MrCreosote

Slavný velšký zpěvák Tom Jones, narozen jako Thomas John Woodward, si své umělecké jméno vybral právě podle protagonisty tohoto filmu.

I půl století po uvedení filmu se jedná o jediný film, který získal 3 nominace v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli. Nominovány byly Diane Cilento, Edith Evans a Joyce Redman. Oscara v roce 1963 nicméně obdržela Margaret Rutheford za film Vlivní lidé (1963).

Scéna, v níž Tom Jones (Albert Finney) a paní Watersová (Joyce Redman) spořádají několik chodů večeře, byla výsledkem improvizace. Oba herci snědli během tří hodin tolik jídla, že cítili následky ještě za několik dní.

Hugh Griffith byl po většinu natáčení opilý. Scéna, při které na něj spadne kůň, nebyla naplánovaná a členové štábu potácejícímu se herci museli ihned přispěchat na pomoc.

Jedná se o film kompletně natočený ve studiu, i když některé lokace byly postaveny v otevřené krajině.

V tomto filmu si podle zvěstí mohl zahrát i tehdy nejslavnější filmový pár světa - Richard Burton a Elizabeth Taylorová. Uvažovalo se o nich jako o představitelích Billa a Nancy.

Ron Moody byl obsazen do role Fagina na základě jeho předchozího účinkování v londýnském zpracování Dickensova románu. Nicméně tato role byla nabídnuta Peteru Sellersovi a Peteru O'Tooleovi, než byl Ron Moody konečně obsazen. On sám dokonce ještě v prvním dni natáčení nevěděl, zda roli opravdu získal.

Oliver! byl už před filmovým zpracováním uveden jako muzikál na Broadwayi a v Londýně.

Muzikálové číslo "Who Will Buy" se natáčelo celkem 6 týdnů. Samotný Carol Reed byl navíc pověstný svým puntičkářstvím, takže některé záběry nechal opakovat až šedesátkrát.

Scéna, ve které se uprostřed zimy a za hustého sněžení snaží pan Brumble zbavit Olivera, se natáčela uprostřed července. Vždy se muselo počkat na dostatečně velká mračna a sníh byl byl vyroben uměle.

Původně se měl Jerome Robbins postarat o realizaci pěveckých a tanečních scén, zatímco Robert Wise měl mít na starosti dialogové sekvence. Robbins ale na placu neustále měnil choreografii a opakoval natáčení jednotlivých záběrů, což vedlo k překročení rozpočtu a následnému režisérovu vyhazovu zhruba v půlce natáčení. Zbytek filmu tak dotočil sám Robert Wise. Jerome Robbins nakonec dokončil celkem čtyři výstupy, a to úvodní scénu a písně "Cool", "I Feel Pretty" a "America".

Námět filmu vznikl tak, že Billy Wilder opravdu viděl kameramana sraženého hráčem při utkání amerického fotbalu.

Role Willieho Gingriche mohla být hrána Frankem Sinatrou nebo Jackiem Gleasonem, Jack Lemmon však trval na Walterovi Matthauovi.

Jedná se o první z 11 filmů, ve kterých se sešli Jack Lemmon a Walter Matthau.

Nebylo to poprvé, kdy herec při natáčení Wilderova filmu trpěl zdravotními potížemi. Peter Sellers kvůli tomu odstoupil z natáčení snímku Líbej mě, hlupáčku (1964) a byl nahrazen Rayem Walstonem.

Během filmování prodělal Walter Matthau infarkt a natáčení tak muselo být pozastaveno, než se herec zotavil. Během této doby ale ztratil na váze téměř 15 kilogramů, což je v několika scénách dobře poznat. Matthau nicméně ve většině filmu nosí těžký plášť, aby tuto změnu co nejlépe zakryl.

Producent Jerry Bresler se ze všech sil snažil do kin dostat 136 minutovou verzi filmu (ta je dostupná na DVD), což mu ale nakonec nevyšlo.

Film měl původně režírovat John Ford, ale ten byl příliš zaměstnán natáčením Podzimu Čejenů (1964).

Po úspěchu Divoké bandy (1969) dostal Peckinpah od studia nabídku, že mu umožní přetočit některé sekvence Majora Dundeeho, které byly z původní verze vystřihnuty. To režisér odmítl.

Natáčení provázely značné neshody tvůrců se studiem, které film financovalo. Kvůli překročení rozpočtu bylo například natáčení předčasně ukončeno. Charlton Heston byl ochotný vzdát se svého platu, pokud bude filmařům umožněno natočit několik důležitých scén. K žádným dotáčkám nakonec nikdy nedošlo.