Vesecký

Zvláštní film, který vzdáleně připomíná Oblomova nebo romány Dostojevského (možná i Turgeněvovy zbytečné lidi). Ten hoch mi byl nepříjemný svým vzhledem a oblečením, dlouho jsem nerozuměl, co vlastně cítí - byl to vlastně odpor vůči všemu konvenčnímu, díky čemuž se život zdá zbytečný a bez jakéhokoliv smyslu. Dýcháme, jíme, kálíme a umíráme. Jedna dobrá myšlenka o lhaní za minulého režimu a renovovaného kapitalismu tam zazněla, ale asi mi ten film projde mým vědomím bez zapamatování. Některé nechutné scény (závěrečný sedánek, kdy opilý Fred začal zvracet). Ostatní lidé se mu snaží pomoci,ale on odmítá jakékoliv podřízení, a proto vlastně ztrácí jednu práci za druhou... Trochu ho chápu, ale celý film byla jedna velká nuda. Hudební stránka? Když člověk nerozumí anglicky, tak z toho nemá nic. A co vlastně znamená slovo range? Moment... Rozsah - a dalších asi devět významů, nevím, který správně dát.... Volný rozsah, tak to vůbec nechápu.

Film mě zklamal. Auteuil je jistě výborný herec a seč mohl, snažil ze sebe dělat člověka, jehož veškeré styky se děly přes obchodní transakce, ale ve skutečnosti neměl žádého přítele. Po delších peripetiích, v nichž se snažil dbát na rady jednoho řidiče taxíků, který byl ve společnosti velmi oblíben a jeho jedinou "vadou" byla tréma, která mu znemožňovala vytěžit něco z jeho velkých vědomostí. Nakonec byl dotlačen do "Milionáře",v němž mu právě Francois dopomohl svou radu "přítele na telefonu" k výhře milionu eur. Celým tím filmem se táhlo trapné Francoisova hledání nejlepšího přítele, přičemž vše směřovalo k mravokárnému poučení, že za peníze si přítele nekoupíš, že v přátelství je něco mnohem vyššího. Nu, a opět mě nezklamala skutečnost, že se Francoisova společnice přiznala, že je lesba...Takže asi ještě ta jedna hvězda dolů.

Krásný návrat do zlatých časů francouzské komedie. Situační zápletky, které se tu odvíjejí jako na běžícím pásu, to je skutečně to, co kdysi dělalo francouzskou kinematografií ojedinělou ve filmovém světě. A tady se to po čtyřiceti letech krásně vrací. Snad bych vytkl jen ten počátek, který je trošku nepřehledný, a pak ovšem zbytečnou ukázku bojového kopu Van Damma, jehož bytostně nesnáším... Jinak ale jsem se docela nasmál...

Lepší tři hvězdičky. Film klasicky natočený ve stylu šedesátých let. S přibývajícími lety se mi scénáře Jana Procházky už zdaleka tolik nelíbí jako v době, kdy jsem se díval na jeho filmy v mládí (dokud nebyly zakázány). Ponurost tohoto filmu je zdůrazněna neustálým deštěm, blátem, špínou, pracovním prostředím rozvozců potravin, starými byty vyhrazené pro svobodné a rozvedené... Kdepak v tomhle prostředí pokoušet se vychovat z chovanky Dětského domova, které se zalíbil ve čtrnácti sex, slušnou dívku. Holka se snaží, snaží, až je z toho Vlado Müller celý ztumpachovělý, a nakonec o Štědrém večeru Alžbětu marně čeká k večeři, na níž si dál přece tolik záležet...

To tedy bylo něco hodně uhozeného. Jasně, klíčovou roli hrály ty klíče k jednotlivým branám, to jsem pochopil. Ale ta myšlenka se nějak rozplizla už tím, že vlastně celý film byl vyprávěním dívky ve vazební věznici o tom, proč a jak chtěla zavraždit svého kamaráda, který se narodil v týž den a touž hodinu jako ona. Trochu sociálna, když Fragantin otec je propuštěn z továrny otce Richarda, se smývá tím relativním přátelstvím mladých z různých třídních skupin, což samo o sobě moc nikdy neplatilo. A pak tam vystupuje ten bisexuál - nejlepší hokejista světa, z jehož vzezření bylo patrné, že i jeho herecký představitel je gay. Ale v dnešním filmu se láska mezi lidmi stejného pohlaví musí vyskytovat povinně, ať už se nám to líbí nebo ne. A tu ještě malý Jesus, roztomilé mongoloiďátko. Možná právě ta nevinnost pramenící z vrozeného postižení se hodila k těm klíčům a někoho citlivého mohla chytnout za srdíčko, ale mne ne. Zvláště ta poslední scéna s tím nebíčkem, jak si ho bere maminka k sobě... Jedna hvězdička bohatě stačí.

Takových případů, kdy hasiče natolik bavilo hašení ohně, že si požáry sám zakládal, je spousta i v životě. Je však dobré ukázat duši takového pyromana v uměleckém zpracování. A že tohle je dílo, které si zaslouží punc umění, je nepochybné. Možná ne všechno je dotaženo, jako technický blb jsem nepochopil, k čemu sloužila ta zátka, kterou otec v jednom spáleništi našel, a jak posloužila jako důkazný materiál. Zato docela dobře chápu, jak pro rodiče bylo těžké alespoň takto nepřímo udat svého syna ze žhářství...

Vít Olmer se po roce 1989 pokusil o film jako vystřižený z Hollywoodu. Tak ten masakr ve zruinovaném zámku si mohli tvůrci odpustit nebo vyřešit jinak, strašně to připomínalo primitivní hollywoodskou produkci. Hlavně že se vyřádili a nějak zaměstnali pyrotechici a kaskadéři, filmy s těmito efekty já rozhodně nemusím. Aby si mohla v českém filmu zahrát slečna Třísková, tak se tam zamontovala stážistka z USA, z filmu nebylo patrné, na jakou stáž přijela, pravděpodobně ukázat, jak se drtí česká mafie. Vlastně se jednalo o dvě mafie - jednu tu nižší - romskou, nad níž stojí bossové v čele se samotným a proslulým Ivanem Jonákem. Krampol byl zcela nezranitelný, vždycky Vaculíka vytáhl z kaše. Do konce filmu jsem doufal, že Vaculík skončí aspoň jako v Lásce z pasáže...

Nechronologicky rozvrstvený střih autenticky přibližující proud zraněného lidského vědomí mi tedy dost vadil. Příběh byl jinak dobrý, kostra mi byla a je jasná. Wydrův kamarád z dětství, pracující pro gestapo, a jeho nemilující manželka, která zřejmě mnoho ví přes svého otce, bývalého polského důstojníka. Mladá ošetřovatelka, členka partyzánské skupiny, která klopýtne v okamžiku, kdy chce zachránit svoji zajatou sestru. Vždyť jí bylo teprve 14 let. Ale závěr o tom svědomí, kdy dívka, jež zavinila smrt skoro celé partyzánské skupiny, zůstává nepotrestána, zůstává otevřený. Pro mne by si ta dívka měla sama vzít život. Vždyť se svojí vinou má žít ještě tak dlouhý život.

Něco tomu filmu chybělo, aniž bych věděl co. Trochu šťávy, místy to bylo příliš lyrické, až zdlouhavě. Ale jinak to byl film velmi dobrý, s výbornou nosnou myšlenkou, někdo může namítnout, že kolem voleb se tam zdůrazňuje vliv socialistické ideologie, což je pravda, ale taková tenkrát naše společnost skutečně byla. Dívka vracející se ze čtyřletého pobytu v koncentračním táboře postavená se svou krutou životní zkouškou proti nadšenému filmaři, který v okupované zemi až tak příliš netrpěl. To jsou argumenty Heleniny sestry, z níž se nakonec vyklubala sobecká osobnost, která zpozorovala, že Pavel vlastně postupně zbavuje Heleninu závislost na starší sestře... Trochanapětí na konci filmu - nechá si Helena vzhít nenarozené dítě? Odcestuje s Helenou do Austrálie?

Výborný film, u něhož ještě vidíme ozvěnu Nové vlny 60. let. Příběh staré vdovy, jejíž dcery vzaly osud do svých rukou a Kateřina by je ráda dále chránila... Načež přicházejí zklamání. Marie přichází o muže den po svatbě na udání, že v podmínce způsobil výtržnost, nejstarší dcera se vrací domů,když se rozejde se svým manželem, nejmladší nesnese matčinu rozkazovačnost a na čas odejde - a vrátí se s outěžkem. A tady dochází k překvapujícímu závěru, který režisér nijak nevysvětlí - matku narození vnoučete načisto změní. A proto "jen" čtyři hvězdičky.