. letech prošlo (včetně jasného náznaku homosexuálního vztahu mezi Samem a Martym). A řečnická, spoileroidní otázka na konec: viděli jste už film, ve kterém by Elisha Cook Jr. nebyl zabit, zrazen nebo alespoň zmlácen?
Oliver Twist (1948)
V úvodu ustavuje David Lean za pomoci kameramana Oswalda Morrise téměř až hororovou atmosféru deštivé Anglie a určitý naturalismus ve filmu zůstává i nadále. Faginovi nezletilí zlodějíčci nejsou žádnými roztomilými lumpy, ale pěkná sebranka grázlů, kterých bych se bál i ve dne na rušné ulici. Občasný humor vyplývá spíš z absurdnosti situace než nějakým tvůrčím záměrem (Olivera Twista prodávají ze sirotčince za pět liber, a ten putuje rovnou do pohřebného ústavu... i když jen jako pomocník). Ve druhé polovině jde především o napínavý thriller, kterému mírné dějové osekání pouze prospělo. Jediná výtka směřuje k pojetí Fagina jako šišlající karikatury židovského šmelináře s ohromným nosem. Na divadle bych to zkousl, ve filmu ale působí nepatřičně.
Oliver! (1968)
Klasický šedesátkový muzikál se všemi přednostmi a neduhy, které k němu patří. Zpracování od velkolepé výpravy (film byl komplet natočen v ateliérech) přes kostýmy až po práci se stočlenným komparzem bere dech, k záporům patří hlavní hrdina v podání nevýrazného Marka Lestera, který celý snímek projde pouze s udiveným výrazem a pootevřenou pusou značící zřejmě mírnou mentální retardaci. Obsazen byl nejspíš kvůli své andělské tvářičce. Všechno ale vynahrazují herci ve vedlejších rolích - zejména neuvěřitelný Ron Moody, jehož Fagin je i přes svou pitvořivost živoucí postavou a jeho sóla i společný zpěv se svými svěřenci patří k vrcholům tohoto muzikálu. Problém nastává, když se protagonisté snaží vyzpívat ze svých pocitů, které nám jsou stejně dávno jasné a pouze zdržují děj. I tak se jedná o příjemnou záležitost, vedle níž působí i notně slavnější Za zvuků hudby jako nudná a sentimentální slátanina.
Děti moje (2011)
Je to sice totálně nepřesné a nevystihující přirovnání, nicméně mi tenhle režijně-scenáristický počin Alexandra Paynea připomněl filmy Elii Kazana. U něj jsem také viděl precizní práci z herci, kdy dokázal ze všech přítomných doslova vyždímat každičkou emoci a dát tak jednotlivým scénám ohromnou vnitřní sílu. Bohužel mi u něj neseděl kontext, do kterého ony herecké etudy zasazoval - a stejné je to tady. Síla hereckých výkonů vedených až na dřeň nezakryje jistou prázdnotu a spíš instantní než opravdový sentiment, který se tvůrci snaží zamaskovat exotickým prostředím Havaje, jako by příběh sám o sobě neměl dostatečnou sílu. Akcentování sounáležitosti s rodnou hroudou tak nakonec působí jako berlička - řekl bych, že naprosto zbytečně, rodinné trable by totiž na dobrý film samy bohatě stačily. 3,5*
Za zvuků hudby (1965)
Další muzikálové melodrama pod taktovkou režijního chameleona Roberta Wise. Zatímco v energií nabitém West Side Story se mohl opřít o vynikající choreografii Jeroma Robbinse, klasický romeojuliovský příběh a chytlavé šlágry v podání mladých vitálních herců, zde se musí spolehnout na interakci mezi rozjuchanou Julií Andrews, jejími sedmi pubertálními svěřenci a upjatým Christopherem Plummerem. Zatímco skotačení po Alpách a zpěv rozverných písní působí po krátké chvíli totálně mimo a ztrácí veškeré kouzlo (i z důvodu absolutní nijakosti všech "hitů"), melodramatická linka začne v poslední třetině dík talentu obou hlavních představitelů opravdu fungovat a v napjatém finále člověk téměř zapomene na těch 100 minut (!) předchozí vaty. Když Za zvuků hudby ještě jednou přirovnám (přiznávám - trochu nespravedlivě) k West Side Story, vychází mi z toho první jmenovaný jako poloviční zážitek – však taky dostal poloviční várku Oscarů :)
Divoké husy (1978)
Tahle africká válečná anabáze se spoléhá zejména na charisma ústředního tria, přičemž Richard Burton vypadá, že už má svá nejlepší léta za sebou, Roger Moore využívá svou bondovskou popularitu a omezuje se na suché či duchaplné komentáře a nejživelněji tak působí blonďatý ďábel Richard Harris. Politická nadstavba působí spíše nepatřičně - filosofické úvahy na téma postavení bílých a černých v Africe zdržují jinak solidně natočenou akci. Všichni přítomní herci se už zúčastnili mnohem vytříbenějších válečných akcí.
Povolení zabíjet (1989)
Myslím, že sázka na větší dynamičnost a osobnější přístup hlavního hrdiny tady vyšla na výbornou, i když se nedá říct, že bych si takhle představoval každé Bondovo dobrodružství. Prakticky zmizela nadsázka, která ještě u předcházejícího Daltonova příspěvku do série byla jasně patrná a agentovi protivníci jsou mnohem více ukotveni v realitě než předchozí samozvaní světovládci a zvláštní hříčky přírody. V závěru už ta neustálá akce působí poněkud tuctově, ale jak říkám, tenhle "krok stranou" agentovi 007 jednoznačně prospěl a minimálně jeden další akční nářez bych si od pánů Glena a Daltona nechal líbit.
West Side Story (1961)
(Viděno v kině v rámci Projektu 100) Jeden z největších audiovizuálních zážitků, jaký jsem kdy viděl. Promyšlenost West Side Story naplno vynikne až na velkém plátně, především úchvatná barevná kompozice, kdy film hýří celou paletou barev a dotváří tak jedinečnou atmosféru do sebe uzavřeného světa jedné newyorkské čtvrti. Slovní výměny jsou precizně komponovány jako taneční a pěvecké souboje, ve kterých musíte docenit přepečlivou choreografii Jeroma Robbinse. Velmi účelně je využíván střih - hudební čísla jsou snímána v dlouhých záběrech a nájezdy kamery dávají vyniknout jednotlivým tanečním i pěveckým výkonům. Celou dobu jsem si myslel, že tvůrci museli prostředí vytvořit kompletně v ateliérech, protože udělat takovouhle barevně dokonale sladěnou výpravu a přesně ji nasvítit určitě vyžadovalo dlouhou technickou přípravu, ale jak vidím, téměř vše se podařilo natočit v reálu. Klobouk dolů. Tak proč tedy ne plné hodnocení? Uhodli jste, hlavní romantická linka je natolik přecukrovaná, že by si i Limonádový Joe s chutí odplivnul. Oba protagonisté se navíc ani nesnažili dodat svým výkonům trochu přesvědčivosti, přičemž Richard Beymer je celou dobu naprosto mimo a písně přezpívané Natalie Woodové mi často trhaly ušní bubínky, takže jsem při romantických sólech raději zavřel oči a čekal na další dechberoucí kolektivní výstup při účasti vynikajících herců ve vedlejších rolích. Je to škoda, ale ruku na srdce - nebyli jste i přesto v závěru dojatí?
Dech života (1987)
Oproti bondovkám s Moorem značně syrové, nekompromisní (v rámci série) a věrohodné. Pryč jsou výlety za voodoo maniaky, objevování podmořských krás řeckých ostrovů nebo výlety na oběžnou dráhu Země, všechny lokace působí nehostinným dojmem a v čele s přesným Daltonem tak celou sérii polila živá voda. A nástupce generála Gogola v podání Johna Rhyse-Davise je už takovou třešničkou na dortu.
Vyhlídka na vraždu (1985)
Opakuje se zde podobný vývoj, jako v případě Moonrakera a Jen po tvé oči, což znamená, že po atrakcemi nabitém předchozím dílu (Chobotnička) se tvůrci zklidní, udělají z hlavní postavy normálního člověka a dají Bondovi k ruce příběh, který má hlavu i patu a k tomu charismatického protivníka. Roger Moore je překvapivě energický, zbavil se předchozích cirkusáckých manýrů a se ctí tak završil více než desetiletí svého působení v sérii, což je něco, v co jsem po předchozím tragickém akčním guláši ani nedoufal.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
V rámci konvenčních kriminálních thrillerů špička. Chápu výtky směrem Fincherovi, že to není "film od srdce", ale ta péče, jakou Mužům věnoval, se musí ocenit. V důsledku totiž nejde o vyšetřování starých zločinů a odhalování vraha se vším, co k tomu patří, ale o obě hlavní postavy vyděděnců (Blomkvist je persona non grata ve veřejném životě a Lisbeth nejdříve opatrně zkoumáme, než si k ní vytvoříme vztah). V první půli je pozornost jasně směřována k hlavní hrdince, ač má zpočátku paradoxně méně prostoru než Blomkvistovo vyšetřování, které působí jako nedůležitá maličkost. Teprve po spojení obou protagonistů se dosud zaseknuté vyšetřování rozjede a i my začneme postavám přicházet na kloub. Fincher zde odvedl podobnou práci jako v Zodiacovi nebo The Social Network - zhušťuje čas i prostor, nedopřává oddech a film je tak řádově o desítky minut kratší, než by byl v rukou jiného režiséra. K ruce má osvědčené spolupracovníky od kameramana Cronenwetha až po skladatelskou dvojici Trent Reznor & Atticus Ross, jejichž soundtrack je mistrovským dílem sám o sobě - splývá a prolíná se s prostředím a dotváří atmosféru nejistoty. Z téhle adaptace vychází vítězně jednoznačně Rooney Mara, jejíž Lisbeth je i přes počáteční diváckou nepřístupnost a neuchopitelnost skvělou postavou, která mě v závěru dojala až k slzám. P.S. Doznívání filmu byl snad ještě větší zážitek, než projekce samotná.
Moneyball (2011)
Není důležitá výhra, ale to, co za ní stojí. Billy Bean nechce vyhrávat kvůli slávě nebo penězům, ale chce uspět tam, kde jako hráč selhal a zároveň se pokusit změnit systém, který k onomu selhání pomohl. A nejlepším způsobem je dokázat to s týmem předem odepsaných outsiderů. Moneyball se nesoustředí na hru samotnou, nejdůležitější věci jako nákupy a vyhazovy se řeší v kancelářích pomocí telefonů za útrpného sledování bezmocného trenéra. Balancování na hraně klasického sportovního filmu a konverzačního dramatu se nadmíru vyvedlo i díky sympaticky uměřeným hereckým výkonům a pointě, která díky závěrečné metafoře dojme víc, než zápas o všechno vyhraný v poslední vteřině, což je klišé, jež se tady krásně nabourává a navede diváky přesně tam, kde je film chce mít.
Chobotnička (1983)
Tahle cirkusácká stylizace dává najevo, že si tvůrci s Bondem ztvárněným Rogerem Moorem už nevědí rady. Lehké šprýmování sice v původních dílech fungovalo, ale jelikož nám hlavní představitel - který si navíc nikdy nepotrpěl na přímou fyzickou akci - dosáhl téměř důchodového věku, celý film si sedá na zadek spolu s ním. Osvěžující nadhled ustoupil kýči, a tak i Indie tu působí jako série atrakcí pro turisty. Upřímně se posledního dílu s Moorem docela děsím, protože pokud se pojede ve stejném duchu jako tady, z Bonda se stane hrdina k pobavení domova důchodců.
Jen pro tvé oči (1981)
Po předchozí vesmírné noční můře, kvůli které se často o půlnoci budím zalitý potem, se konečně tvůrci ukáznili, vrátili se s Bondem zpátky na Zem a dali vzpomenout na časy, kdy Sean Connery sváděl ve vlaku lítou bitku s Robertem Shawem. Pokud by to neudělali, místo v Řecku se tenhle díl mohl odehrávat někde okolo Saturnova prstence. Je to opravdu osvěžující změna, takže 007 už není jenom hláškujícím strojem neustále rozepínajícím dámské podprsenky, ale opravdovým agentem s povolením zabíjet. Přibylo realistické akce, banda padouchů se svou výdrží rovněž vyšvihla (k jejich zneškodnění je nestačí jenom prohodit oknem, ale rovnou shodit ze sály) a zdejší bondgirl mi padla do oka nejen svou krásou, ale i chováním. Bond si tentokrát její srdce musel pracně vybojovat, ale stejně jako on, i divák nakonec dostal to, po čem celou dobu toužil. P.S. Roger Moore je na stará kolena charismatičtějším agentem, než byl při své první misi v Žít a nechat zemřít.
Moonraker (1979)
Roger Moore má asi úchylku na čluny a lodě, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se snad v každé jeho bondovce objevuje honička na řekách a v zálivech. Koncentrace dechberoucích akčních scén je ale vskutku vysoká a většinu času jsem u tohoto stylového následovníka Goldfingera či Žiješ jenom dvakrát vrněl spokojeností. Pak ale přišel start do vesmíru a sympaticky nadsazený Moonraker se začal měnit v čirou demenci pro předškolní děti a fanoušky laserových pistolí. Velká škoda, kdyby Bond zlikvidoval toho tučného vousatého strejdu už na naší planetě, bylo by z toho parádní (nad)pozemské dobrodružství. P.S. Onen ústřední padouch si svůj velkolepý plán na vyhlazení lidstva a vypěstování nové rasy v hlubinách vesmíru nejspíš vypůjčil od Dr. Divnolásky.
Breakheartský průsmyk (1975)
Stejně jako u o sedm let staršího válečného filmu Kam orli nelétají, i zde najdeme v titulcích jména scenáristy Alistaira MacLeana a producenta Elliotta Kastnera. A oba snímky jsou si v lecčems podobné, především zaměřením na dobrodružný příběh a dějové zvraty, kterým rozumí a dokáže je vyřešit jenom hlavní postava. Atmosféra v první části mi připomněla Vraždu v Orient Expressu, když ale počet mrtvol začne růst exponenciální řadou, vyšetřovací linie odbočí stranou a začne se bojovat, střílet a zápasit s nožem na život a na smrt. Ve výsledku mi z toho vychází napínavé a odlehčené westernové dobrodružství, které vás postupně vtáhne a nepustí.
Špion, který mě miloval (1977)
Chybí tomu šmrnc a energie, kterými oplýval Thunderball - o pár let starší bondovka taktéž z podmořského prostředí. Umělé roubování romantických motivů zbytečně zdržuje tempo a dědkovský arcipadouch nebudí ani trochu respektu. Jako tradičně se povedlo obsazení zlého pomocníka, takže po černochovi s hákem místo ruky nebo dvojici homosexuálů tu máme další zapamatováníhodnou postavu - tentokrát se jí stal nesmrtelný Jaws se zuby náchylnými ke korozi. Doufám, že Moonraker bude i přes napohled přestřelenou zápletku zábavnější a především svižnější.
Muž se zlatou zbraní (1974)
Francisco Scaramanga je vedle Blofelda v podání Donalda Pleasence rozhodně nejpamětihodnější padouch z celé série. Christopher Lee využívá svůj hluboký hlas a aristokratický vzhled k tomu, abyste z něho měli opravdový respekt. Proto je škoda, že se opravdu předvede až v závěru, který je - jak už je u Hamiltona zvykem - poměrně chudý na velkolepé scény a místo třešničky na dortu zanechává spíš lehkou pachuť na jazyku. Doufám, že se změnou na režisérském postu přijdou v dalších dílech vypjatější situace a nikoli pouze náznaky akčních momentů. Roger Moore by si to zasloužil, jeho Bond je více než důstojným nástupcem Conneryho a poloha šarmantního rošťáka mu perfektně sedne.
Ďábelská brigáda (1968)
Ďábelská brigáda jede podle stejného mustru jako o rok starší Tucet špinavců, takže se zde dočkáme postupného sbližování a výcviku bandy asociálů pod vedením charismatického velitele, prokázání schopností v bojové misi a nakonec boje proti Němcům na vrcholku hory, při kterém se budeme s muset s několika hrdiny rozloučit. Nekoná se žádné překvapení ani osvěžení, všechny situace jsme už viděli někde jinde a celý film působí hrozně šablonovitě a bez nápadů. Ale aspoň mě to nalákalo znovu se podívat na ty Aldrichovy Špinavce.
Žít a nechat zemřít (1973)
Mám slabost pro Bondovy mise, které se odehrávají v exotických prostředích (například Žiješ jenom dvakrát, kde se agent 007 vypořádává s Blofeldem na Japonských ostrovech). Zde elegantní Roger Moore objevuje záhady voodoo, likviduje černochy pomocí štípacích kleští nebo nábojů proti žralokům a svede sexy vykladačku karet. Samozřejmě nemůže chybět ani komická vložka v podobě louissianského "redneck" šerifa Peppera. Škoda zbytečně kouskovaného finále, jinak se totiž jedná o odlehčené dobrodružství přesně podle mých představ.
Diamanty jsou věčné (1971)
Zatím ta nejmimóznější bondovka, kterou jsem viděl. Connery působí neživým, otráveným dojmem a ani jeho hlášky už nejsou tak břitké jako v předchozích dílech. Tady navíc nepůsobí jako hlavní postava a celým dějem proplouvá pouze díky koňské dávce štěstí a naprosté neschopnosti padouchů ("odstranění" v podobě pohození hrdiny do velké trubky s tím, že ho náhodou stavební dělníci pohřbí zaživa je nápad jak z Casina Royale z roku 1967). V této diamantové anabázi je vidět naprostá laxnost tvůrců, kteří zkrátka slepili dohromady několik akčních momentů a vůbec se netrápili s věrohodností postav nebo jakoukoli logikou příběhu a situací. V hlavě mi tak utkvěla pouze tradičně skvělá úvodní píseň a duo vysmátých homosexuálních zabijáků - nepřipomínal vám jeden z nich Ondřeje Hejmu?
Let Fénixe (1965)
Typický Aldrich aneb O chlapech pro chlapy. Tentokrát se spolu s hrdiny ocitneme uprostřed rozžhavené pouště, takže i u monitoru nebo před televizí obrazovkou můžeme pod nohama cítit horký písek a mít nutkání pořádně se napít vody. Funguje především interakce mezi jednotlivými postavami, což vychází jednak z přirozenosti dialogů a uvěřitelnosti situace, druhak z hereckých výkonů všech zúčastněných. Oni také Borgnine, Finch nebo Stewart nejsou legendami pro nic za nic. Postupné vtahování do děje, zoufalost sluncem spálených mužů a překvapivé střety i konce jednotlivých hrdinů dělají z Letu Fénixe jeden z nejzajímavějších dobrodružných filmů všech dob.
Mocná Afrodité (1995)
Scéna, ve které Woody přesvědčuje drsného, plešatého pasáka pomocí svých intelektuálských argumentů a stihne přitom rozmlouvat s vedoucím antického chóru v podání F. Murray Abrahama, je naprosto výmluvná. Scény z antického prostředí dodávají filmu šťávu i humorný nadhled a Mira Sorvino svým sexappealem a výborným výkonem zastiňuje i samotného Allena.
Všichni říkají: Miluji tě (1996)
Woody Allen asi během natáčení požil příliš cukru, jinak si totiž tuhle sacharidem přecpanou muzikálovou romanci nedovedu příliš vysvětlit. Některá hudební čísla vynikající, etuda Tima Rotha jakbysmet, ovšem vzato kolem a kolem se jedná o jeden z těch slabších kousků slavného pana neurotika. Nicméně ideální film na svatého Valentýna nebo při stavu akutní zamilovanosti.
Ulzanův nájezd (1972)
Nejprve musím pochválit členy castingu za obsazení výborného Bruce Davisona do role mladého a křesťansky vychovaného poručíka kavalerie, protože v naprosté většině ostatních westernů je právě tahle postava nejméně sympatická, často až nesnesitelná a zralá na dobře mířenou ránu koltem. Ne tak zde, protože jeho nenávistný postoj k Apačům je účelně konfrontován s názory zkušeného, zcela pragmatického a nesentimentálního stopaře v podání Burta Lancastera či s indiánským "odpadlíkem", který se i přes znatelný odpor přidal ke druhé straně a osobně jsem každou chvíli čekal, kdy se vrátí zpátky ke svým. Právě dialogy mezi třemi hlavními postavami mají největší sílu, když si k tomu navíc připočtu i vyobrazení výsledků krutého apačského mučení, vychází mi z toho film, jenž danou tématiku uchopil podobně stylově jako Fordovi legendární Stopaři, přičemž dané téma nenávisti mezi bílými a rudými ještě rozvíjí. Závěr sice kráčí ve šlépějích žánrového klišé, poslední předtitulkový záběr na Lancastera s cigaretou byl ovšem naprosto výstižný. Určitě ne nejlepší Aldrich, Ulzanův nájezd nicméně v kontextu demytizujících westernů rozhodně obstojí.
Poslední ostří hoši (1976)
Poslední ostří hoši pokračují v tradici amerického westernu 70. let, který byl ovlivněný Samem Peckinpahem a jeho zpomalenými krvavými balety a stavěl žánrová pravidla na hlavu. Zde máme na první pohled klasickou premisu pomstychtivý zabiják vs. ochránce zákona, se kterou se ale umně a překvapivě pracuje - nejvíce v momentu, kdy se má dcera hlavního hrdiny stát obětí znásilnění. Tady by se asi družina pod vedením Johna Waynea zachovala trochu jinak. Herecky dominuje především James Coburn, expert na všechny druhy drsných chlapů a taktéž mě zaujal mladý Michael Parks v roli šerifa pozorujícího zpovzdálí svého zkušeného předchůdce. Zajímalo by mě, co si v posledním záběru všichni přeživší mohli mezi sebou říkat....